Jedním z nejvýmluvnějších důkazů Moravcovy mezinárodní pozice je jeho zařazení do rozsáhlé prestižní edice gramofonové firmy Philips Velcí pianisté 20. století. Z dvou set kandidátů do ní dramaturgové nakonec vybrali sedmdesát mistrů - vedle Moravce také Svjatoslava Richtera, Artura Rubinsteina, Vladimira Horowitze nebo Vladimira Ashkenazyho.
Zpívající klavír
Ivan Moravec si nelibuje v publicitě, nerad poskytuje rozhovory a rozhodně ho nelze označit za široce proslulou excentrickou star. Nemá v oblibě dokonce ani efektní virtuózní čísla. Zcela se koncentruje na vnitřní svět skladeb Mozarta, Chopina, Schumanna, Brahmse, Ravela, Debussyho.
Jeho jediným vstupem do populárnější sféry zůstává krátký příspěvek na soundtracku k filmu Amadeus, ale i tam interpretuje úryvek jednoho z méně hraného Mozartova koncertu. Moravcova hvězda je zkrátka tichá, ale o to vytrvalejší.
Moravec je obdivován především pro svůj básnivě krásný a plný, zpěvný tón, což souvisí s jeho úzkým vztahem k opeře a lidskému hlasu.
Tuto zálibu zdědil po otci, jenž byl sice právník, ale hrál na klavír a hlavně nadevše miloval operu. "Už jako dítě jsem se motal kolem klavíru, hrát jsem začal v sedmi letech a rozhodně mne k tomu nemusel nikdo nutit," vzpomíná Moravec. A hned dodává, že na opery chodil ještě dříve než na koncerty. Poslouchal také nahrávky a jeho velkou láskou se stal tenorista Enrico Caruso.
Po ukončení pražské konzervatoře a Akademie múzických umění absolvoval Moravec letní kurz v Itálii u slavného italského klavíristy Artura Benedettiho-Michelangeliho.
Ten se stal jeho velkým vzorem. Právě u něho si Moravec vytříbil své pověstně lahodné tvoření tónu. Zádrhel hned na samém začátku Moravcovy kariéry však způsobila nešťastná nehoda.
Mladý pianista upadl při bruslení a poranil si krční páteř. V důsledku úrazu ho bolely ruce, nemohl pořádně hrát a na šest let musel studium přerušit. "Dalo mi hroznou práci všechno dohnat. Ale aspoň jsem si předělal svůj styl - naučil jsem se hrát vahou paže, a to mi prospělo," usmívá se po letech.
Americký start
Okolnosti, za nichž Moravce objevila cizina, jsou podobné příběhům jiných umělců, kteří se doma nemohli prosadit a naplno zazářili teprve ve světě. "Zdrojem mého úspěchu ve světě byl neúspěch doma," konstatuje nikoli bez ironie Moravec.
Supraphon mu totiž zpočátku nechtěl nic vydávat. Dokonce i první a v té době jediný Moravcův snímek (se Sukovou skladbou O matince) doslova vyvzdoroval tehdejší vedoucí zvukař firmy Miroslav Kulhan. Soustavně natáčet a vydávat desky začal Moravec až v Americe.
Důležitým mezníkem v Moravcově kariéře se stal rok 1962, kdy na festivalu Pražské jaro hrál s orchestrem FOK Beethovenův 4. klavírní koncert pod taktovkou mladého Zubina Mehty. Záznam koncertu se dostal do ruky významnému americkému dirigentovi Georgi Szellovi, vedoucímu Clevelandské filharmonie, a dvaatřicetiletý pianista dostal prestižní nabídku na vystoupení s tímto předním orchestrem. "Tenkrát pozvali tři české umělce: Rudolfa Firkušného, Josefa Suka a mne," dodává Moravec.
O dva roky později Moravec debutoval v newyorské Carnegie Hall. To už měl za sebou i první vystoupení v Itálii a Londýně. Právě londýnské kritiky přispěly k rozjezdu Moravcovy nahrávací činnosti ve Spojených státech. "Zástupci americké společnosti Connoisseur Society si přečetli recenze a zjistili, že obvykle nejednotní kritici v Timesech a Telegraphu se v mém případě vzácně shodli."
