Dva roky jste pracovala s Václavem Havlem. Zvýšil na vás někdy hlas?
Ne, nikdy.
A vy na něho?
Nejsem člověk, který by zvyšoval hlas. Spíš jsem se snažila jeho pracovní život nějak zpříjemnit a uvolnit atmosféru na Hradě. Například jsem měla rádiovkové období a Karel Schwarzenberg tipoval, v jaké barvě rádiovky přijdu do práce.
Míval prezident vždycky dobrou náladu?
Myslím, že tehdy jo. Ale byl strašlivě utahaný. Jeho program v prvních měsících a možná i letech byl neuvěřitelně nabitý. Měl ho rozepsaný třeba po pěti minutách. Když máte v pěti minutách s někým vyřešit problém, musíte být ohromně soustředěný. To ho, myslím si, nesmírně unavovalo.
Jak se to vlastně seběhlo, že jste se coby mladá herečka stala osobní sekretářkou prezidenta Václava Havla?
V osmaosmdesátém roce vznikla jedna z mnoha nezávislých iniciativ s názvem Společnost za veselejší současnost. Nepsali jsme žádná prohlášení, ale pořádali různé happeningy. Vůbec nejslavnější byl Běh třídou Politických vězňů za propuštění lidí uvězněných pro politické postoje. Pokračovali jsme i v listopadových dnech a po zvolení Václava Havla prezidentem jsme na Hrad přinesli a darovali mu dřevěnou koloběžku.
A při té příležitosti vám to místo nabídl?
Zeptal se, jestli mám čas. Odpověděla jsem, že jo, ale večer hraju představení. Původně jsem si myslela, že to bude na pár dní, ale protáhlo se to na dva roky.
Jaké úkoly měla osobní sekretářka prezidenta?
V té době bylo všechno takové neobvyklé, náplň práce si každý musel najít sám. Původně jsem byla něco jako vrátná, snažila jsem se, aby na Václava Havla nemluvili všichni lidi najednou a aby za ním chodili jednotlivě. Později jsem dělala prostě to, co bylo v prezidentově okolí potřeba.
Bylo mezi těmi, kteří s prezidentem chtěli mluvit, hodně žen?
Dostával tisíce milostných dopisů. Stal se - trošku proti své vůli - i sexuálním idolem. Ženy ho opravdu milovaly.
Vy taky?
Ne, ne, není můj typ. Já potřebuju být mužem opečovávaná a on je podle mne naopak tím, koho musí opečovávat žena. Ale měla jsem ho ráda, a mám dodneška, i když jsme se už strašně dlouho neviděli.
Nesnažila jste se ho opečovávat, ani když byl utahaný?
Ne. Ale tehdy neměl žádného komorníka, takže když se měl převléknout, řekla jsem mu: Teď si musíš vzít oblek, protože jdeš tam a tam...
Tykali jste si?
Ano, tykáme si.
H r á l a j s e m , k d y ž b y l v c i z i n ě
Cestovala jste s prezidentem i na zahraniční cesty?
Ne, na to měl své dva tajemníky.
Měla jste volno, když byl v zahraničí?
Ano. Při tom jsem se věnovala herectví, nechtěla jsem se ho vzdát. Dokud to šlo, snažila jsem se sladit obojí. Když to lidem začalo vadit, odešla jsem. Ani jsem se nesnažila budovat si kariéru hradní úřednice. Brala jsem svou roli na Hradě jako úžasnou zkušenost, na kterou budu strašně ráda a možná i s nostalgií vzpomínat. Tenkrát mi to tak nepřišlo, ale kolik ženských na světě může říci: Byla jsem osobní sekretářkou hlavy státu? Tak moc jich v poměru k celé populaci zase není.
V té době jste porodila. Ať počítám jak počítám, nemohla jste mít skoro žádnou mateřskou dovolenou.
Taky jsem ji neměla. Otěhotněla jsem v prosinci devětaosmdesátého. Lidi kolem mne dlouho nic netušili. Asi si mysleli, že mi na Hradě tak svědčí, proto se mi zakulacuje postava. Když jsem panu prezidentovi oznámila, že jdu do porodnice, koukal na mě jako na blázna. Zeptal se: A proč? Já na to: Protože budu mít miminko.
Jak dlouho jste byla doma?
V podstatě po dvou měsících jsem se vrátila do práce.
Co Václava Havla dokázalo nejvíc rozladit?
Chtěl každému vyhovět a promluvit s ním, ale uvědomoval si, že všechno dělá v poklusu, že je to povrchní, protože nemá čas se připravit. Pak mu vadilo, že není pánem svého času a nemůže si sám určovat program. Například sám nesměl řídit auto.
Takže místo poklusem jste se začali po Hradě pohybovat na koloběžkách. To je přece už málem legenda.
