Před několika měsíci jste se vrátila zpátky na obrazovku. Jaké to bylo?
Příjemné. Já nevím, co jiného říct. Ona totiž ta pauza sice vypadá dlouhá, ale nebyla. Když jsem v roce 2011 končila v počasí, tak jsem fungovala ještě v dvou televizích, které úspěšně obě zanikly.
Přesto se na vás ta pauza nepodepsala a vypadáte dobře.
Jste milá, ale čas se zakusuje do každého naprosto stejně. Nemám ani žádný zásah umělého charakteru, tak to asi musí být uvnitř. Já fakt nevím. Nebo jsou to geny? Já ten pocit spokojenosti ze sebe úplně ráno nemám.
Třeba to je i díky mužům kolem vás. Máte partnera a syna.
Být ve vztahu a v rodině spokojený, má jistě hodně vliv na zevnějšek ženy. Je pravda, že každý máme ve svém životě problémy, to si nebudeme namlouvat. Proto je důležité si nastavit priority a nezabývat se maličkostmi nebo věcmi, na kterých nemůžete nic změnit.
Žijete s hercem Čestmírem Řandou. Co svatební zvony?
Jejda, vy byste mě hned hnala k oltáři? To ne. My spolu ještě nejsme ani rok. Možná za rok, za dva, ale popravdě vůbec tyto věci neřeším. Důležité je, že nám to moc hezky funguje. Máme na řadu věcí stejné názory, což je ve vztahu důležité.
Jak nejraději trávíte volný čas? Vytáhnete třeba doma akordeon a zahrajete?
Muziku jako takovou, myslím profesně, jsem už dávno pověsila na hřebík, protože se tím prostě nedalo uživit. Zahraju si, když mě popadnou chmury a melancholická nálada. To si nejraději sednu ke klavíru. Když je veselejší nálada, tak to vytáhnu akordeon. Spíš ale jenom po domácku.
Zdědil syn hudební vlohy?
Postěžuju si, že zdědil, ale kašle na to. Zajímají ho motorky, takže jezdí motokros a hudební nástroje jsou doma v koutě, což je mi fakt líto, protože ten talent má. Ale je to prostě kluk a nějak ho to muzicírování nezajímá. Třeba to bude jinak v patnácti. Ono hrát na kytaru není kvůli balení holek marný. (smích)
Ale v patnácti může třeba z motokrosu přesedlat na jiný motosport.
Já myslím, že spíš přesedlá na ta děvčata. Každopádně se snažím, aby si vštípil určitá pravidla. Že se z něho prostě nemůže stát takové to torpédo, které prostě v patnácti poprvé usedne na nějaké žihadlo a za prvním rohem se přizabije. Druhá věc jsou samozřejmě ostatní řidiči.
Máte o něj strach? Motokros není zrovna bezpečný sport.
Mám strach a šílený. Paradoxní je, že si můj syn zrovna před měsícem a půl zlomil obratel. Nikoli ovšem na motorce, ale z banálního pádu na kole. On má těch úrazů skutečně nadstandardně. Zajímavé je, že nikdy z motokrosu, ale z takových situací, které těžko lze popsat.
Tina Pletánková (16. února 2016)
Ráda prý pomáháte druhým lidem.
Je to hrozně blbý, říct to sama o sobě, ale já skutečně ráda pomáhám, protože mě to těší. Někdy může být daleko významnější a daleko lepší zajet do domova důchodců a prostě si s těmi babičkami a dědečky povídat, protože je to pro ně dar na další týden. Druhá věc je pak pomáhat finančně. Já si myslím, že dát někam dvacku nebo padesát korun si víceméně může dovolit každý. Samozřejmě komu a kam, to je vždycky těžké.
Máte sama zkušenosti například s nějakým handicapovaným člověkem?
Ano, mám a to je právě to, proč mám k těmto věcem velmi zvláštní vztah. Já jsem totiž asi před patnácti lety žila dva roky s člověkem, který byl na vozíku. A to mě hodně určitým způsobem naučilo dívat se na tyto věci jinak, protože když s tím určitým problémem žijete každodenně, máte vše v přímém přenosu. Bohužel, všeobecně se jakási jinakost neodpouští. Takže z vlastních různorodých zkušeností když můžu, tak pomůžu.
Vehnala vám nějaká situace slzy do očí?
Víte, co mě zasáhne nejvíc a co mi vhání slzy do očí? Když vidím mámu, která se opravdu obětavě deset, dvacet, třicet let stará o své postižené dítě. Je na něj sama, nemá peníze a prakticky nikdo jí nepomůže. A nebýt právě různých nadací, tak by ani neměla možnost získat jakousi pomoc. Nechápu, že se může stát něco takového, že lidé, co se o někoho starají, můžou živořit. To je pro mě až trestuhodné.
