Vašeho psa jsem už viděl, ten z tašky hned vyskočil. Ale ukážete mi tu zbraň?Nemůžu, přes den ji nenosím, jen v noci. Je to decentní pistole, malý revolver.
Ženy tohle vážně potřebují?
Každá by měla mít minimálně sprej. Doba je zvláštní. Mě hodně vystrašil ten případ mladé právničky, kterou loni v Praze napadl nějakej hajzl. Zmrzačil ji a ona bude do konce života odkázána na cizí pomoc. Úspěšná žena na začátku kariéry a on ji takhle ublíží. Proto nosím zbraň. Hodně chodím po nocích a večer musím občas zastavit na parkovišti. S kouskem železa se vám zastavuje líp.
S pěkně nebezpečným kouskem železa. Už jste po něm někdy sahala?
To se doufám nikdy nestane. Tedy kromě střelnice, tam občas zajdu. Mám zbrojní pas i na dlouhé zbraně a střílím tam z brokovnice.
Mám známého, který taky rád střílí. Jenže kromě toho o zbraních hodně čte. Co vy?
Nejsem knihomol, ale zbraně a náboje si kupuju pravidelně, takže o nich musím něco vědět. Člověk by neměl mít strach ze své zbraně. Měl by z ní mít respekt, a ten vychází z toho, že ji umí ovládat.
Vy to umíte dobře?
Chcete mě zkoušet? Umím zbraň rozložit, složit, to stačí.
Svlékla by se znovu
Umím si představit, jak to vypadá, když třeba sedíte v restauraci. Asi těžko spočítáte momenty, kdy vám cizí muž poslal skleničku.
Kdepak, to se mnohokrát nestalo. Nechodím na taková místa sama a taky ne vyzývavě oblečená. To vidíte sám, svetr, džíny, tmavé brýle. Jsem žena mnoha tváří, umím být nenápadná i hodně nápadná. A ve městě jsem radši nenápadná.
Copak nemáte ráda pozornost mužů?
Vy chlapi jste v tomhle hrozně srandovní. Otáčíte se jen za ženou, která je výrazně oblečená a nalíčená.
Ale já jsem slyšel o jednom bohatém muži, který se za vámi otočil - a nejen to. Místo skleničky vám tehdy přistála na stole v kasinu kupa žetonů. Nebo to snad není pravda?
To je ale hrozně dávno! Slavila jsem jedenadvacáté narozeniny na Seychelách a v tom kasinu seděl jeden šejk, který má na ostrově dům a pravidelně tam jezdí. Asi se tenkrát nemohl dívat na to, jak si celý večer vystačím s pěti žetony, tak mi jich hromadu poslal. Sázela jsem obrovské komínky a během čtvrt hodiny jsem o všechno přišla. Asi jsem mu přišla nevděčná, ale když mi dá dárek někdo, koho nemám ráda, tak k němu nemám vztah.
Často jste říkala, že pro život hledáte zralé muže a žádné zajíčky. Když je tedy někdo o pár let mladší než vy, znamená to, že nemá šanci?
No, možná jak jsem starší, tak se mi zajíčci docela začínají líbit. Tohle jsem říkala, když mi bylo dvacet. (smích)
Jana Štefánková
A proč jste tehdy mluvila o zralých mužích? Protože jste byla mladá, ne nijak bohatá, a oni měli miliony na kontě?
Ještě v dorostu běhala závodně patnáctistovku a soupeřila třeba s pozdější mistryní světa Ludmilou Formanovou. „Tenkrát jsem vážně měla postavu atletky, až pak jsem zšenštila,“ vzpomíná. Studovala různě po světě, třeba v Austrálii a Sydney, žila na Seychelských ostrovech. Teď moderuje, a to i v zahraničí. Narodila se 17. června 1974 v Havlíčkově Brodě a je svobodná.
Ale já znám i hodně mladíků, kteří mají miliony. V tom to není, žena ve dvaceti je jiná než žena ve třiceti. Aspoň já to na sobě cítím hodně. Dřív jsem potřebovala někoho, kdo by mi předával zkušenosti. Teď ve třiceti už toho vím dost sama, už nepotřebuju učitele. Proto se mi začínají líbit zajíčci. Ale neznamená to, že bych se najednou zbláznila a začala chodit s někým, jako jste vy. I když by to mohlo být zajímavé. Tak třeba za deset let.
Se současným přítelem René Teuberem se hodláte brát, platí to?
No doufám, že to nezrušil. Termín už pomalu máme, ale zůstane tajný.
A pak budete mít kupu dětí!
Kupu už asi nezvládnu, ale tři snad ano.
Co budete jednou dělat, až vám bude kolem padesáti a vaše devatenáctiletá dcera domů přinese pánský časopis se svými akty. Přesně tak, jak jste to udělala vy.