Tak horké to nebylo. Jednou, ještě než jsem tam přišla, nám líčil prezidentův tajemník Mirek Kvašňák: Je to příšerné, na Hradě nejsou telefony, nic tam nefunguje, po dlouhatánských chodbách běháme jako šílenci. Říkali jsme mu, aby tedy zkusili jezdit na kolobrndách. Ale sehnali jsme jenom malou dětskou a dali jsme ji panu prezidentovi víceméně symbolicky. Po nějaké době mu Martina Navrátilová přivezla z Ameriky úžasnou koloběžku, červenou, s brzdami a nosičem. Myslím si, že on sám na ní nejezdil, ale používali ji jiní. Byl to takový holandský systém bílých kol, kdy někam dojedete, necháte ho tam stát a vezme si ho někdo další. Takhle se to praktikovalo na Hradě s koloběžkou. Ale nebyla to žádná masovka, ani jsme nepořádali závody.
Kde skončila vaše dřevěná koloběžka?
Na Hradě je cosi jako sklad darů. Asi bude tam nebo ji někdo dostal darem. Nevím. Zpočátku tam přicházely tisíce darů.
Chodila jste s prezidentem společně na oběd?
Někdy na Vikárku a obvykle jsme při tom řešili služební záležitosti. Jinak měl na stravování personál.
Co vám na Václavu Havlovi vadilo?
Možná je to jenom takový pocit, ale nikoho ze svého okolí si nechtěl rozhněvat. Když například bylo třeba začít šetřit, měl před jedním zahraničním výjezdem rozhodnout, který z jeho dvou tajemníků pocestuje. Místo toho mi řekl, ať si to rozhodnou sami. To mi tak docela v pořádku nepřipadalo.
Z pohádek už od dětství víme, že na hradech se za zády panovníka intrikovalo. Dělo se něco takového na Pražském hradě?
Myslím, že v té době ne. Ani na to nebyl čas. Mohlo se to dít, až když se tým rozrůstal, když si tam zaměstnanci brali své nové spolupracovníky... Ale jednu věc si teď uvědomuju. Nevím, jestli se to dá nazvat intrikami, ale některé ženy mi záviděly, že jsem tak blízko prezidentovi, že sedím v jeho předpokoji.
Jak jste na to přišla?
Václav Havel mi říkal, že chodí stohy dopisů i s fotografiemi, v nichž matky nabízejí své dcery a dcery naopak své matky a všechny tvrdí, že by tuhle funkci zvládly líp než já.
Vídáte se někdy s prezidentem?
Řeknu vám to přesně: my, kdo jsme na Hradě začali v lednu devadesátého roku, jsme se sešli poprvé až po pěti letech. A teď jsem dostala pozvánku na nějaké setkání „pytle blech“, jak stojí v pozvánce, které pořádá někdejší kancléř Karel Schwarzenberg. Tam má být i Václav Havel. Takže to je pro změnu po dalších sedmi letech.
Proč jste z Hradu po dvou letech odešla?
Už jsem vám říkala, že jsem úřednické ambice neměla. Na Hrad přicházeli noví a noví lidé a my všichni, kteří jsme nebyli profesionály, jsme byli postupně vystřídáni. Já navíc v tu dobu dostala nabídku z Divadla Ta Fantastika.
N e j s e m k o m e d i á l n í h e r e č k a
Nuže, jsme u vaší původní profese, herectví. Dostala sekretářka z Hradu někdy roli princezny?
To mě bohužel minulo.
Mrzí vás to?
Jo, mrzí, aspoň nějakou blbou a ošklivou princeznu jsem mohla hrát. Ale nikdo mi takovou roli nedal.
Považujete se víc za představitelku rolí komických, nebo charakterních?
Čtyři roky jsem v hrála v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla převážně tragické a dramatické role a myslím si, že mi šly líp než komické.
Většina herců má nějakou svou vysněnou roli. Taky ji máte?
Kdysi jsem toužila po Antigoně. To se už neuskuteční. Ale ráda bych si zahrála Lisu z Obchodníka s deštěm.
V nejširší veřejnosti jste známější, zřejmě díky filmovým Básníkům nebo televiznímu seriálu Pra, pra, pra, jako komediální herečka.
S tím člověk nic nenadělá. Jste populární, pokud vás lidi vidí v televizi. Že odehrajete úžasné role v divadle, to ví jen omezený okruh diváků.
Vůbec nejznámější jste v posledních letech jako televizní moderátorka. Co máte z těchto dvou činností raději?
Na to neumím odpovědět. Mám totiž ráda obojí.
Co je tedy těžší?
Asi herectví. Když se přeřeknete v melodramu od Shakespeara, je to jen a jen chyba, nic jiného. Při moderování se vylžu z jakékoli situace, přebreptnutí obrátím do legrace a nic se neděje.
Proto v poslední době dáváte přednost moderování?
Nedávám ničemu přednost. Nemám pocit, že bych hrála méně než dřív. Například nedávno měl premiéru film Brak, hraju v televizním seriálu Černí baroni, který bude mít pokračování, dokonce v rozhlasu jsem natočila jednu z hlavních rolí v Talismanu od Nestroye, kde se objevuju s Jirkou Langmajerem, Bohoušem Kleplem, Danielou Kolářovou a Jiřím Štěpničkou. Snad jsem vedle nich netrčela, že by si říkali: Co tady ta televizní moderátorka dělá?
