Zeptal se ministra školství a kultury Emanuela Moravce, kolik by venuše stála, a známý kolaborant si otázku vyložil správně. Řekl, že se postará, aby pan maršál dostal sošku darem. Jenže V ěstonická venuše zmizela - už krátce po obsazení zbytku Československa německou armádou - a veškeré pátrání policie i gestapa bylo marné. V sejfu Moravského muzea se opět objevila až po osvobození. Kdo ji ukrýval, není známo.
Osud, který venuši nepotkal
Hrdinský čin ušetřil venuši osudu, který potkal obrovské množství jiných uměleckých předmětů: po nacistické krádeži se cenné artefakty na svá místa v muzeích či soukromých sbírkách nikdy nevrátily. Dodnes není jasné,kde je jim konec. Počátkem března například britské úřady oznámily,že více než tři sta obrazů vystavovaných ve slavných galeriích a m uzeích na Ostrovech možná pochází z nacistického lupu. V mnoha případech není jasné, jak se díla do britských muzeí dostala. Úřady však nabídly původním majitelům, aby se o ně přihlásili. Problém je však v tom, že umělecká díla se stěhovala ze země do země a každý stát přistupuje k vracení »válečné kořisti« jinak. Připomeňme historii trojského pokladu. Ten našel Heinrich Schliemann při vykopávkách v Tróji - tehdy v Osmanské říši. Jeho manželka je odtud vyvezla jako osobní šperky - část měla dokonce na sobě. »Poklad« se dostal do Berlína, kde zůstal až do roku 1945, kdy jej z místního muzea odvezla sovětská armáda. Dnes je v Moskvě. Schliemann je dodnes oslavován Řeky - i proto, že se mu podařilo ošálit Osmany. To, že šperky ležely v berlínském muzeu, je považováno za normální - v necivilizovaných krajích by možná brzy nenávratně zmizely. A že je odvezla Rudá armáda? Spojenci přece válku vyhráli a víme, jaké materiální škody způsobili nacisté v SSSR! Podle této logiky by se tedy právo na umělecká díla řídilo schopností si je opatřit - byť za užití násilí. To nacisté ovládali. Vedle vykrádání galerií a muzeí (v mnoha případech pro chystané gigantické Hitlerovo muzeum v Linci, častěji však pro osobní obohacení) zabavovali umělecká díla i soukromým majitelům, nejčastěji Židům. Podle článku 49 Haagské konvence z 16. října 1907 však smí být soukromý majetek obyvatelstva na obsazeném území odebrán vlastníkům jen v tom případě, je-li to z hlediska potřebnosti okupačních vojsk životně nezbytné. Nacisté takovou nezbytnost samozřejmě nemohli nikterak prokázat. Ale nebyli sami. I spojenečtí velitelé a vojáci »vyčistili« řadu skladů s nalezenými obrazy. Mnohá další díla uloupená původním majitelům se také po válce objevila v zemích sovětského bloku. Nacisty ukradené obrazy zabavila (a tudíž opět ukradla) například komunistická vláda v bývalé Německé demokratické republice. A protože se umění stalo vítaným zdrojem deviz, prodala je bohatým sběratelům nebo muzeím na Západě.
