Svědomí se nakonec vždycky prosadí

Co prožívá člověk, který ví, že jeho svíčka dohořívá? Proč si i zapřísáhlý komunista nakonec povolá kněze? Čím to, že si někdo v poslední hodince zoufá a jiný je důstojnost sama? Osmdesát procent lidí v Česku umírá v nemocnici. Za pověstnou bílou plentou. Za týden se v Litoměřicích otevřou brány v pořadí již (teprve?) šestého hospice v České republice - Hospice sv. Štěpána. Domu, kam přicházejí lidé, jež spějí neodvratně ke smrti. Jaké jsou jejich poslední chvíle, když chybí účast lékařů či sester a přítomnost nejbližších, mnoho nevíme. Spíš tušíme... Jak umírají lidé v hospicích, obklopení péčí a láskou, ví zakladatelka hospicového hnutí u nás, Marie Svatošová.

* Mají něco společného ti, kteří umírají?

Ano. Najednou jim dochází, že život byla příležitost, úkol, který více či méně využili, naplnili. Uvědomují si, že nadělali spoustu dobrého a zlého. Bilancují. Proto je tak špatné starat se jen o tělo a nechat lidi v těchto nejistotách. Všichni se chtějí ujistit, že nežili zbytečně, že jim okolí odpustilo, že se okolí dozvědělo, že oni odpustili jim...

* Trápí otázky svědomí každého? Nebo ten, kdo jej potlačoval celý život, je dokáže umlčet až do konce?

Ne, svědomí se vždycky prosadí. Jenom o tom lékaři ani nevědí. Pojem svědomí se na žádné lékařské fakultě neobjeví, to vím, protože tam mám semináře. A když na nemocniční pokoj přijde velká vizita - jako karavana bílých plášťů, v rohu se krčí pacient, nezkušený mladý lékař automaticky usoudí na depresi, naordinuje antidepresivum a diví se, že mu to nefunguje. Bodejť, na výčitky svědomí nefungují ani antidepresiva, ani opiáty. Kdyby se ten lékař u pacienta zastavil večer, ve svetru, sedl si k němu, jednal s ním jako s člověkem, tak se dozví, že to, co vypadá jako deprese, jsou výčitky svědomí.

* Lze pomoci i člověku, který má k výčitkám svědomí jaksi oprávnění? Který opravdu udělal něco zlého?

Určitě ano. Jakmile si uvědomuje chyby, je na nejlepší cestě si je přiznat, a jakmile toho lituje, pak je to dobré, neboť lítost smaže vinu. Následky ne, to ne. Ale ještě může něco napravit - sebe, vztahy, může dát příklad těm okolo, že takhle ne.

* Ptají se vás pacienti - proč zrovna já?

Je to častá otázka. Odpovídám na ni: Já nevím. A ti lidi to berou. Neztrácím důvěru, když přiznám, že nejsem ani všemohoucí, ani vševědoucí. My s těmi lidmi mluvíme, pomáháme jim hledat odpovědi. Někdy je nemoc přímý trest, jako třeba u letitého kuřáka čtyřiceti cigaret denně rakovina plic, ale ani tak nám nepřísluší něco takového říkat. Někdy ta odpověď musí vyplynout z celého života, někdy se ukáže ten důvod až na věčnosti. Když po autonehodě umřela moje sestra, nechápala jsem proč - ale ovlivnilo to celý můj život, možná proto dnes dělám to, co dělám, dneska vím, že se to zúročilo. Kdyby se mi teď stalo něco strašného, zase nebudu v tu chvíli vědět proč, ale vím, že později to třeba pochopím.

* Klasická představa je - věřícím se odchází snáz než nevěřícím. Kvůli naději, že vše ještě nekončí. Bývá to tak?

Víra poskytuje velkou pomoc jen člověku, který jí opravdu žije. Dovede obvykle lépe zvládat utrpení, někdy ho dokonce dokáže proměnit v hodnotu pozitivní. Ale všem je společná jiná otázka - právě to prožití života, splnění úkolu. I ten, kdo se nepokládal za věřícího, ale řídil se svým svědomím, odchází většinou klidně, důstojně. A může to být i mladý člověk. Zatímco starý člověk, který má za sebou špatný život, umírá v zoufalství, trápí ho výčitky a není schopen třeba ani litovat. Ten, kdo si život jenom užíval, jenom konzumoval, pak při prvním utrpení páchá sebevraždu, žádá eutanazii - umí konzumovat a nic jiného.

* Byla jste u případů takových lidí?

Měli jsme v hospici v Červeném Kostelci nemocného, považoval se za ateistu, byl to velký komunista. Máme v pokojích křížek nad dveřmi, chtěl ho dát pryč a místo toho Gottwalda. Nabízet mu kapli se nikdo ani neodvážil. Pak se ukázalo, že měl velmi zbožné rodiče, kteří ho dali proti jeho vůli do kněžského semináře. On odtamtud utekl a velmi se zatvrdil. V hospici k němu jednou přišla sestra, která o tom nevěděla, a nabídla mu faráře. On řekl: Teď ne. Ale pak dodal: Až bude hůř. Lidi v posledním stadiu života zrají, mění se. Když se stav toho pacienta hodně zhoršil a bylo jasné, že je to otázka dnů, šla jsem za ním a na rovinu mu řekla: Říkal jste, až s vámi bude zle... A já si myslím, že už by se to nemělo odkládat. A on: Tak mi ho zavolejte...

* Jak mění blízkost smrti vás a vaše kolegy?

Řekla bych to takhle: Určitě se nestalo, že by někdo vstoupil do hospice a odcházel stejný. Ovlivní to každého - ať jde o pacienty, kteří se pak vracejí domů, o příbuzné nebo o personál či dobrovolníky.