Je vám moderování Trní něčím blízké? Nacházíte v partnerských vztazích hostů podobnost s osudem vlastním nebo lidí z vašeho okolí?
I když se v těch příbězích nenacházím a své soukromí si chráním, občas z něj v Trní něco málo prozradím. Jsem dost impulzivní a nebavilo by mě dělat moderátora, který by jen uděloval slovo. Často vyjadřuju své názory, komentuju debatu. Trní mě strašně baví, protože je v něm i prostor pro odlehčení. Mám v tom volnou ruku. Jedinou zásadou je, že se důsledně mluví o partnerských vztazích.
Tyto vztahy jsou samozřejmě spojeny s konflikty mezi mužem a ženou, právě proto existují pořady jako tento na Primě. Postavíte se občas na něčí stranu, nebo se snažíte být vždycky objektivní, nad věcí?
Někdo je vám sympatičtější, jiný méně sympatický. To je jako v životě.
Jste třeba vždycky na straně ženy?
Ne, ne. Vím, že mě feministky nemají v lásce. Jsem člověk, který má velice rád mužské. A tvrdím, že jsou určité profese, ve kterých vidím chlapa radši.
Bára Štěpánová
Například?
Pochází z Prahy, kde vystudovala konzervatoř. Jako členka Kühnova dětského sboru účinkovala v Národním divadle, jako školačka hrála v Semaforu. Profesionální kariéru zahájila hostováním v DVÚ Hradec Králové, byla členkou Divadla Jiřího Kajetána Tyla v Plzni a Prozatímního divadla Františka Ringo Čecha.
Hrála ve filmech Katapult, v sérii Jak básníci..., Pytláci, Brak. Za roli v televizní baladě Nevěsta pro Paddyho získala cenu pro nejsympatičtějšího dospělého herce na festivalu dětského filmu v Ostrově nad Ohří. Účinkovala v televizních seriálech Pra, pra, pra a Černí baroni.
Moderovala televizní pořady She Show aneb Šíšou proti zdi, Gilotina, Čtveráci, Bárymetr, nyní od února Trní.
Má dceru, přítele a žije v rodinném domku za Prahou.
Je mi příjemné, když chlap je ředitelem. Nebo prezidentem.
Obecně se ovšem tvrdí, že je v politice málo žen.
Ženu jako prezidenta bych samozřejmě taky přežila, rozhodně bych se kvůli tomu psychicky nezhroutila, ale radši tam vidím muže. Nemá to žádné racionální vysvětlení, prostě to tak cítím.
N e r o z u m í m s i s f e m i n i s t k a m i
Předpokládám, že jste emancipovaná žena, ale naznačila jste, že si nerozumíte s feministkami. To je mužům jistě sympatické. Čím vám feministky vadí?
Myslím si, že nejsem ani moc emancipovaná. Jsem dokonce dost závislá na svém příteli a manažerovi v jedné osobě. Tak mi to vyhovuje. Na feministkách mi vadí, že mluví o ženách, jako by to byly bezbranné bytosti. Na rozdíl od týraného dítěte se žena může bránit. Vycházím ze své životní zkušenosti. Žijeme v zemi, kde je vztah muže a ženy určen nějakými tradicemi. Žena v domácnosti a muž v práci - to je pro nás model celkem přijatelný a nikdo se nad tím nepozastavuje. A najednou někdo řeší, proč je v domácnosti ona a ne on. Já třeba vím, že když přijde o práci muž, partnerský vztah se začne rozpadat rychleji, než když přijde o práci žena. Proto nevím, proč někdo ženským vtlouká do hlavy, že se musí osamostatnit.
Chtěla byste být ženou v domácnosti?
Uměla bych si představit, že se starám o domeček a muž mě rozmazluje. Ráda vařím, nevadí mi ani mýt nádobí. Ale mám práci, která mě baví. Proto je to spíš teorie.
Lidé si rádi ztotožňují roli a jejího představitele. Obrátil se na vás osobně jako na moderátorku Trní někdo s žádostí o radu?
Nemyslím si, že by mě lidé považovali na toho, kdo dává nějaké rady.
Je někdo, s kým se radíte vy?
Zatím jsem si vždycky poradila sama.
Jste na to pyšná?
Ježíši, měla bych být?
Možná ano. Spousta lidí si neví rady a potřebuje poradit. Není to ve vašem případě tím, že jste nikdy neprožila žádnou opravdu kritickou situaci?
Ale snad prožila. Ovšem nikdy jsem poradit nepotřebovala.
 Bára Štěpánová a její partner Miroslav Barabáš |
 Bára Štěpánová a Miroslav Barabáš |
 Bára Štěpánová |
 Koupelna Báry Štěpánové |
 Bára Štěpánová a Vladimír Železný. |
 Štěpánov (srpen 2002) |
