Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Svědek generální zkoušky na listopad 1989

aktualizováno 
- Poprvé se tento americký novinář, spisovatel a dramatik usadil v Praze koncem roku 1967. V roce 1970 byl z Československa vypovězen coby špion, později dokonce v nepřítomnosti odsouzen. Přijel tehdy s plánem přeložit semaforskou Dobře placenou procházku, aby mohla být uvedena na Broadwayi. "Události" roku 1968, jež později zaznamenal v úspěšné knize Pražské peřeje, mu však- tak jako celé naší zemi - udělaly pořádný škrt přes rozpočet. Jednadvacet let pak prožil ve vídeňském "exilu". Před sedmi let se do Prahy vrátil. Od té doby vede redakci týdeníku The Prague Post, považovaného jednoznačně za nejlepší anglicky psané periodikum vycházející v bývalém sovětském bloku. V novinářském světě má mimořádnou autoritu stvrzenou řadou prestižních cen. Ve volném čase je vášnivým turistou a gurmánem

Jaké byly vaše novinářské začátky?
Sedm let jsem pracoval jako krimireportér pro místní deník v Louisville ve státě Kentucky. Tamní zločinnost bývala proslulá. Na denním pořádku byly - jak v padesátých letech policajti poněkud politicky nekorektně říkali - "negerské zabijačky", nebo snad "negerské řežby", případně "píchání". Autorádio jsem měl naladěné na policejní frekvenci, takže jsem snad denně vyslechl zhruba následující rozhovor: "Mládenci, mám tu hlášenou další negerskou zabijačku v baru v Západní ořechové ulici. Zajeďte se tam mrknout."
"Ale šéfe. Jsem tak hladovej, že bych spořádal i severní konec skunka směřujícího na jih. Dejte nám hodinku čas."
Takže na místě činu jsem často býval první. Jednou třeba ležel na baru jistý Booker T. Birdsong, jemuž zbývalo už jen pár hodin života. Pravou lopatku měl nepřirozeně zvednutou - to dělala kudla v jeho zádech. Stačil mi prozradit, že ho bodnul Esmeralda Lou Watson.

To je nějaké jméno pro chlapa?
Přesně tahle otázka se stala Bookerovi osudnou. Stál prý u baru, zalíbila se mu jedna holka, koupil jí drink, dal jí ruku kolem ramen a povídá: "Tak co? Kam půjdem? K tobě, nebo ke mně?" "Radši k tobě, protože kdyby nás načapal můj chlap, roztrhá nás oba na cucky." "Jo? A jak se jmenuje ten tvůj chlap?" "Esmeralda Lou Watson." "A to je ňákej chlap?" Vtom za sebou Booker uslyšel hluboký hlas: "Většího chlapa už v životě nepoznáš." A pocítil ostrou bolest v zádech.

Trochu to připomíná píseň Johnyho Cashe Chlap jménem Zuzanka.
Ano. Vrahova matka si tuze přála holčičku. Když se jí narodil už osmý chlapeček, dala mu aspoň holčičí jméno.
V novinách jsem ale na takové příběhy měl dvě věty, což mě frustrovalo. Mimochodem, tehdy jsem se dozvěděl, co znamená v policejní hantýrce slovo novinář.

Ano?
Chodíval jsem na zátahy s přepadovou skupinou kriminálky. Po bordelech a tak. Jednou dostali tip, že se v pornokinu Savoy nachází gangster zařazený FBI na top ten celostátně hledaných osob. Vtrhli tam - a nic. Prý jen pár novinářů. "Cože? Tak oni mě předběhli nějací kolegové?" lekl jsem se. Ale kdepak. Oni tak říkali džentlmenům, co sledovali film s novinami rozloženými na klíně a pod nimi decentně ulevovali svému chtíči...

Byla vám tato kvalifikace později v Praze k něčemu dobrá?
Instinkt krimireportéra mi dodnes umožňuje bleskově se zorientovat v každém městě. Nedělalo mi tedy potíže setřást za počínající normalizace své stíny. Moje vzpomínky na to, jak mě sledovali, jsou tedy spíš komické.

