•1. můj život = má práce
•2. má práce = můj život
•3. je-li má práce úspěšná, co se dá potom říci o mém životě?
( Z fiktivního deníku J. K., který sepsala Dominique E.)
"Je to tak. Mě vždycky zajímalo najít to, co jsem schopen dělat nejlépe," říká dnes pětašedesátiletý Josef Koudelka.
"Ve čtrnácti letech jsem se rozhodl stát leteckým konstruktérem. Stal jsem se inženýrem. Svoje povolání jsem měl rád. Letadla jsem miloval stejně, jako mám rád fotografii. Myslím, že jsem byl dobrým inženýrem. Nikdo z 'mých' pilotů se nezabil."
Po sedmi letech si Josef Koudelka uvědomil, že vyčerpal své možnosti a najednou nemůže jít dál. Žádné dál pro něj v tomto oboru nebylo.
"Pokračovat pro mě znamenalo už jen čekat na smrt. A to jsem nechtěl. Nechtěl jsem umřít ve třiceti. To byl jeden z důvodů, proč jsem zanechal svého povolání."
Toto Koudelkovo přiznání odkrývá jeden z důležitých rozměrů jeho duše: věčnou a hypertrofovanou touhu po poznání, která ho žene stále dopředu, která mu nedovoluje nikdy zůstat dlouho na jednom místě, vázat se na lidi, místa, ateliéry či země. Proto je Josef Koudelka skutečný světoobčan.
Aby tak mohl žít, život si úplně zjednodušil: 17 let nevlastnil nic jiného než fotoaparáty a to, co měl na sobě: zelenou americkou vojenskou bundu, podobnou košili, kalhoty a dobré šněrovací boty.
Jezdil po Evropě, přespával u kamarádů či pod širákem. V létě fotografoval a na zimu si vypůjčil nějaký ateliér a vyvolával filmy. O fotografie se mu starala od sedmdesátých let prestižní agentura Magnum sídlící v Paříži.
První výstava
V době, kdy se Josef Koudelka rozhodl opustit letadla, což bylo v roce 1967, už měl za sebou úspěšnou výstavu ve foyeru nově vzniklého divadla Semafor v roce 1961 (před ním tam vystavoval Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Zdeněk Mlčoch ze skupiny Radary ), kterou zahájil fotograf a kritik Jiří Jeníček.
"Jiří Jeníček je ten, kdo mě nejvíce ovlivnil. Byl to on, kdo mi řekl, že 'mám oči'. Když jsem měl promoci na inženýra, řekl mé mamince: Tak, maminko, děkuju vám, že jste nám dala fotografa."
Na výstavě také Jeníček představil třiadvacetiletého studenta Koudelku historičce umění a specialistce na fotografii Anně Fárové. To ona s ním pak dalších devět let, až do odchodu do zahraničí, úzce spolupracovala na dalších výstavách i na knize o Cikánech, jež však už nikdy v Čechách nevyšla.
"Výstava byla velkým překvapením, protože znenadání představila dosud neznámého autora jako fotografa s nezvyklou silou výrazu, originální vizualitou blížící se moderní grafice, nevšední tvarovou invencí a zcela neotřelým projevem.
Váha výstavy spočívala spíše ve vyhledávání zvláštních útvarů a kompozičních forem a ve způsobu jejich vyjádření než v hledání obsahů a souvislostí. Výstava se stala významnou událostí, do české fotografie přinesla cosi nového a nečekaného," napsala později Anna Fárová.
Výtvarná abeceda
Koudelkovy fotografie, poprvé vystavené v Semaforu, byly k vidění - stejně jako všechny jeho další cykly - na retrospektivní výstavě v Praze ve Veletržním paláci, která skončila v neděli. Navštívilo ji přes 20 tisíc lidí.
Pozornějšímu divákovi nemohlo ujít, že to, co Koudelka v roce 1961 vystavil, jako by bylo jakýmsi průřezem budoucího díla. Prostě Koudelkova výtvarná abeceda, kterou po celý život jen dále rozvíjí.
Ať už jde o abstraktně pojaté záběry připomínající grafiku, nebo o panoramatickou fotografii, s níž pracuje hlavně v poslední době, kdy se věnuje destruované krajině. Koudelku totiž zaujal mizející svět a hledá v něm krásu.
Téma člověka přítomného v jím devastované přírodě, k němuž mu posloužily severní Čechy, shrnul v publikacích Černý trojúhelník, kterou v roce 1994 vydalo nakladatelství Vesmír.
"Dokumentace mě nezajímá," říká Koudelka, "Realitu využívám k vyjádření vlastních myšlenek." Nejspíš i pro tento přístup je fotograf obecně sdělný a všude ve světě srozumitelný. Jeho snímky neobsahují nepochopitelné cizí příběhy.
Zaujímá náměty a formou - a ty jsou internacionální.
