Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Tereza Maxová: Nevěřila si, teď je slavná

  14:52aktualizováno  14:52
Pokud byste četli doslovný přepis rozhovoru, byla by téměř za každou druhou větou závorka - smích - závorka... Neboli: máte-li nějaké trápení a necítíte se nejlíp, měli byste s touto mimořádně úspěšnou ženou strávit hodinku dvě, a bylo by po starostech. Jenže Tereza Maxová, která dlouhodobě patří k nejžádanějším modelkám světa a žije střídavě v Čechách a v Dánsku, kam se provdala, by asi tolik času nenašla... I když pomáhá ráda.

Peníze vyděláváte i díky účinkování v reklamách. My vás tady známe třeba z té na Pepsi-Colu...

To je paradox, že jsem u nás takhle moc upoutala touhle reklamou. Možná je to tím, že jsem dlouho pracovala v zahraničí a tady jsem se objevovala málo. Lidi jako by nabyli dojmu, že konečně pracuju.

A viděla jste pak tu parodii v České sodě?

Já ne, ale bratr mi to povídal, prý místo mě přišel Terry Fox. (smích)

Takže vám to nevadilo? Mimochodem to byla úspěšná parodie.

Ne, fakt ne. My Češi máme společně s Angličany rádi černý a drsnější humor.

Pak je ještě jedna česká reklama spojená s vaší rodinou. Mluvím o té na prací prášky.

Myslíte mamču! Jo, tak to je její sólová akce a já jsem s tím neměla nic společného.

A líbila se vám ta reklama?

Na to říkám: to neřeš a po tom nepátrej.

Nebyla to tedy akce pro vaši nadaci...

Ne, ne. Mamča se má se svým učitelským platem co ohánět, takže to je i pro ni dobrý pocit, že si sama mohla vydělat peníze a přispět si na rekonstrukci bytu.

A vy byste jí nepomohla rekonstrukci zaplatit?

Ale o to nejde, zaplatit... Myslím si, že člověk má svoji vlastní cenu. Já bych jí koupila třeba barák, kdyby si ho vybrala. Ale takhle se to nedělá a i moje rodina by se cítila špatně, kdybych jim někde podsunovala peníze a říkala: já jsem Maxová a teď jsem si koupila to a to a rodině to a to.

Ale mnoha lidem může připadat divné, že vaše rodina pořád žije v paneláku na pražském Jižní Městě.

To je taková hloupost! Přece nepřestěhuju mamku do nějaké vily, kde by byla chudák sama. Je jí zlatě tam, kde se cítí dobře a má kamarádky. Vím, jak je ponižující být souzená podle toho, co děláš. Jednou jsem mamku s bráchou vzala do Brazílie, na velký večírek. Mě tam všichni obletovali, ale je přehlíželi. A to mě strašně vadilo a mrzelo. Takže vím, že doma jim je líp.

 

NEJHŮŘ SE CÍTÍM NA POŠTĚ

Tady vás lidé obletují? Jak reagují, když vás potkají?

U nás na sídlišti to je pořád. Ale jinak ani ne.

A jdou k vám a mají potřebu vám něco říct anebo koukají do země a skoro se stydí, že vás vidí?

Oboje. Když přijde nějaká babička a řekne, že pro děti to dělám dobře, tak to je obrovský kompliment. Pak jsou lidi, kteří nevím proč dělají, že mě nevidí, další si zas na mě ukazují. Ale nejhorší je... to se mi teď nedávno stalo, že jsem přišla do trafiky a chtěla kolky. Nemáme! vyštěkla prodavačka. Ale pak jsem přišla potřetí a ona už si zjistila, kdo jsem, a to bylo objímání a brečení samou radostí, že mě poznává. To mi vadí. Uvědomíte si, že je rozdíl být člověk, co si přijde do trafiky po kolek a být Tereza Maxová, co si přijde do trafiky pro kolek.

Koupila jste ho nakonec?

Ále já jsem jí ten první pokus o nákup kolku ani nepřipomínala, protože mi za ni bylo stydno.

Ochranka kolem Bruce Willise, který je teď v Čechách, byla úplně ohromena, že se tady po jejich hvězdě nikdo nesápe, netrhá mu šaty. Lidi prý spíš skoro utíkají a uhýbají pohledem.