Rok 2000 má být zlomem
Jednou z epizod nacistického drancování umělecké Evropy je Hitlerova snaha vytvořit v rakouském Linci muzeum s nejslavnějšími světovými uměleckými díly. »Až dosud byl Linec jen malým bezvýznamným provinčním městem, v budoucnu ho však proměním v obrovské moderní centrum, v evropskou metropoli umění...,« slíbil v roce 1939 při první návštěvě Lince po anšlusu Rakouska Hitler, který k městu bytostně tíhl. Zatímco V ídeň nesnášel pro její přílišnou kosmopolitnost, provinčně klidný Linec, v jehož blízkosti se narodil, považoval za vyvolené město. Tak se zrodil plán nazvaný Führerauftrag Linz, jehož následky se na mezivládní úrovni řeší dodnes. Oč šlo? Hitler nechal vypracovat plány na přestavbu Lince. Ten se měl časem stát kulturní metropolí Evropy a dominovat mu podle diktátorových představ mělo obří muzeum s nejslavnějšími uměleckými díly na světě. Aby se tam klenoty z Louvru, Prada nebo Uffizi dostaly, o to se měla postarat badatelská nauková společnost Odkaz předků, založená v dubnu 1937. V edl ji Heinrich Himmler. Odkaz předků sice měl v náplni práce zkoumat prostor ducha, dílo a dědictví indogermánské nordické rasy, tedy věci, které Himmlera přitahovaly, ale také mnohem prozaičtější úkoly shromažďovat a pečovat o všechny konfiskované sbírky uměleckých předmětů a historických dokumentů, které byly zabaveny Židům a nepřátelům třetí říše. Pro Odkaz předků pracoval velmi pilně ředitel drážďanské galerie doktor Hans Posse, který zneužíval své pověsti vynikajícího odborníka a procestoval galerie celé Evropy, aby tajně vytipoval, co by se v budoucnu mělo do Hitlerova muzea odvézt. Poté, co vypukla 2. světová válka, začalo systematické drancování v dobytých zemích. Někde se podařilo hlavní skvosty včas ukrýt (návštěvníci kin si asi vzpomenou na francouzskou komedii Stepující stonožka, v níž skupina odbojářů ukrývala venuši - samozřejmě nikoli V ěstonickou, ale Milétskou), jindy skutečně padly do rukou uniformovaným lupičům. Polsko například dodnes nemá přesný přehled o tom, co se z jeho území v době války ztratilo a kolik uměleckých děl bylo zabaveno pro Odkaz předků. Jednání o vzájemném navrácení kulturních pokladů s Německem by mělo být uzavřeno v letošním roce. Nejde jen o kulturní poklady uloupené nacisty, ale i o díla, která naopak patří Němcům. Hlavně o rozsáhlé sbírky Pruské státní knihovny z Berlína, obsahující například originální partitury a rukopisy Beethovena, Goetheho a Mozarta. V průběhu války byly z bombardovaného Berlína odvezeny do Východního Pruska. To se, jak známo, změnilo v Polsko a písemnosti se staly jeho majetkem. Dnes jsou uloženy v Krakově. Vzhledem k tomu, že vracení uloupených uměleckých děl původním majitelům je téměř vždycky předmětem dlouhodobých sporů a mnohdy skončí u soudu - příkladů z doby po listopadu 1989, kdy se lidé začali hlásit o majetek zabavený komunistickým režimem je víc než dost -, je na místě otázka, zda je britská kampaň myšlena vážně nebo zda je jen pouhým veřejným projevem dobré vůle.
Osud, který venuši nepotkal
Hrdinský čin ušetřil venuši osudu, který potkal obrovské množství jiných uměleckých předmětů: po nacistické krádeži se cenné artefakty na svá místa v muzeích či soukromých sbírkách nikdy nevrátily. Dodnes není jasné,kde je jim konec. Počátkem března například britské úřady oznámily,že více než tři sta obrazů vystavovaných ve slavných galeriích a m uzeích na Ostrovech možná pochází z nacistického lupu. V mnoha případech není jasné, jak se díla do britských muzeí dostala. Úřady však nabídly původním majitelům, aby se o ně přihlásili. Problém je však v tom, že umělecká díla se stěhovala ze země do země a každý stát přistupuje k vracení »válečné kořisti« jinak. Připomeňme historii trojského pokladu. Ten našel Heinrich Schliemann při vykopávkách v Tróji - tehdy v Osmanské říši. Jeho manželka je odtud vyvezla jako osobní šperky - část měla dokonce na sobě. »Poklad« se dostal do Berlína, kde zůstal až do roku 1945, kdy jej z místního muzea odvezla sovětská armáda. Dnes je v Moskvě. Schliemann je dodnes oslavován Řeky - i proto, že se mu podařilo ošálit Osmany. To, že šperky ležely v berlínském muzeu, je považováno za normální - v necivilizovaných krajích by možná brzy nenávratně zmizely. A že je odvezla Rudá armáda? Spojenci přece válku vyhráli a víme, jaké materiální škody způsobili nacisté v SSSR! Podle této logiky by se tedy právo na umělecká díla řídilo schopností si je opatřit - byť za užití násilí. To nacisté ovládali. Vedle vykrádání galerií a muzeí (v mnoha případech pro chystané gigantické Hitlerovo muzeum v Linci, častěji však pro osobní obohacení) zabavovali umělecká díla i soukromým majitelům, nejčastěji Židům. Podle článku 49 Haagské konvence z 16. října 1907 však smí být soukromý majetek obyvatelstva na obsazeném území odebrán vlastníkům jen v tom případě, je-li to z hlediska potřebnosti okupačních vojsk životně nezbytné. Nacisté takovou nezbytnost samozřejmě nemohli nikterak prokázat. Ale nebyli sami. I spojenečtí velitelé a vojáci »vyčistili« řadu skladů s nalezenými obrazy. Mnohá další díla uloupená původním majitelům se také po válce objevila v zemích sovětského bloku. Nacisty ukradené obrazy zabavila (a tudíž opět ukradla) například komunistická vláda v bývalé Německé demokratické republice. A protože se umění stalo vítaným zdrojem deviz, prodala je bohatým sběratelům nebo muzeím na Západě.