Sem s některou.
Jednou mě dostal na starost estébák před penzí. Šel jsem do Filmexportu v Laterně Magice. Snažil se dostat ke mně do paternosteru, ale zpozdil se a už visel za prsty na podlaze kabiny. "Mám už tak dost problémů," říkám si, "teď ještě aby se při sledování mé osoby zabil estébák." A vytáhl jsem ho k sobě. Složil se a supěl jak velryba vyvržená na pláž. "Jen klid," povídám mu. "Vystupuju až v pátém patře."

Projevil vám nějaký vděk?
Svým způsobem. Nazítří jsme jeli nabitou stotřiačtyřicítkou. Tulili jsme se k sobě vprostřed. "Kdybychom se náhodou ztratili," povídám mu, "tak já jdu do Živnobanky, pak na celnici..."
"Na to, kam jdeš, ti kašlu, soudruhu," zařval na mě.
Celý autobus se na něj ohlédl a pochopil, oč jde. Modrý baret, kožené sako... V tu ránu se od milého estébáka všichni odtáhli. Měli jsme spolu vprostřed natřískaného autobusu tolik prostoru, že jsme si tam klidně mohli zatančit waltz.

Krajně nesympatický redaktor Komsomolské pravdy Bolšakov ve vaší knize Pražské peřeje říká, že Češi jsou flagelanti. Nezdá se vám, že masívní připomínání třicátého výročí osmašedesátého, které v českém tisku začalo už před několika týdny, mu dává za pravdu? Není to jen další jitření našeho vlastního traumatu?
To se neodvažuji soudit. Pro mě je důležité, že dnes už nacházím v českých novinách víc vlídných slov pro Pražské jaro. Před několika lety tu bylo popisováno jako vnitrostranická mocenská epizoda, jež přinesla dvacet let utrpení všem. Podle mě to byla generální zkouška na listopad roku osmdesát devět.

Osmašedesátník - to je přece u nás tak od dvaadevadesátého div ne nadávka.
Zaregistroval jsem to. Osobně se mě zejména dotklo, když zemřel Alexander Dubček a v Telegrafu se objevil malý nekrolog s titulem Zemřel bývalý komunista. Dubček byl politik se srdcem na pravém místě, což je v těchto kruzích dost vzácná kvalita.
Neřekl bych však, že jde jen o averzi k osmašedesátníkům. Vždyť stačí říct třeba Zeman a každý druhý si ucpává nos. Tohle je značně antikomunistická, antisocialistická země.

Nejspíš k tomu obyvatelé mají své důvody...
To ani v nejmenším nepopírám.

K masochistickému rázu vzpomínání po třiceti letech přispívá podle všeho i vědomí, že jsme se - tak jako víckrát předtím - energičtěji nehájili, jak to formuloval Zbigniew Brzezinski. Jako bychom tady pořád byli jenom díky tomu, že jsme potměšile poslušní.
Víte, já jsem si dřív taky myslel, že všechny ty notoricky známé poučky o českém národě platí. Že jsou jako stromek, co se nezlomí, jen ohne a pak sekne, samý Josef Švejk. Československo je pak - abych parafrázoval slova z jedné recenze slavného Nabokovova románu - taková malá Lolita a je těžké říci, zda někdo przní ji, nebo to vlastně ona demoralizuje a przní svého prznitele. Ale poté, co se upálili Palach a Zajíc, už bych si nikdy nedovolil něco takového tvrdit.

