Ten muž se rozhodl vzkřísit naši kdysi prestižní značku našeho kdysi nejprestižnějšího nakladatelství, jež za dob normalizace vydávalo světovou literaturu ve skvělých překladech, a po revoluci se nějak špatně zprivatizovalo, nebo co...
Za vlastní peníze sedl na vlak a vydal se do světa na knižní veletrhy plnit svůj ruksak krásnou literaturou, aby měl pro záchranu oné značky nějaký počinek.
Některé knihy dostal, některé si půjčil - na věčnou oplátku. Rodinné stříbro vzalo dávno za své... Nakladatelští agenti jsou někdy nechápaví, zvlášť když přijde ke stánku někdo, kdo si říká kolega, je bez kravaty a navíc s baťohem. Snad je to při těch statisících titulů a milionech exemplářů tolik nezabolelo. Stejně, kdo to dneska čte? Kdo ještě usíná s knihou na nose?
Ruksak se plnil a cesta, pečlivě naplánovaná z jednoho světového veletrhu na další a další..., vedla zpátky přes moře. Lístek na loď měl koupený dlouho dopředu, tak dlouho, aby spoj byl finančně co nejvýhodnější. A to také byl. Měl ovšem jednu nevýhodu. Zrušili ho.
Ale když někdo i dnes miluje knihy tak, že jim obětuje ideály, čas i své hmotné statky, tak musí být hodně, přehodně odolný. A neexistence lodi i nedostatek peněz ho nemohou odradit.
Ten dobrý člověk to (skoro) dokázal. Vrátil se. Přivezl snad padesát kilo knih. Na hlavním Wilsonově nádraží mu ho ukradli.
Až ho manželka vzkřísí, bohdá dojde i na Odeon. A jestli ho nevzkřísí? Pak ať je mu země lehká, amen.