Tomu věřím. Můžu srovnat s Dánskem, kde je manžel hrozně populární. Tam za ním lítají malé holčičky a piští a chtějí fotky a všechno. Taky nemusí čekat na úřadech, má všude slevy a lidi jsou rádi, že mu něco věnují. Kdežto u nás mně připadá, že vždycky platím spíš dvojitou cenu, na úřadech mám spíš pocit, že si říkají: No, Maxová, jen si postojte třeba hodinu, jinde to nezažijete, tak si to užijte aspoň tady v Čechách.

Vážně máte ten pocit?

Fakt. Speciálně na poštách. Nevím proč, ale když tam mám jít, tak to je pro mě černý den. Připadá mi, že na poště snad nemají rádi lidi. Hned na vás vyštěknou. Jinak si ale myslím, že tady jsou lidi vřelejší než jinde. A hlavně na venkově. A na Moravě. Ježíš, jak já ráda jezdím na Moravu, když přijedeme do dětského domova, tak je napečeno, děti mají připravený program, slivovička... Je to možná i tím jazykem, nevím.

 

TADY BYCH V RESTAURACI NEKOJILA

Když říkáte, že jedete domů, kam jedete? Do Prahy, do Kodaně, kam?

Vždycky tam, kam jedu, tak říkám, že jedu domů. Teda když nejedu do hotelu.

Tak jinak: Kolik máte domovů?

Postupně jsme to okrájeli, třeba už tím asi nemyslím Londýn. Ale je to Praha, Kodaň a teď hledáme nějaké místečko v jižní Francii, kde bychom se usadili. Ale mně nevadí život na cestách, nijak se nezahrnuju věcmi, moc jich s sebou ani netahám.

A syna s sebou všude vozíte, ne?

No jasně, Tobiáše. Ale s ním zase jenom kočár, on víc nepotřebuje. Je strašně nenáročný. Dítě většinou potřebuje svou postýlku, vaničku. Já Tobiáše někam přivezu, ošplouchám ho hotelovým mýdlem, uložím do kočárku, večer jde s námi do restaurace, tam ho šoupnu někam do rožku, aby měl trochu klid, a je to. Když jsem ho kojila, tak klidně i v těch restauracích. V Dánsku je to naprosto přirozené. Tam to chápou tak, že to děti potřebují a že jim nejde poručit. Tady bych si to nedovolila. Možná by byl poprask...

Jakou řečí mluvíte se synkem?

Když jsme s manželem společně, tak anglicky. Ale říká táta, takže česká babička byla šťastná, že první slovo bylo české. Protože to byl velký souboj mezi babičkama, jak dítě bude mluvit. Česká zatím vede.

Chodíte s ním za českou dětskou lékařkou?

Má českou i dánskou. Ale já jsem s naším zdravotnictvím spokojená. Nevím, jestli jsem měla zatím takové štěstí... Ale třeba mě napadlo, že rodit bych měla někde jinde než v Čechách - a pak jsem si to rozmyslela. Samozřejmě v Podolí nebylo vybavení na světové úrovni, ale úžasné chování a přístup personálu technické nedostatky vynahrazuje.

Nadstandardní pokoj vám tedy nechyběl?

Absolutně ne. Mně třeba volala kamarádka z Londýna a povídá: Už máš připravený porodní plán, máš navolenou hudbu a světlo a budeš ve vířivce až do porodu a tak. Já jsem věděla snad jenom to, že rodím v Podolí a že tam mám odjet, až mi odteče voda. Nic víc. A taky mi pak bylo úplně jedno, jestli tam je světlo zapnuté nebo vypnuté a jestli peřinka bude červená nebo zelená.

A nemyslíte, že o vás pečovali líp než o ostatní matky?

Určitě ne. Měla jsem doporučení od kamarádek, které nikdo nezná, a ty mi to popisovaly stejně.

HOKEJ? JASNĚ, VŽDYŤ JSEM Z PARDUBICE

Jste původem z Pardubic. Co vy a hokej a třeba další slavný rodák Dominik Hašek, znáte se?

No znám! Znám celou Haškovic rodinu.

Vztah k hokeji tedy máte.