Fotograf divadla a Cikánů
Do obecnějšího povědomí v Čechách vstoupil Josef Koudelka před svou emigrací v šedesátých letech jako fotograf divadla a Cikánů. Od roku 1962 za nimi jezdil především na Slovensko, ale také do Kadaně, na jižní Moravu nebo do Rumunska. Ale toto téma neopustil ani po odchodu z republiky a vrací se k němu dodnes.
Když jsem se ho zeptal, proč si vybral právě Cikány, odpověděl: "Nevím, lidé se mě na to často ptají, ale proč jsem začal, to skutečně přesně nevím a musím říct, že mě to ani příliš nezajímá. Asi v tom byla muzika. U nás na vesnici, kde jsem vyrůstal, žádní Cikáni nebyli."
Také k divadlu se Koudelka dostal náhodou: "Jednou mi jeden z mých spolužáků na technice řekl, že jeho strýc pracuje v redakci časopisu Divadlo a že hledají fotografa. Spolužák mě přesvědčil, abych to šel zkusit. Vzali mě na zkoušku.
První představení, které jsem fotografoval, byla Matka Kuráž na Kladně.
Pro časopis pak Koudelka fotografoval až do roku 1970. Od roku 1965 pracoval také pro Otomara Krejču a zdokumentoval slavné inscenace v Divadle Na zábradlí a v Divadle Za branou.
Nejznámější anonym
Svět se s Koudelkou seznámil až po roce 1968, kdy zaznamenal ruskou okupaci Prahy. Jelikož se bál, aby neohrozil rodiče, fotografie nepodepsal. Tak se stal - jak dnes se smíchem dodává - nejznámějším anonymem.
Negativy z okupace nabídl agentuře Magnum. Ta snímky nejen přijala, ale posléze zařadila Koudelku jako jediného českého fotografa mezi své kmenové autory. Od té doby se stará o distribuci Koudelkových fotografií, poté co se objeví na výstavách či v knižních publikacích.
A byl to právě tehdejší prezident Magna Elliott Erwitt, kdo také Koudelku v květnu 1970 pozval na Západ fotografovat Cikány. Agentura pak Koudelkovi poradila, aby se do Prahy nevracel.
Měli strach, že kvůli fotografiím z osmašedesátého, jejichž autora by česká policie mohla časem vypátrat, bude mít značné potíže. Proto také Koudelka tyto snímky až do roku 1984, kdy mu zemřel otec, nikde na světě nepodepisoval.
V emigraci potkal Josef Koudelka dvě osobnosti, které mu hodně pomohly. Nejdříve jednoho ze zakladatelů agentury Magnum, Cartiera Bressona, v jehož ateliéru léta přespával a který mu hodně radil především v obchodních záležitostech, a pak pařížského nakladatele Roberta Delpira, s kterým záhy začal připravovat knihu o Cikánech.
S ním spolupracuje dodnes na většině výstav i knih. "Kniha o Cikánech nám trvala dva roky, než jsme dospěli k její konečné verzi. Byla publikována v Paříži a v New Yorku roku 1975.
Když vyšla, byl hezký pocit mít ji v ruce, ale stejně jsem se cítil jako prostitutka. Říkal jsem si, že až doteďka jsem ty fotografie ukazoval jen kamarádům, lidem, které jsem si vybíral. A teď je může mít každý, kdo má peníze."
Vím, kdo jsem
Do dnešního dne měl Josef Koudelka ve světě přes devadesát samostatných výstav a vydal přes třicet knih. Svůj životní styl již částečně změnil: od poloviny osmdesátých let má ateliér v Paříži (a nyní už i v Praze), a dokonce používá i kreditní kartu.
V současnosti tráví hodně času fotografováním Říma, v květnu tam otevírá výstavu svých nových fotografií. Jeho pražská retrospektiva putuje do Mexika, kde bude otevřena v červenci. Jen oblečený chodí stále stejně.
A co bys řekl těm, kteří by tvé postoje charakterizovali jako chorobnou sobeckost či ctižádostivost, zeptal jsem se závěrem Josefa Koudelky.
"Nevadí mi to. Já vím, kdo jsem. Každý má právo myslet si o mně, co chce, co se mu zlíbí. To, co dělám já, nedělám proto, abych někomu něco dokázal nebo abych byl ten nejlepší. Dělám to pro sebe, pro své vnitřní uspokojení. Chci dojít, kam až nejdál můžu. Není to žádná ctižádostivost, možná, že je to jen touha po zdůvodnění vlastní existence. V tom, co dělám, není žádná nafoukanost. Člověk, který čas od času spává venku a dívá se nad sebe na hvězdy, nemůže být nafoukaný. Naopak, ten ví, že má všechny důvody ke skromnosti."
|
JOSEF KOUDELKA • Odkud jsem • Co se mi v životě asi nejvíce povedlo
|
 Josef Koudelka: Divadlo za branou, Praha, 1968. |
 Josef Koudelka: Dunaj, Rumunsko, 1994. |
 Josef Koudelka: Francie, 1987 |
 Josef Koudelka: Invaze, Praha, 1968. |
 Josef Koudelka: Strážnice, Morava, 1965. |
