Leonardo da Vinci zemřel roku 1519 coby uznávaný malíř (údajně dokonce v náručí francouzského krále), nicméně roztrpčen a zklamán. Z jeho četných, někdy až neskutečně vyspělých projektů ze všech oborů tehdejší vědy a techniky se za jeho života neuskutečnil ani jediný. Proč? Snad najdeme odpověď v následujících příbězích z běhu tisíciletí.
68
Předhozen lvům
V Římě roku 68 po Kristu Leonarda lákaly gladiátorské zápasy. Přesněji jejich výsledky. Díky nim totiž mohl zkoumat všelijak raněné či zabité lidi a zvířata. Jako vtipný a všestranně múzický člověk se brzy stal jedním z předních Neronových bavičů. "Zatím jsem s tebou spokojen, Leonardo. Cos pro mě vytvořil nového?" "Veliký caesare, socha bude brzo hotová. Právě jsem dokončil ódu, teď ji zkouším s chórem a loutnovým orchestrem. A taky," osmělil se, "jsem navrhl několik mechanismů. Ulehčí práci na poli, při stavbě domů. Určitě by taky..." "K čemu takové hračky?" přerušil ho imperátor mrzutě. "Otroků mám přece dost! Dám ti důležitější úkol: Vymysli pro mě barevné a hřmotné ohně, něco jako malý Vesuv. Víš přece, jak mám oheň rád..." zahihňal se tyran. "Vynasnažím se, Veliký. Ale - co když..." "Vím, jak miluješ zvířata. Když budu spokojen, můžeš si z mých stájí vybrat libovolných sto zvířat a otroků. Když ne dám tě s těmi šelmičkami dohromady jinak. Možná vydržíš dost dlouho, aby sis mohl prohlédnout zevnitř i sebe." (Než však stačil Nero svoji hrozbu splnit, ztratil v Římě moc a byl dohnán k sebevraždě. Leonardo mohl bádat dál.)
1415
Upálen na hranici
Do Kostnice roku 1415 přivedla Leonarda zakázka od papeže Jana XXIII. Ten se ho při audienci napřed s předstíraným zájmem zeptal, na čem právě pracuje. "Chci lépe využívat vodu, Svatý otče, přimět ji, aby svojí silou násobila sílu lidskou. Sestrojil jsem několik druhů pump, které vodu dopraví i do vrchu. Taky jsem si dovolil navrhnout několik kanálů pro Věčné město. Usnadní dopravu břemen, poskytnou vodu při požárech..." "Skrze těžkou práci a všelijaká neštěstí včetně požárů nás Všemohoucí zkouší v pevnosti víry," odbyl to papež. "S létem začne v Kostnici sněm veškerého křesťanstva. Ty mě vymaluješ v čele koncilu. Tak, aby ani pohan," papež se letmo pokřižoval, "nezapochyboval, kdo je ten Nejsvětější. Když budu spokojen, udělím ti doživotní odpustek na všechny tvoje hříchy." "Taková čest," zachvěl se umělec při pohledu do vyžilé, prohnané tváře. "Ale co když..." "Jako vševědoucí vím, že kreslíš stroje, ve kterých lidé létají jako boží ptáci! Což mi připomíná... V Kostnici budeme upalovat jednoho arcikacíře. Najdi způsob, jak zbarvit plamen jeho hranice ďábelsky do ruda. A teď běž s Bohem zatím." (Papež byl na koncilu nakonec sesazen a obraz ztratil smysl. Leonardo si tajně bádal dál.)