Jasně, v Pardubicích je to kultura. A moje sestřenice si navíc vzala profesionálního hokejistu... možná znáte - Pospíšil, to je teďka moje rodina! Takže jsme fandili i Plzni, teď Vítkovicím, kde hraje. Hokej je sport, na který se ráda dívám. Teda, ještě kromě tenisu. To by mi Frederick dal. I když pokud toho hráče neznáte a nemáte k němu vztah, tak tenis je nezáživný, pomalý.

Chodíte na hokej v Dánsku?

Chodím a vždycky říkám, no to je teda úúúroveň! Tam to jsou spíš takoví kluci s klacíkama.

Takže přes hokej se projevuje vaše národní hrdost?

Přesně tak, protože to můžu do placu hodit i několik jmen a všichni je znají a uznávají.

Je ještě něco jiného, s čím se můžete v zahraničí chlubit?

Já jsem velký patriot. A můžu vám říct, že třeba Praha je v Dánsku strašně populární, dokonce podle nějakého průzkumu byla pro Dány nejnavštěvovanější město světa. A taky náš pan prezident je, a nejen v Dánsku, pořád hrozně populární. Pak pivo. Ti zkušenější znají ještě skleničky a ti ještě znalejší si vzpomenou na filmy a Miloše Formana a na výtvarné umění a na Alfonse Muchu.

Vy jste tak hezky a z úctou řekla náš pan prezident... Říká vám něco česká politika?

Nestačím to sledovat. Bratr mě občas poinformuje, ale jenom tak kdo vyhrál volby a jestli jsou nějaké změny na hlavních postech.

 

JÁ SE SVÝM OHLÝM NOSEM, DVOJITOU BRADOU A DÍROU V UŠÍCH...

Čím to je, že modelky, které se venku prosadily, mají taková světová jména: Maxová, Herzigová, Christová. Žádná Vopičková...

Když jsem před deseti lety poprvé pracovala s fotografem Tonem Stanem, tak říkal: počkej, ty něco dokážeš, jenom s tím svým jménem. To si bude každý pamatovat.

A je vaše vlastní?

Jasně, Tereza Maxová, můj otec je Maxa. Ale Maxů je hrozně moc, já jsem si myslela, že jsme výjimka, ale když si otevřete Zlaté stránky, tak jich tam je.

Takže světově znějící jména nepředurčují kariéru.

Já doufám, že ne! Můj syn se jmenuje Fetterlein, to by moc kariéru neudělal! Ale lidi z východu můžou jezdit do světa strašně krátce, a tak je jich tam ještě málo. Počkejte za dalších deset let, budou Vopičkovi, budou Novákovi.

Kdysi se nejen nemohlo cestovat, ale taky se málo vědělo, že je možné vydělávat peníze coby modelka...

Když jsem byla malá, tak se všude objevovaly modelky z ÚBOKu. V časopisech, v televizi. Byly starší než bývají modelky dnes, ale pro mě představovaly symbol absolutní krásy. To jsem si říkala: já se svým ohlým nosem, dvojitou bradou a dírou v uších, to já bych nemohla!

To bylo v které době?

V hodně dávné době. (smích) Tady nebyly žádné časopisy, jenom někdy pustili Miss Universe, a to jsem se koukala...

Počkejte, v naší televizi, za komunistů?

No já myslím...

A nebyla to nějaká polská stanice?

Nevím, co jsme měli naladěné, ale vlastně jsme v Pardubicích chytali Katovice, tak to bylo asi fakt v polské televizi. A to jsem si říkala: krásný holky, kam se hrabu... Ale taky to bylo tím, že tehdy byla úplně jiná představa o kráse. Holka s melírem, trvalou a zmalovaným obličejem. Zato sportovní typ, hubený, v teniskách, to se za krásu nepovažovalo. A to jsem byla já. Já ani neměla kluka! A zoufala jsem si: Kruci, já se snad nikdy nevdám! Ošklivá a ještě sama, no konec světa!

Ale pak jste tedy musela mít hodně zkreslené informace, když jste se pro modeling rozhodla a odjela v roce 1989 do Paříže.

Taky než jsem uspěla, to mi to trvalo, protože ve mně byla nedůvěra v samu sebe. Dlouho jsem byla přesvědčená, že se na konkursu spletli.

Taky jste se zkraje v cizině asi moc nedomluvila?