(zvážní a znejistí) Nebudu plánovat, co bude za dvacet let... O. K., když se nad tím zamyslím, nevidím důvod, v čem by měl být problém. Když to budou hezké akty... Já jsem se vždycky snažila, abych se před sebou nemusela stydět. Jestli bude mít dcera co ukázat, bylo by ode mě hodně pokrytecké jí v tom bránit.
Váš tatínek se zachoval jinak, ne?
Tatínkové se vždycky chovají jinak. Nebyl nadšený, nemluvil se mnou, ale to už je dávno.
Jsem stejně jako vy z malé vesnice. Dovedu si živě představit, jak by asi lidé reagovali...
Kdybyste nafotil akty? Jak by reagovali? (smích)
No to by mě měli za blázna. Zůstal bych radši u té náctileté dívky. Na tu by se určitě dívali skrz prsty.
Vždycky když vybočíte z průměru - a to jakkoliv - tak se na vás lidi koukají divně. A někdy stačí, že jen koukají. I když se hodně změnilo, vesnice odjakživa žily svým vlastním životem. U nás to bylo v pohodě, ves se rozdělila na dva tábory a všechno se řešilo u pojízdné prodejny. Teď už si u mě zvykli na ledacos.
U mužů jste tenkrát musela být hvězdou. Když Playboy s vašimi fotkami vyšel, zvali vás častěji na rande?
Tehdy jsem hned odjela do Spojených států a ten úspěch jsem si neužila. Takže nezvali.
A dalo se před deseti lety nafocením aktů zbohatnout? Diana Kobzanová - jistě, její nedávné akty byly mnohem odvážnější - prý dostala pět milionů korun.
Ty dva časopisy nesrovnávejte. Do Playboye se nikdy nechodilo a ani teď nechodí zbohatnout. Je to dobré místo pro dívky, které se chtějí někam posunout.
Svlékla byste se znovu?
Chci, abyste věděl, že ničeho nelituju, odstartovalo mi to kariéru. Ano, není důvod, proč bych do toho nešla znovu.
Na brambory už nejezdím
Ta vesnice, o které jsme před chvílí mluvili, se jmenuje Zbožice a má kolem třiceti domů. Jak často jezdíte do toho, kde jste vyrůstala a který patří vašemu otci?
Snažím se, co to jde, tak pětkrát za rok. O prázdninách jsem tam byla několik dnů. Taťka byl na dovolené, takže jsem se musela starat o slepice.
Jak se na vesnici oblékáte?
Myslíte, že tam vypadám jako strašidlo? Chodím normálně: v džínách, ve svetru, nejsem namalovaná.
Už to vidím: Jana Štefánková vyzuje lodičky, navlékne holínky a jde okopávat brambory. Tak nějak?
To ne. Na bramborové brigády už naštěstí jezdit nemusím, tatínek už nepodniká. A slepice jsou fajn, těm jen nalijete vodu, nasypete zrní, šrot, a to stačí.
Když jste ještě ve Zbožicích žila, běhala jste jako starší žákyně patnáctistovku za Jiskru Havlíčkův Brod. Vy jste asi neměla postavu typické atletky...
Ale jistěže ano, já jsem byla atletka! Měla jsem dobrou postavu, byla jsem hubená. Když každý den trénujete, vypadáte úplně jinak. Až pak jsem zšenštila.
Vy jste jako atletka musela mít ctitelů!
A víte, že ani moc ne? Oni se spíš točili kolem těch, které závody vyhrály. Ale málo jich taky nebylo, to zase ne.
Tak mě napadá: už tenkrát se říkalo, že krásná rovná se hloupá?
No u mě nikdy nebyl důvod. Mě tehdy vážně nikdo nepovažoval za krásnou ani za chytrou. Vlastně ani nevím, proč se to říká. A vůbec, říká se to i o chlapech?
Máte ráda vtipy o blondýnkách?
Docela ano.
Tak nějaký řekněte.
Já je neumím vyprávět. Ale víte, proč sedí blondýnka na bílém papíru?
Povídejte.
Protože si myslí, že jezdí á čtyřkou. (A4 je jeden z typů vozu audi - pozn. aut.)
Blondýnky jsou vděčné téma...
Vzpomínám si na jeden moderátorský kurz v zahraničí. Učila jsem se moderovat v cizím jazyce a ptala se učitele, co mám dělat, když mi vypadne věta nebo když si nevzpomenu na nějaké slovíčko. "Tak se jen postav a řekni: Promiňte, jsem jen blondýnka."
Blondýnka, která se před třicítkou vrhla na vysokou školu hotelovou. Skoro bych si tipnul, že jste v prváku nejstarší.