1611
Pokusný králík
V Praze roku 1611 zaujala Lea legenda o Golemovi. Rabbi Löv nedávno zemřel, tak Leovi nezbylo než navštěvovat jeho žáky a pátrat v knihovnách. Živil se přitom u císařského dvora jako kopista obrazů slavných italských mistrů. Poněvadž jako jeden z mála rozuměl Rudolfově špatné artikulaci, císař si ho oblíbil. "Výsosti, dovolil jsem si vypracovat nový způsob dopravy po vašem sídle. Vystavíme-li na řece zdrž, pak by vodní kolo mohlo vytahovat náklady lanem až do vašich kuchyní či dílen. V chodbách paláce by pak soustava válečků uvnitř nekonečného pásu umožnila..." "Nech toho, Leo," přerušil ho Rudolf roztržitě. "Každý vladař musí lidi zaměstnat, ne jim dávat čas na intriky... Kdybys nám raději při vší té svojí moudrosti uvařil nějaký pořádný elixír krásy, abychom aspoň k stáru nevypadali jako karikatura!" "Výsosti, odpusťte, ale..." "Získáš naše přátelství, když to dokážeš," rozrušil se císař tak, že už mu málem nerozuměl ani trénovaný Leo. "Jinak z tebe uděláme ochutnavače všech těch dryáků, co mi místo zlata zabírají místo v pokladnici. Stejně si nic lepšího nezasloužíš, protože chceš stvořit homunkula potají, pro sebe!" Podle očekávání se císař přestal ovládat. "Aspoň univerzální protijed," pochytil ještě učenec, když se kvapně poroučel. (Než stačil svoji výhrůžku splnit, byl Rudolf II. prohlášen za nesvéprávného. Leo si skromně bádal dál.)
1840
Do vyhnanství
V průmyslové Anglii roku 1840 Lionel zcela propadl tamní vyspělé technice. Pracoval jako patentový úředník, přivydělával si malováním portrétů; především však pilně studoval patenty a rozvíjel je. Jeho malířská pověst brzy dorazila i ke dvoru. "Ten portrét se mi líbí, jako bych to zároveň byla, i nebyla já. Co znamená ten tajemný úsměv, mistře Lioneli?" "Vaši duši, Milosti." "Ach," začervenala se královna, nad jejíž říší slunce nezapadalo. "Jistě pro vás mohu něco udělat..." "Veličenstvo je laskavo... Dovolil jsem si navrhnout několik maličkostí. Kdyby se třeba stroje v továrnách postavily do linek za sebou tak, aby je mohl pohánět jediný ohňový kotel, a kdyby výrobek jednoho stroje představoval surovinu pro další, ušetřil by se čas i lidská práce. Výrobky by byly přesnější, levnější a..." "Moji poddaní by měli víc času na whisky a opium," dokončila královna. "Což takhle pohyblivá lodní děla, opakovací pušky, umělé slony proti těm vzpurným Indům? Pokud byste dokázal tohle, dám vám - třeba i tajné místo ve svém loži..." Tentokrát se začervenaly gardedámy. "Taky máme takovou roztomilou trestaneckou kolonii, Austrálie se jmenuje. Chceme z ní udělat výnosnou državu. K tomu je tam potřeba spousty schopných mužů..." (Krátce nato se Viktorie vdala a poprvé otěhotněla. Zapomenutý Lionel mohl klidně bádat dál.)
2000
Oběť skandálu
V USA roku 2000 se Leoš, imigrovavší ze střední Evropy, s gustem věnoval oběma zájmům - umění i technice. Živil se jako počítačový výtvarník, ale o jeho tvorbu nebyl zájem, proto si přilepšoval obrazy sekanými ve stylu zrovna módních starých Holanďanů. Hlavní privátní úsilí však věnoval strojové inteligenci. Zrovna svého elektronického žáka učil bluffovat v pokeru, když pro něho přiletěli dva zdvořilí hromotluci ve vrtulníku a dopravili ho do Bílého domu. "Vítám vás, Leoši. Říkejte mi Billy," přivítal ho nejmocnější muž světa. "Mládenci ze CIA mi dali tip, že jste třída na umělou inteligenci. Mám pro vás užitečnější džob. Dáte si kapku bourbonu?" "Ano, ppp-pane - Bi-Bille." Notorický levák Leoš, v české škole 50. let makarenkovsky přeučovaný na řádného praváka, mírně zadrhával. "Na světě je spousta věcí, které se nám nelíbí, ale zásah proti jejich původcům by nevypadal dobře. Přitom takový počítačový Alzheimer do jejich sítí..." "Mám vymýšlet viry pro případnou elektronickou válku?" "Za gáži, jakou si určíte. A navíc - co byste řekl třeba Nobelově ceně? Asi bych mohl zařídit i generálního OSN..." "A kdybych řekl ne?" "Na to máte právo, jsme ve svobodné zemi, dokonce v nejdemokratičtější na světě. Ale lidi jsou tu vlastně prudérní bigoti," povzdechl si trpce prezident. "Kdyby se o vás rozkřiklo, že jste na chlapečky, reklamu by vám to neudělalo..." (V prezidentských volbách však Bill Clinton už nemohl kandidovat a jeho nástupce měl jiné nápady). Leoš mohl bádat dál...