Rok 2000 má být zlomem
Jednou z epizod nacistického drancování umělecké Evropy je Hitlerova snaha vytvořit v rakouském Linci muzeum s nejslavnějšími světovými uměleckými díly. »Až dosud byl Linec jen malým bezvýznamným provinčním městem, v budoucnu ho však proměním v obrovské moderní centrum, v evropskou metropoli umění...,« slíbil v roce 1939 při první návštěvě Lince po anšlusu Rakouska Hitler, který k městu bytostně tíhl. Zatímco V ídeň nesnášel pro její přílišnou kosmopolitnost, provinčně klidný Linec, v jehož blízkosti se narodil, považoval za vyvolené město. Tak se zrodil plán nazvaný Führerauftrag Linz, jehož následky se na mezivládní úrovni řeší dodnes. Oč šlo? Hitler nechal vypracovat plány na přestavbu Lince. Ten se měl časem stát kulturní metropolí Evropy a dominovat mu podle diktátorových představ mělo obří muzeum s nejslavnějšími uměleckými díly na světě. Aby se tam klenoty z Louvru, Prada nebo Uffizi dostaly, o to se měla postarat badatelská nauková společnost Odkaz předků, založená v dubnu 1937. V edl ji Heinrich Himmler. Odkaz předků sice měl v náplni práce zkoumat prostor ducha, dílo a dědictví indogermánské nordické rasy, tedy věci, které Himmlera přitahovaly, ale také mnohem prozaičtější úkoly shromažďovat a pečovat o všechny konfiskované sbírky uměleckých předmětů a historických dokumentů, které byly zabaveny Židům a nepřátelům třetí říše. Pro Odkaz předků pracoval velmi pilně ředitel drážďanské galerie doktor Hans Posse, který zneužíval své pověsti vynikajícího odborníka a procestoval galerie celé Evropy, aby tajně vytipoval, co by se v budoucnu mělo do Hitlerova muzea odvézt. Poté, co vypukla 2. světová válka, začalo systematické drancování v dobytých zemích. Někde se podařilo hlavní skvosty včas ukrýt (návštěvníci kin si asi vzpomenou na francouzskou komedii Stepující stonožka, v níž skupina odbojářů ukrývala venuši - samozřejmě nikoli V ěstonickou, ale Milétskou), jindy skutečně padly do rukou uniformovaným lupičům. Polsko například dodnes nemá přesný přehled o tom, co se z jeho území v době války ztratilo a kolik uměleckých děl bylo zabaveno pro Odkaz předků. Jednání o vzájemném navrácení kulturních pokladů s Německem by mělo být uzavřeno v letošním roce. Nejde jen o kulturní poklady uloupené nacisty, ale i o díla, která naopak patří Němcům. Hlavně o rozsáhlé sbírky Pruské státní knihovny z Berlína, obsahující například originální partitury a rukopisy Beethovena, Goetheho a Mozarta. V průběhu války byly z bombardovaného Berlína odvezeny do Východního Pruska. To se, jak známo, změnilo v Polsko a písemnosti se staly jeho majetkem. Dnes jsou uloženy v Krakově. Vzhledem k tomu, že vracení uloupených uměleckých děl původním majitelům je téměř vždycky předmětem dlouhodobých sporů a mnohdy skončí u soudu - příkladů z doby po listopadu 1989, kdy se lidé začali hlásit o majetek zabavený komunistickým režimem je víc než dost -, je na místě otázka, zda je britská kampaň myšlena vážně nebo zda je jen pouhým veřejným projevem dobré vůle.
 Při vykopávkách v Tróji objevil Heinrich Schilemann poklad - ten putoval ilegálně do Německa a odtud v roce 1945 do Ruska jako válečná kořist. |