Následovala nabídka nahrávat za oceánem. Od té doby zahrnuje Moravcova diskografie desítky snímků natočených jak pro Connoisseur Society, tak pro další zahraniční značky a samozřejmě i pro Supraphon. Mnohé se pyšní titulem "nahrávka roku" a dalšími cenami.
Z Ivana Moravce se tak stal typický umělec-světoběžník, třebaže trvale žije v Praze, kde má manželku, dnes už dospělou dceru a řadu přátel. Pravidelně vyjíždí na cesty po Evropě, Japonsku i Austrálii a samozřejmě po Americe, která sehrála tak důležitou roli při jeho cestě vzhůru. Vrací se tam každoročně k sólovým recitálům i k vystoupením s předními orchestry včetně Newyorské filharmonie. Po celém světě si ho žádají ti nejlepší dirigenti: Kurt Masur, Erich Leinsdorf, Simon Rattle, Mariss Jansons, Jiří Kout a mnozí další.
Klavírista a mechanik
Zatímco houslisté mohou nosit nástroj v podpaží, ladit si ho a neustále o něj pečovat, koncertní křídlo se tak snadno přemisťovat a hlídat nedá. Pianisté se proto většinou musí spoléhat na pořadatele - a samozřejmě na ladiče. A v tom je Ivan Moravec proslulý svým perfekcionalismem, nekompromisností a znalostmi klavírní mechaniky.
"Základy ladění jsem poznal u rodičů, okukoval jsem práci ladičů, pak jsem se hodně naučil i u Josefa Pracha, což byl velký muž firmy Petrof." A tyto znalosti se mu mockrát hodily. "Jednou jsem hrál na festivalu v Portoriku a zjistil jsem závadu. Požádal jsem ladiče, aby dal vše do pořádku, což učinil, ale ne zcela dokonale. Jeden tón se neozýval! Jenže já si toho všiml až při hraní. Nějak jsem dohrál první skladbu a pak jsem se obrátil k publiku a řekl, že buď půjdeme všichni domů, anebo seženeme ladiče. Ten však nebyl k nalezení.
Tak jsem divákům navrhl, že se pokusím nástroj opravit sám. Lidé se smáli, já jsem odšrouboval desku, vytáhl mechaniku, opravil závadu a zase vše zasunul zpátky. Musím říct, že tento můj výkon sklidil větší úspěch než vlastní hudba!" říká Moravec, který už před lety uzavřel s ladiči smír (a mnohdy i přátelství).
"Mezi sty ladiči je přibližně deset opravdu vynikajících, kteří klavír naladí tak, že skutečně svítí." Byly však i nepříjemnější případy. "V jednom malém anglickém městě měli rozvrzaný klavír a po mém upozornění se na mne paní organizátorka obořila, že prý do toho nástroje investovali 700 liber!"
Na chyby zapomeňte
Moravcovou preferovanou klavírní značkou zůstává Steinway. Na otázku, co si myslí o českém Petrofu, odpovídá, že to mohla být vynikající značka nebýt komunistického režimu, který jí vzal všechny možnosti. Může však zvuk špatného klavíru vylepšit sám pianista? "Do určité míry ano," připouští pianista.
"Jednou jsem byl členem soutěžní poroty ve Vídni, kde hrálo asi šedesát adeptů, všichni na tentýž nástroj, který byl spíše horší. A zatímco jednomu zněl nádherně, druhému vydával hrozné zvuky. Když zkrátka někdo má, jak já tomu říkám, nemocný úhoz, to se pak nedá nic dělat." Své zkušenosti a smysl pro krásu se Moravec snaží předávat studentům na pražské Akademii múzických umění. A také je učí zvládat chyby a přehmaty.
"Vzpomínám si, jak jsem jednou v Londýně natáčel Mozartův klavírní koncert s dirigentem Nevillem Marrinerem a v orchestru byl hobojista, který jedno místo ne a ne zahrát. Ani jsme necekli, dokud se mu to nepodařilo. Věděli jsme, že zítra se něco podobného může stát komukoli z nás," podotýká Moravec. A co tedy dělat, pokud se vloudí chyba? "Stane-li se to na koncertě, je to ta nejtvrdší zkouška. Nezbývá než vše překonat, zapomenout. Chyby dělá každý, musíte si odpustit a jít dál."
|
IVAN MORAVEC Odkud jsem
Co se mi v životě asi nejvíc povedlo Můj nejbližší velký úkol |