68
Předhozen lvům
V Římě roku 68 po Kristu Leonarda lákaly gladiátorské zápasy. Přesněji jejich výsledky. Díky nim totiž mohl zkoumat všelijak raněné či zabité lidi a zvířata. Jako vtipný a všestranně múzický člověk se brzy stal jedním z předních Neronových bavičů. "Zatím jsem s tebou spokojen, Leonardo. Cos pro mě vytvořil nového?" "Veliký caesare, socha bude brzo hotová. Právě jsem dokončil ódu, teď ji zkouším s chórem a loutnovým orchestrem. A taky," osmělil se, "jsem navrhl několik mechanismů. Ulehčí práci na poli, při stavbě domů. Určitě by taky..." "K čemu takové hračky?" přerušil ho imperátor mrzutě. "Otroků mám přece dost! Dám ti důležitější úkol: Vymysli pro mě barevné a hřmotné ohně, něco jako malý Vesuv. Víš přece, jak mám oheň rád..." zahihňal se tyran. "Vynasnažím se, Veliký. Ale - co když..." "Vím, jak miluješ zvířata. Když budu spokojen, můžeš si z mých stájí vybrat libovolných sto zvířat a otroků. Když ne dám tě s těmi šelmičkami dohromady jinak. Možná vydržíš dost dlouho, aby sis mohl prohlédnout zevnitř i sebe." (Než však stačil Nero svoji hrozbu splnit, ztratil v Římě moc a byl dohnán k sebevraždě. Leonardo mohl bádat dál.)
1415
Upálen na hranici
Do Kostnice roku 1415 přivedla Leonarda zakázka od papeže Jana XXIII. Ten se ho při audienci napřed s předstíraným zájmem zeptal, na čem právě pracuje. "Chci lépe využívat vodu, Svatý otče, přimět ji, aby svojí silou násobila sílu lidskou. Sestrojil jsem několik druhů pump, které vodu dopraví i do vrchu. Taky jsem si dovolil navrhnout několik kanálů pro Věčné město. Usnadní dopravu břemen, poskytnou vodu při požárech..." "Skrze těžkou práci a všelijaká neštěstí včetně požárů nás Všemohoucí zkouší v pevnosti víry," odbyl to papež. "S létem začne v Kostnici sněm veškerého křesťanstva. Ty mě vymaluješ v čele koncilu. Tak, aby ani pohan," papež se letmo pokřižoval, "nezapochyboval, kdo je ten Nejsvětější. Když budu spokojen, udělím ti doživotní odpustek na všechny tvoje hříchy." "Taková čest," zachvěl se umělec při pohledu do vyžilé, prohnané tváře. "Ale co když..." "Jako vševědoucí vím, že kreslíš stroje, ve kterých lidé létají jako boží ptáci! Což mi připomíná... V Kostnici budeme upalovat jednoho arcikacíře. Najdi způsob, jak zbarvit plamen jeho hranice ďábelsky do ruda. A teď běž s Bohem zatím." (Papež byl na koncilu nakonec sesazen a obraz ztratil smysl. Leonardo si tajně bádal dál.)
1611
Pokusný králík
V Praze roku 1611 zaujala Lea legenda o Golemovi. Rabbi Löv nedávno zemřel, tak Leovi nezbylo než navštěvovat jeho žáky a pátrat v knihovnách. Živil se přitom u císařského dvora jako kopista obrazů slavných italských mistrů. Poněvadž jako jeden z mála rozuměl Rudolfově špatné artikulaci, císař si ho oblíbil. "Výsosti, dovolil jsem si vypracovat nový způsob dopravy po vašem sídle. Vystavíme-li na řece zdrž, pak by vodní kolo mohlo vytahovat náklady lanem až do vašich kuchyní či dílen. V chodbách paláce by pak soustava válečků uvnitř nekonečného pásu umožnila..." "Nech toho, Leo," přerušil ho Rudolf roztržitě. "Každý vladař musí lidi zaměstnat, ne jim dávat čas na intriky... Kdybys nám raději při vší té svojí moudrosti uvařil nějaký pořádný elixír krásy, abychom aspoň k stáru nevypadali jako karikatura!" "Výsosti, odpusťte, ale..." "Získáš naše přátelství, když to dokážeš," rozrušil se císař tak, že už mu málem nerozuměl ani trénovaný Leo. "Jinak z tebe uděláme ochutnavače všech těch dryáků, co mi místo zlata zabírají místo v pokladnici. Stejně si nic lepšího nezasloužíš, protože chceš stvořit homunkula potají, pro sebe!" Podle očekávání se císař přestal ovládat. "Aspoň univerzální protijed," pochytil ještě učenec, když se kvapně poroučel. (Než stačil svoji výhrůžku splnit, byl Rudolf II. prohlášen za nesvéprávného. Leo si skromně bádal dál.)