Pokud jde o spekulace o tom, co by bylo, nebýt sovětské invaze, osobnosti českého národa tvrdí v novinách téměř jednomyslně, že bychom se stejně žádné svobody nedočkali. Je prý dokonce dobře, že vojska dorazila. Jinak bychom tu dodnes žili v nějakém hybridním, pseudodemokratickém režimu.
Moje odpověď zní: nebýt invaze, komunismus by byl možná pořád živý. Nebylo by stoprocentně vyloučené, že Praha by svým způsobem rehabilitovala sovětský blok. Vy si v České republice moc neuvědomujete, jak ohromně silné byly v osmašedesátém třeba komunistické strany Itálie či Francie... Viděl jsem v tom katastrofálním roce na zdech Paříže nápisy: Pošlete nám Dubčeka. Po invazi si komunisti na Západě uvědomili, že kdyby se jejich země ocitly v socialistickém táboře, a pak by z něj náhodou chtěly zase ven, mohly by se dostat do pěkné šlamastiky.

Před chvílí jste řekl, že osmašedesátý byl generálkou na devětaosmdesátý. Zkuste si ještě jednou zaspekulovat: jak by vypadal listopad 1989, nebýt Pražského jara?
Nevím přesně. Určitě jinak. Nebyla by to žádná sametová revoluce. Mohla by připomínat spíš to, k čemu došlo v Rumunsku. Nejsem si rovněž jistý, zda by bez zkušeností z osmašedesátého získali listopadoví revolucionáři na svou stranu tak hladce dělníky. I to, že si vzpomněli na Dubčeka, o něčem svědčí.

Připomínal život v Praze v první půli osmašedesátého roku skutečně takovou nepřetržitou extázi, jak se to jeví z dobových dokumentů?
Pobýval jsem v celé řadě měst, hrozně moc jsem cestoval. Doba, o které mluvíte, byla nejšťastnějším časem mého bohatého života. Člověk se probudil a mluvil svobodu, vdechoval svobodu...

Co bylo tehdy vzrušující - třeba televizní debaty - je dnes spíš nudné. Třeba vám stačilo málo.
Nevím. Nejsem s to posoudit úroveň tehdejší československé žurnalistiky. Pro mě jako novináře byla tenkrát například komunikace s politiky o dost lepší než za Klausovy vlády. Byli dost otevření. Dubček, Císař... Nikdo neříkal: tuto nejapnou otázku nehodlám poctít odpovědí. Anebo neodpovídal: vím, že vaše noviny nejsou inteligentní, až dosud jsem si však myslel, že vy sám jste vcelku inteligentní člověk. Nikdo mě nenazýval jedním ze svých největších nepřátel - to až normalizační režim, a pak Václav Klaus.

Mělo dobové zpravodajství o sovětské invazi do Československa v amerických sdělovacích prostředcích důležité místo?
Nějaký čas ano. Pak už zase hrály prim obvyklé rubriky, jako je "katastrofa týdne", totiž autohavárie, lesní požáry, sesuvy půdy... My - západní novináři v Praze - jsme doufali, že se nám podaří podnítit nějakou pomoc a dělali jsme, co jsme mohli. První týden se invaze dostala na titulní stránky Newsweeku i Timu. Druhý týden také. Dnes se tomu říká mediální hit. Třetí týden si prohlédnu obálku Timu a říkám si: "Ne! No výborně! Zase tanky a vojáci. To už je mediální evergreen!" Pak jsem se podíval pečlivěji. Byly to oddíly zajišťující bezpečnost sjezdu demokratické strany v Chicagu.

Kde vás zastihl listopad 1989?
V Budapešti. Tou dobou jsem psal maďarské kapitoly pro Fodorova průvodce Evropou, také Budapešť pro byznysmany na pokračování pro Wall Street Journal. Jezdil jsem po hotelech a vyptával se ředitelů, zda jsou v jejich pokojích modemové zástrčky či zda mají v postelích tvrdé, nebo měkké matrace. Obvykle mi nabídli, abych si na nich pohopsal a rozhodl se sám, třebaže se v matracích nevyznám. Jeden mě zaskočil. "Máme asymetrické matrace: z jedné strany měkké, z druhé tvrdé," pravil. V pokoji, kam jsme je šli ozkoušet, dřepěla pokojská a dívala se na placený pornokanál. Vyjekla a vypadla. Ředitel ji ignoroval a začal mi předvádět, jaké programy mají zdarma. Najednou - myslím, že to bylo na CNN - vidím balkon, na kterém stál Dubček vedle Havla. V tu chvíli se mi zdálo, že onen pornofilm měl více společného s realitou než tohle. Pak mi to došlo. Dubček s Havlem mluví na Václavském náměstí, a já hopsám v Budapešti na pitomé matraci. Co tu vůbec dělám? Proč nejsem tam?

