Jak jsme se zbláznili: můj táta Ota Pavel a já Napsala Zuzana Peterová Vydalo G + G
Nedávno se mě jeden novinář zeptal, jaké to bylo prožívat dětství a dospívání s bláznivým a zároveň slavným tatínkem. A já se jen smál. Kdyby věděl... Kdyby všichni "normální" věděli, tak by si možná přáli dostat od Ježíška pod strom balíček s malým kouskem bláznovství... Tak vzpomíná Jiří Pavel, syn spisovatele Oty Pavla, muž mnoha profesí a autor povídkové knihy Údolí dutých hlav, na svého otce. I on je "blázen" - duševní choroba byla v jeho případě dědičná. Pozoruhodné vyprávění zachytila Zuzana Peterová, která se o osudy legendárního spisovatele a jeho rodinu zajímá už několik let: "Začali jsme se s Jiřím Pavlem pravidelně scházet. Jednou týdně vždycky v úterý ve dvě odpoledne. Pomalu vznikala zpověď o tom, jaké je to být nemocným, bláznem, který, aby vůbec přežil, bojuje čtyřiadvacet hodin denně s Máňou a Depkou, s chorobou zvanou maniodepresivita." Jiří Pavel vzpomíná na dny zdánlivě všední i ty výjimečné. Třeba, když ho vzal otec do své oblíbené čínské restaurace ve Vodičkově ulici. "Aha. Tys tady ještě vlastně nikdy nebyl. Tak podívej, tohleto jsou černý vajíčka. Já jim říkám noční, protože slepice, který snášejí v noci vejce, přece nemůžou snášet bílý. Ty by v kurníku všechny ostatní, co spí, probudily." "Jak probudily?" "No svým bílým světlem. Představ si, že je noc, tma všude, a najednou taková slepice snese bílý vejce. Co se stane? Rozsvítí to kurník. Jako když škrtneš sirkou. Když to proto na takovou pilnou pipku přijde v noci, má po starostech: vyklopí černý vejce. A ostatní spí klidně dál." Ze slušnosti jsem kousek nočního vejce ukrojil. Chutnalo příšerně. "Tak se tak neškleb. Víš, tyhle černý vejce - to je vrchol gurmánství. A navíc k nim chovám ještě jeden pocit." "Tati, copak člověk může mít k vejcím nějakej pocit?" "Já ano. Já si sem totiž zajdu i sám, a právě jen na tahle vejce. Připadají mi jako jedna součástka k mojí nemoci." "Jaká, prosím tě?" "Představuju si, že je to deprese. Ta černá můra, která mě drží v kleštích a nedovolí mi nic. Někdy ani vstát z postele. Svírá mi mozek i prsty natolik pevně, že neumím psát." "Ale ty přece píšeš pořád, tatínku?" "Jo. Ale když mám tuhle můru, tak pak po čase zase všechno roztrhám. Nedá se to totiž, Jirko, číst. Nejsem to já."
Nedávno se mě jeden novinář zeptal, jaké to bylo prožívat dětství a dospívání s bláznivým a zároveň slavným tatínkem. A já se jen smál. Kdyby věděl... Kdyby všichni "normální" věděli, tak by si možná přáli dostat od Ježíška pod strom balíček s malým kouskem bláznovství... Tak vzpomíná Jiří Pavel, syn spisovatele Oty Pavla, muž mnoha profesí a autor povídkové knihy Údolí dutých hlav, na svého otce. I on je "blázen" - duševní choroba byla v jeho případě dědičná. Pozoruhodné vyprávění zachytila Zuzana Peterová, která se o osudy legendárního spisovatele a jeho rodinu zajímá už několik let: "Začali jsme se s Jiřím Pavlem pravidelně scházet. Jednou týdně vždycky v úterý ve dvě odpoledne. Pomalu vznikala zpověď o tom, jaké je to být nemocným, bláznem, který, aby vůbec přežil, bojuje čtyřiadvacet hodin denně s Máňou a Depkou, s chorobou zvanou maniodepresivita." Jiří Pavel vzpomíná na dny zdánlivě všední i ty výjimečné. Třeba, když ho vzal otec do své oblíbené čínské restaurace ve Vodičkově ulici. "Aha. Tys tady ještě vlastně nikdy nebyl. Tak podívej, tohleto jsou černý vajíčka. Já jim říkám noční, protože slepice, který snášejí v noci vejce, přece nemůžou snášet bílý. Ty by v kurníku všechny ostatní, co spí, probudily." "Jak probudily?" "No svým bílým světlem. Představ si, že je noc, tma všude, a najednou taková slepice snese bílý vejce. Co se stane? Rozsvítí to kurník. Jako když škrtneš sirkou. Když to proto na takovou pilnou pipku přijde v noci, má po starostech: vyklopí černý vejce. A ostatní spí klidně dál." Ze slušnosti jsem kousek nočního vejce ukrojil. Chutnalo příšerně. "Tak se tak neškleb. Víš, tyhle černý vejce - to je vrchol gurmánství. A navíc k nim chovám ještě jeden pocit." "Tati, copak člověk může mít k vejcím nějakej pocit?" "Já ano. Já si sem totiž zajdu i sám, a právě jen na tahle vejce. Připadají mi jako jedna součástka k mojí nemoci." "Jaká, prosím tě?" "Představuju si, že je to deprese. Ta černá můra, která mě drží v kleštích a nedovolí mi nic. Někdy ani vstát z postele. Svírá mi mozek i prsty natolik pevně, že neumím psát." "Ale ty přece píšeš pořád, tatínku?" "Jo. Ale když mám tuhle můru, tak pak po čase zase všechno roztrhám. Nedá se to totiž, Jirko, číst. Nejsem to já."