1840
Do vyhnanství
V průmyslové Anglii roku 1840 Lionel zcela propadl tamní vyspělé technice. Pracoval jako patentový úředník, přivydělával si malováním portrétů; především však pilně studoval patenty a rozvíjel je. Jeho malířská pověst brzy dorazila i ke dvoru. "Ten portrét se mi líbí, jako bych to zároveň byla, i nebyla já. Co znamená ten tajemný úsměv, mistře Lioneli?" "Vaši duši, Milosti." "Ach," začervenala se královna, nad jejíž říší slunce nezapadalo. "Jistě pro vás mohu něco udělat..." "Veličenstvo je laskavo... Dovolil jsem si navrhnout několik maličkostí. Kdyby se třeba stroje v továrnách postavily do linek za sebou tak, aby je mohl pohánět jediný ohňový kotel, a kdyby výrobek jednoho stroje představoval surovinu pro další, ušetřil by se čas i lidská práce. Výrobky by byly přesnější, levnější a..." "Moji poddaní by měli víc času na whisky a opium," dokončila královna. "Což takhle pohyblivá lodní děla, opakovací pušky, umělé slony proti těm vzpurným Indům? Pokud byste dokázal tohle, dám vám - třeba i tajné místo ve svém loži..." Tentokrát se začervenaly gardedámy. "Taky máme takovou roztomilou trestaneckou kolonii, Austrálie se jmenuje. Chceme z ní udělat výnosnou državu. K tomu je tam potřeba spousty schopných mužů..." (Krátce nato se Viktorie vdala a poprvé otěhotněla. Zapomenutý Lionel mohl klidně bádat dál.)
2000
Oběť skandálu
V USA roku 2000 se Leoš, imigrovavší ze střední Evropy, s gustem věnoval oběma zájmům - umění i technice. Živil se jako počítačový výtvarník, ale o jeho tvorbu nebyl zájem, proto si přilepšoval obrazy sekanými ve stylu zrovna módních starých Holanďanů. Hlavní privátní úsilí však věnoval strojové inteligenci. Zrovna svého elektronického žáka učil bluffovat v pokeru, když pro něho přiletěli dva zdvořilí hromotluci ve vrtulníku a dopravili ho do Bílého domu. "Vítám vás, Leoši. Říkejte mi Billy," přivítal ho nejmocnější muž světa. "Mládenci ze CIA mi dali tip, že jste třída na umělou inteligenci. Mám pro vás užitečnější džob. Dáte si kapku bourbonu?" "Ano, ppp-pane - Bi-Bille." Notorický levák Leoš, v české škole 50. let makarenkovsky přeučovaný na řádného praváka, mírně zadrhával. "Na světě je spousta věcí, které se nám nelíbí, ale zásah proti jejich původcům by nevypadal dobře. Přitom takový počítačový Alzheimer do jejich sítí..." "Mám vymýšlet viry pro případnou elektronickou válku?" "Za gáži, jakou si určíte. A navíc - co byste řekl třeba Nobelově ceně? Asi bych mohl zařídit i generálního OSN..." "A kdybych řekl ne?" "Na to máte právo, jsme ve svobodné zemi, dokonce v nejdemokratičtější na světě. Ale lidi jsou tu vlastně prudérní bigoti," povzdechl si trpce prezident. "Kdyby se o vás rozkřiklo, že jste na chlapečky, reklamu by vám to neudělalo..." (V prezidentských volbách však Bill Clinton už nemohl kandidovat a jeho nástupce měl jiné nápady). Leoš mohl bádat dál...