Nebál jste se návratu?
Bál. Když dorazila do Vídně Havlova velvyslankyně Magda Vášáryová, kterou mi kdysi představil Jiří Menzel, pozvala mě na oběd. "Tak kdypak se vrátíš, miláčku?" optala se. "Až mi bude zrušen trest," já na to. "Na to já jsem malý pán, miláčku," odpověděla.

Kdy jste překonal svůj strach?
Odvážil jsem se až sedmnáctého května roku devadesát, dva dny poté, co Československo zrušilo vízovou povinnost pro Američany. Měl jsem pořádně nahnáno. V autě byli Rakušani, jeden Němec a já. Z okénka na přechodu se natáhla ruka pro pasy. Ty rakouské vrátila okamžitě, německý asi po pěti minutách. Po dalším čekání, jež se mi zdálo věčností, se z budky vynořil švejkoidní typ a v ruce třímal už salátové Škvoreckého vydání Pražských peřejí. "Podepsal byste mi tu knihu? řekl. "Jmenuji se Dvořák."
Krásnější uvítání jsem si nemohl přát.

Sedíte v milované Praze v bosenské restauraci, vedete tu redakci amerických novin... Máte dojem, že byste za to měl poděkovat nějaké konkrétní osobě?
Mám velmi rád Václava Havla. Snad si dokonce mohu říkat jeho přítel. Ale jistě vám neprozradím žádnou novinku, když vám povím, že nebýt Gorbačova, tak bych tady neseděl.

"Dubček byl politik se srdcem na pravém místě," říká proslulý reportér, americký Pražan Alan Levy.






Nejčtenější

Heidi Janků a její manžel Ivo Pavlík
Zemřel hudebník Ivo Pavlík, manžel Heidi Janků

V sobotu zemřel hudebník Ivo Pavlík (†84), manžel zpěvačky Heidi Janků (54) a první manžel nedávno zesnulé Věry... celý článek

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět.... celý článek

Jennifer Anistonová (Los Angeles, 7. prosince 2016)
Anistonová: Nechápu, proč se řeší moje bradavky, stojí mi od přírody

Když hrála Jennifer Anistonová (48) v seriálu Přátelé, snad v každé scéně jí stály bradavky. Tehdy ji podezřívali, že... celý článek

Paris Jacksonová na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Jacksonová: Jsem normální člověk s celulitidou, jizvami a kily navíc

Dcera krále popu Michaela Jacksona se stále častěji objevuje na fotografiích v předních světových módních magazínech.... celý článek

Brad Pitt a Angelina Jolie (Los Angeles, 9.ledna 2015)
Angelina Jolie a Brad Pitt prý odložili žádost o rozvod

Herci Angelina Jolie (42) a Brad Pitt (53) možná zůstanou manželi. V září 2016 Angelina oznámila, že ze vztahu s Bradem... celý článek

Další z rubriky

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět.... celý článek

Halle Berry (San Diego, 20. července 2017)
Halle Berry: Žila jsem v příbytku pro bezdomovce a byla jsem bez peněz

Herečka Halle Berry (50) se svěřila, že její herecké začátky nebyly procházkou růžovým sadem. Jako mladá holka o roli... celý článek

Jennifer Anistonová (Los Angeles, 7. prosince 2016)
Anistonová: Nechápu, proč se řeší moje bradavky, stojí mi od přírody

Když hrála Jennifer Anistonová (48) v seriálu Přátelé, snad v každé scéně jí stály bradavky. Tehdy ji podezřívali, že... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.