No právě. Než jsme se ještě s Evou Herzigovou do Paříže vlakem rozjely, tak já jsem nebyla nikde. Akorát klasicky na dovolené v Jugoslávii. No a teď vás na tom velkém nádraží vyzvednou, odvezou do nějakého bytu... Kolikrát jsem si tam říkala, proč já nejsem doma s kamarádkama, ve škole. Ke všemu jsem se nedomluvila.

Dneska adeptky o práci modelky přece jenom vědí, do čeho jdou...

Ale zase ta naše první várka, jak říkám, měla jednu velkou výhodu. Nebyly jsme okoukané a všechny jsme uspěly. Já, Eva, Daniela Peštová, Slovenka Martina Hlavatá. Ty další už to měly těžší, to už se na Západ valila vlna - Češky, Polky, Rumunky, všechno se to tam nahrnulo. Nakonec i ta naše řeč s velkým přízvukem byla výhodou. Byly jsme exotické, šarmantní. A hlavně: vypadaly jsme jinak. I co se týká oblečení.

A to asi dost výrazně, co?

Když si na to vzpomenu... Já třeba nosila svítivě zelené tričko, které jsem si dovezla z Maďarska, kraťásky s palmama, lakové lodičky, natočené vlasy. Když jsme se s Evou vymódily na první casting, tak jsme si ještě říkaly, jak jim to nandáme. Vešly jsme a ostatní holky tam seděly v bílých košilích a černých kalhotách... Hrůza, ale aspoň jsme upoutaly pozornost.

Tehdy se pro módní, takzvaně západní věci jezdilo do Maďarska.

Přesně. Nebo do Polska. Vybavuju si ještě, že jsem měla na všem velké vycpávky. V agentuře se nám snažili naznačit, že takhle ne... Někdo to řekl taktně, někdo se s tím nemazal a: Proboha, co to máte na sobě! Takže si člověk připadal fakt jako buran.

 

NADACE ANEB POMOC KONKRÉTNÍMU ČLOVÍČKOVI

Zajímá mě vaše nadace. Jak se pro ni shánějí sponzoři? Je to lepší nebo horší než na začátku?

Na začátku jsem peníze dávala jen já a zahraniční sponzoři. Víc jsem tehdy cestovala, pracovala a málo se zdržovala v Čechách. Ale později, třeba když jsem otěhotněla a byla doma, tak jsme se snažili orientovat na tuzemské sponzory. Důvěra v nadaci je určitě stále větší a sponzoři dávají peníze i opakovaně. Ale zase zdejší firmy za sponzorování obvykle něco chtějí.

Například?

Reklamu, sponzorskou večeři neboli moji účast na na ní. Protože když na nějakou takovou akci přijdu já, tak tam přijde třeba tisk a firma má reklamu. Málokdo opravdu přijde a řekne: přinesl jsem peníze na děti, tady je máte a nashledanou.

A stále ještě vy osobně nadaci dáváte peníze?

Ano, všechny honoráře, které vydělám tady v Čechách, tak jdou na její konto. A odvádím i nějaké peníze ze zahraničí.

Vaše pomoc je poměrně dobře vidět, že?

Ano, a je různorodá. Opravená střecha dětského domova, nebo děti přijedou opálené od moře... A pak jsou tady konkrétní děti. Třeba Déňa, můj oblíbenec. Teď je mu devět a já ho znám už čtyři roky. Pobýval v kojeneckém ústavu, i když byl vlastně přerostlý. Ale jinde pro něj nebylo místo. Jediný, kdo ho navštěvoval, byla jeho babička. Jenomže ta neměla dost peněz, aby si ho vzala domů. Nadaci napadlo, že pomoc konkrétnímu človíčkovi je smysl naší práce. Takže přispíváme babičce, aby mohla mít Déňu doma. Koupili jsme mu speciální židli, vozíček, počítač. Dneska je nejlepší ve třídě, zvládá už psaní a učí se speciálně kvůli mě anglicky.

Proč kvůli vám?

Protože se zná i s mým manželem. Byli jsme jednou v ZOO a manžel ho nosil na rukou. A Déňa mu ty čtyři hodiny něco vyprávěl... Manžel se usmíval, jako že všemu rozumí. Ale Déňa pochopil, že jestli s ním bude chtít mluvit, tak se musí učit anglicky.

Běžně berete děti do ZOO?

