Jde ve šlépějích otce, který patřil k našim nejvyhledávanějším textařům. Lucie Stropnická skládá od osmnácti, napsala písničky pro Helenu Vondráčkovou či Jiřího Korna, spolupracovala na libretu k muzikálu Kleopatra.
Na čem teď pracujete?
Napsala jsem tři písničky pro nové cédéčko Heleny Vondráčkové a pět věcí připravuji pro mladou dívku Michaelu Pobudovou. Petře Janů jsem jednou písní přispěla na její muzikálovou desku. Také jsem dodělávala část textu k muzikálu Bídníci.
Autorem českého libreta k Bídníkům byl váš otec, renomovaný textař. Testoval si na vás hotové písničky?
Byla to přímo rodinná událost. Mimochodem, docela častá, protože tatínek byl velmi pracovitý. Vždycky jsme se doma sesedli u stolu, on nám pustil hudbu, před sebou jsme měli text a podle něj si písničku v duchu zpívali. Pak jsme mu říkali náš názor. Někdy se stalo, že něco obměnil, ale ne často, protože to měl většinou dost promyšlené. Řeknu vám, že je to docela dobrý životní styl.
Kdy jste si řekla, že se také vrhnete na skládání?
Kolem osmnácti. První pokusy byly nepoužitelné, ale pak jsem to začala brát vážně. O tři roky později jsem se začala dostávat do povědomí skladatelů a najednou jsem měla zakázky. Hodně jsem spolupracovala s Marcelou Královou - společně jsme pak vyhrály Bratislavskou lyru. Také jsem psala písně do dětských pohádek.
Pro koho skládáte nejraději?
Vlastně pro všechny, kteří svoji práci dělají s láskou a proto, že je baví.
Pro koho byste písničku nikdy nesložila?
Nikdo mě nenapadá, s nikým snad nemám tak špatné vztahy. Spíš by mi neseděl styl muziky. Nemusím techno, mám raději melodické písně. Zdají se mi těžší i poctivější. Nemám rády automatické bubeníky - z automatických věcí uznávám jen pračku.
Jak skládáte? Píšete text do muziky?
Mám radši, když dostanu hudbu a na ni dělám text. Ocením, když je skladatel natolik tolerantní, že když je potřeba například zkrátit příliš dlouhé tóny, je ochoten a schopen to udělat. To je pak u mě frajer. I já jsem ochotná se přizpůsobit.
Skládáte výhradně sama?
Nedovedu si představit, že by pod textem jedné písničky byli podepsaní dva autoři.
S Lou Fanánkem Hagenem jste však dokončili muzikál Kleopatra...
Ale společnou řeč jsem nenašli, snažila jsem se, ale nešlo to. Nechci o tom mluvit.
Umělecký svět jste před lety opustila a následovala svého muže na diplomatických cestách. Jaké to bylo?
Jsem moc ráda, že jsem poznala několik zemí. To nezvládnete během dvoutýdenní dovolené. Když však v některé zemi strávíte déle než rok, začnete ji, její obyvatele, krajinu, zvyky, jídlo nebo architekturu vnímat úplně jinak. Byli jsme v Portugalsku, pak v Itálii. Toho, že jsem tyto dvě země poznala zblízka, si na diplomatické cestě svého muže cením nejvíce. Na druhou stranu jsem se nemohla moc realizovat, manželka je zkrátka manželka. Umělecký svět byl pryč.
Jaký je denní program ženy velvyslance?
Jste vlastně taxikář. Nemyslím manželův, ale dětí, které to měly do školy docela daleko.
A o víkendech, kdy děti mají volno?
Většinou se jezdí k moři. Nebo můžete sportovat, sportovní areály jsou na každém rohu.
A vaše společenská role?
Manželka nemusí být u všeho. Účastnila jsem se několika recepcí, z nichž je v Itálii největší událostí státní svátek. To naše římská a vatikánská ambasáda pořádají společnou oslavu.
Podílela jste se na přípravě podobných recepcí?
Ano. Vymýšlela jsem třeba jídelníček, v Portugalsku jsem jezdila nakupovat potraviny na trh nebo zajišťovala personál.
Co pro vás bylo nejtěžší, když jste vycestovali poprvé?
Stýskalo se mi po lidech. Manžel byl často na recepcích a schůzkách, já jsem nikoho neznala, a nemohla si tak s nikým popovídat o svých zážitcích. Schází vám kamarádi, jednoduše řečeno. Než se člověk seznámil, chvíli to trvalo.
Dnes máte v Itálii hodně přátel?
Nemám ve zvyku mít hodně přátel. Spíš mi záleží na tom, abych se na ně mohla spolehnout. Pár takových mám.
Jaké bylo setkání s papežem?
Setkala jsem se s ním třikrát a pokaždé to bylo neuvěřitelné. Znala jsem ho jen z televize a nevěřila, že by měl nějakou auru. Ve skutečnosti je to někdo jiný, velká osobnost. Zapůsobí na vás zvláštním dojmem, že o tom začnete přemýšlet. A má například neuvěřitelný smysl pro humor.
Dovede si představit, že byste v Itálii zůstala natrvalo?
Ano. Když jsme byli v Itálii, tak jsem si to představit nedokázala. Strašně jsem se těšila domů. Ale dnes si říkám, že bych tam zůstat mohla.
A v Portugalsku?
Asi ne, pocit vzdálenosti je tam moc velký. A pak, překvapil mě Atlantský oceán, který je velmi studený. Nádherný, ale studený.
Co vás na Itálii přitahuje?
Způsob života. O Italech se říká, že jsou strašně temperamentní, blázniví, možná až šílení. Oni však žijí v podstatě klidně. V Itálii se nespěchá, není to tam tak hektické jako u nás. Třeba denně tam dodržují siestu, školy začínají o půl deváté, a ačkoli tam mají skvělé víno a všichni ho pijí, opilého člověka nepotkáte. Nechci Čechy házet do jednoho pytle, ale jsem méně hrdá na českou povahu než na tu italskou. A pak se mi tam líbí i podnebí, ale i tady už je docela slušné horko.
A italská kuchyně?
Je pro nás jednička, můžete toho sníst dost, a přesto se cítíte lehce. Naše rodina v cizině česká jídla nevyhledává, chyběl nám snad jen chleba.
Jakou pizzu máte nejraději?
Bramborovou. Je nejobyčejnější a pro mě zároveň nejskvělejší. Ptala jsem se po ní v pražských restauracích, ale řekli, že to by nebyl kšeft. V tom vidím také rozdíl mezi Italy a Čechy.
Chodili jste v Itálii do divadla?
Ve volném čase jsme se spíš věnovali rodině. Já jsem navíc chtěla v první řadě vidět všechny památky.
To vám v Římě vydrží na hodně dlouho.
Právě. A na některá místa se můžete vracet pořád. Klidně jsem mohla třikrát týdně zajít na Piazza Navonna, k fontáně di Trevi nebo do čtvrti Trastevere. Stejně jako jet o víkendu k moři, to se vám také neomrzí.
Před časem jste se vrátili a váš muž se stal uměleckým šéfem Divadla na Vinohradech. Jak se vám tahle scéna líbí?
Na Vinohradech žiji odmalička, tak k nim mám sentimentální vztah. Možná je to osud, že manžel je nyní už podruhé zaměstnancem Divadla na Vinohradech. Já mám k téhle budově vřelý vztah, tak doufám, že tam budou hrát slušné kusy.
Radil se s vámi manžel, když přišla nabídka z Vinohrad?
My se spolu radíme o všem. Martin v té době také zvažoval účast v konkurzu na ředitele České televize. Já měla jasno od začátku, on to zvažoval. Konečné rozhodnutí jsem nechala na něm. Myslím, že udělal dobře.
Já jsem myslel, že jste ho spíš přemlouvala k návratu do Itálie.
Víte, člověku se stýská až s odstupem. Musí zase chvilku žít tady, aby si začal vážit toho, co měl jinde.
|
Lucie Stropnická |
 Lucie Stropnická |
