Štěpánka nikdy, ani v největší zlosti, nepoužívala sprostá či vulgární slova - byť, pravda, občas to bylo na spadnutí, vždycky se ovládla, nešlo jí to k roli. Po revoluci se dokonce vyskytl názor, že by neměla vystupovat, když celá léta "nám za bolševiků" vychovávala děti. Což bylo směšné, protože bylo málo takových, kteří za bolševiků žili a pracovali a přitom tak pečlivě volili, co dětem říkat, vyhýbali se ideologickým pastím. Povrchní pozorovatel mohl soudit, že Štěpánka vede poněkud placatý život vypravěčky pohádek. Jenomže pod hladinou se skrývalo mnoho útesů a bouří. Štěpánka byla třikrát vdaná. Poprvé za kolegu Petra Haničince, kterého si vzala ještě v letech studentských, měla s ním dceru Sašku a manželství skončilo po vzájemné dohodě. Podruhé se provdala za režiséra dětských filmů Jana Valáška tohle manželství moc slavně neskončilo, ale přibyl jí v něm syn Honza. Nejdéle, třicet let, vlastně až do smrti, žila v manželství s Janem Přeučilem. Honza Štěpánce i jejím dětem, které vždy bral jako vlastní, hodně pomáhal v těžkých dobách, které se na ně sesypaly. Dcera Saška si vzala za muže chartistu a komunistická nomenklatura začala štěstím poskakovat a mnout si ruce. Dostaneme Štěpánku na lopatě! A šup! Saša s manželem se museli okamžitě vystěhovat do Vídně. (Kde si mimochodem založili příjemnou hospůdku zvanou Nacht azyl, kde se scházeli chartisté,umělci a zpěváci kupříkladu Karel Kryl - které potkal podobný osud nedobrovolných exulantů). A vypuklo balábile. Štěpánka s Honzou chtěli za dětmi. Bolševik sedící pevně na výjezdních doložkách se přátelsky usmíval: "Dáme, holoubkové, výjezdní doložku, dáme, ale něco za něco. Vy nám pak pěkně řeknete..." Další netřeba dodávat. Estébáci a tajní se u nich střídali, množily se prapodivné telefonáty, kdosi po Praze po refýžích vylepoval cedule, že Štěpánka Haničincová s Janem Přeučilem prodají luxusní auto, vilu, a bylo tam uvedeno jejich telefonní číslo. Pro labilní Štěpánku to byly měsíce hrůzy, nicméně, a to mi řekla ona, ji Honza vždycky podržel. I tehdy, když jí v Československé televizi sdělili, že se množí dopisy od soudruhů, ale hlavně soudružek, kde bere ženská, která vychovala dítě tak špatně, že si vzalo chartistu a uteklo s ním na Západ,tu drzost a chce vychovávat v televizi jejich děti. Takže, nedá se nic dělat... Musí se balit. Podobnou krušnou historií se smutně zablýskne prakticky každý životní běh toho, kdo měl to pofidérní štěstí za komunismu. Jenomže Štěpánka ve své stálé roli pohádkové televizní Štěpánky to nemohla unést. Pravda, oba vytrvali, nepodlehli výhrůžkám a slibům, nakonec se po uvolnění přece do Vídně dostali, ovšem až po několika letech. Po revoluci Štěpánka jásala a vracela se do televize zpátky sice jen na některé pořady,více odpočívala, věnovala se rozhlasu. Její celoživotní role, byla vlastně role krásné a příjemné princezny. Ve svých šedesáti letech kupříkladu dokázala zahrát princeznu Solimánskou, a žádné z dětiček ani nenapadlo, že by to mohlo být nepřístojné. Byla to jejich Štěpánka, i ony ji měly nějak zafixovanou, byly schopny jí uvěřit cokoli. Revoluce v roce 1989 přišla vlastně ve stejnou chvíli jako čas, kdy se Štěpánka potřebovala přehrát. A ona to zcela s rozmyslem a se svými důvody odmítla udělat. Stáhla se do ústraní a žila si po svém, možná trochu samotářsky, ale to ke stárnutí slavných lidí patří. Minulý týden Štěpánka Haničincová zemřela.
 Častými spoluhráči jí byly i děti. |