Snažím se. Chodíme i s více dětma a s jejich sestřičkama. A to je zvláštní sledovat reakce lidí. Koukají a myslí si: no chudáci rodiče, hned tři takové děti.. Anebo okřikují ty své: nechoď Kačenko k nim, oni jsou nemocní, nedotýkej se jich! To poznáte, jaké to musí být těžké pro rodiče, když je společnost nepřijme jenom proto, že jejich děcko je jiné než ostatní.

Tahle reakce na postižené děti je česká specialita?

Třeba v Dánsku je normální, že postižené děti chodí do školek s ostatními a nikdo v tom nevidí problém. U nás to je možná pozůstatek z minula - šoupnout tyhle děti do ústavu a hotovo. Vzpomínám si na jeden otřesný zážitek, když jsme před lety chtěli v Otrokovicích vybudovat domov pro mentálně postižené. A to nám chodily petice! My je tady nechcem! Oni nás budou obtěžovat, okrádat, klesnou nám ceny pozemků! No hrůza. Chtěli jsme pomoct i proto, že Otrokovice byly postižené povodněmi. Ale museli jsme ustoupit, protože starosta nám řekl, že lidé by byli schopni dům zbořit. A do toho vám žádný sponzor nepůjde.

Pomáháte opuštěným dětem. Kdo by si ještě pomoc zasloužil, kdyby peněz bylo víc?

Například starší lidé. I když i oni často nutně potřebují pomoc, svůj život si prožili, se všemi radostmi, vzpomínkami. Kdežto děti si neprožily nic, jsou na začátku. My jsme se nejdřív soustředili na nejmenší děti. Postupně jsme přibrali i starší, protože ty si ještě víc uvědomují samotu. Okruh těch, kterým chceme pomoct, pořád roste.

Pokud to práce je trochu dovolí, spěchá Tereza Maxová do jednoho z paneláků na pražském Jižním Městě. Bydlí tam její matka a mladší bratr.

Díky svému manželovi, úspěšnému dánskému tenistovi Freseriku Fetterkeinovi, má teď Tereza ještě další domov - v Kodani.

Toto dítě měla Tereza pouze půjčené z jednoho z kojeneckých ústavů, kterého se stala patronkou. Loni v září však porodila svého syna Tobiase Joshuu.

... na plese, který se nedávno konal v ostravském hotelu Imperial, přebírá patronka šek na tři sta tisíc korun.

Autor:





Nejčtenější

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět.... celý článek

Heidi Janků a její manžel Ivo Pavlík
Zemřel hudebník Ivo Pavlík, manžel Heidi Janků

V sobotu zemřel hudebník Ivo Pavlík (†84), manžel zpěvačky Heidi Janků (54) a první manžel nedávno zesnulé Věry... celý článek

Jennifer Anistonová (Los Angeles, 7. prosince 2016)
Anistonová: Nechápu, proč se řeší moje bradavky, stojí mi od přírody

Když hrála Jennifer Anistonová (48) v seriálu Přátelé, snad v každé scéně jí stály bradavky. Tehdy ji podezřívali, že... celý článek

Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si... celý článek

Paris Jacksonová na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Jacksonová: Jsem normální člověk s celulitidou, jizvami a kily navíc

Dcera krále popu Michaela Jacksona se stále častěji objevuje na fotografiích v předních světových módních magazínech.... celý článek

Další z rubriky

Topmodelka Kate Mossová chodí na ošetření své pleti k Anastasii Achilleosové.
Kate Mossová: Vždycky jsem dřela jako kůň, přeceňovala jsem své síly

Topmodelka Kate Mossová (43) zavzpomínala na své začátky ve světě modelingu. Zejména se pozastavila nad focením se... celý článek

Kim Kardashianová (New York, 15. května 2017)
Kardashianová nechce náhradní matku, třetí dítě porodí sama

Profesionální celebrita Kim Kardashianová (36) najednou otočila. Zatímco v posledních měsících tvrdila, že si třetí... celý článek

Helen Mirrenová (Paříž, 29. listopadu 2016)
Helen Mirrenová: Záviděla jsem Twiggy její štíhlou postavu

Byla jednou z nejžádanějších hollywoodských krásek, ale přesto si o sobě Helen Mirrenová (72) v mládí myslela, že je... celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.