Ale vůbec ne. Je hloupost tvrdit, že člověk musí mít v pětadvaceti hotovou vysokou školu. Když jsem studovala v Honolulu angličtinu, byla se mnou ve třídě Japonka, které bylo šedesát! Sjezdila jsem celý svět a teprve teď vím, co chci. Strávila jsem mnoho nocí po hotelích a vždycky mě zajímalo, co je za těmi dveřmi Pouze pro personál. Tak se o tom učím.
Kolik už jste dostali úkolů?
Do listopadu musím odevzdat čtyři seminární práce, bez kterých nedostanu zápočet. Jedna je třeba z předmětu bar: mám napsat barový lístek a složení minimálně patnácti nápojů. Aspoň deset bych jich taky měla umět namíchat.
Tak si představte, že na mě chcete udělat dojem. Co byste mi namíchala?
Asi mojito, mám ráda spojení máty a limetky. Ale musel byste mi odpustit, že by to nebylo těma pravýma grifama. Mám k tomu sice doma výbornou videokazetu, ale ještě to nezvládám.
Tréma při postelové scéně
Vynechali jsme ale jednu část vašeho života, díky níž si vás lidé asi nejvíc pamatují. Byla v tom znovu erotika, to jedno slovo k vám asi bude patřit snad navždy.
Myslíte Peříčko?
Jistě. Je to už několik let, co jste ho moderovala. Nemáte s odstupem času pocit, že se na vás tenkrát lidi dívali jako na...
No jen to řekněte!
Lacinou holku? Chodila jste v přiléhavém oblečení, mluvila o sexu. Ne každému to přijde jako běžná věc.
Nemyslím, že to bylo laciné. Přiléhavé oblečení jsem měla proto, že v tom volném vypadám o deset kilo tlustší, a kamera navíc přidává. Ono je umění skloubit mluvení o erotice a určitou úroveň. Mně se povedlo, aby to nesklouzlo k lacinosti a abych ani já nevypadala lacině.
Naučil vás ten pořad něco?
Mluvit o erotice jsem se nestyděla ani předtím. Ale naučil mě chovat se před kamerou. Z toho těžím dodnes. A taky sex po telefonu...
No povídejte!
Natáčení dílu, kde se o sexu po telefonu mluvilo, mě tak nadchlo, že jsem ho hned vyzkoušela. Nečekala jsem, že může být vzrušující. Já si pod pojmem sex po telefonu nepředstavuju reklamy typu Zavolej mi do klubu. Představím si, že tak můžu vydržet i měsíc bez partnera. Pak je to úžasná věc!
A sex jako by z vašeho profesního života neměl zmizet. Nedávno jste dotočila film Bolero, tragický a skutečný příběh ženy, kterou unesli a znásilnili.
Ale tam jsem měla jen malou roličku.
Prý nejste spokojená s tím, jak jste ji zvládla.
To není pravda, myslím, že to dopadlo dobře. Ale překvapilo mě, že jsem ve svém věku měla trému při milostné scéně.
No právě! Vy, která jste fotila pro Playboy a uváděla Peříčko, jste měla trému z milování?
Neumím si to vůbec vysvětlit. Ale plyne z toho pro mě ponaučení, že nejlepší je to vážně doma.
Možná ta tréma byla kvůli vašemu hereckému partnerovi. Jiří Bartoška je přece jen protřelý milovník, idol žen, zkušený herec...
Spíš to bylo tím štábem okolo. Ale je pravda, že jsem neměla možnost se s Jiřím seznámit, zajít s ním na oběd, popovídat si, trochu se poznat. Asi jsem z něj měla moc velký respekt.
Bude to ve filmu vidět?
V tomhle věřím režiséru Brabcovi, alespoň podle toho, jak natočil Kytici. To je nejlepší český film za dlouhá léta. Kdyby se mu ta scéna nelíbila, nechal by ji snad zopakovat. Asi jsem na sebe moc náročná.
Co z vás teď bude? Herečka, hoteliérka, studentka?
Bože, já nejsem všeználek. Herectví je profese, za čtyři natáčecí dny se ze mě herečka nestane. Živím se jako moderátorka. A mám radši to moderování, kde jsem míň vidět. Nedávno jsem na Pražském hradě moderovala sympozium pro jednu německou firmu v němčině, to byl zatím můj největší úspěch. Dělala jsem akce ve Varšavě, v Moskvě, v Bukurešti. U mě není úspěch spojen s tím, že mě vidí půlka republiky.
Ještě jsem zapomněl na jednu profesi - spisovatelka. Začala jste psát příběhy pro časopis Šťastný Jim.
To mě baví. Jen nevím jak vy, ale já nestíhám uzávěrky.
Proč se v těch příbězích představujete jako Diana Škodová?
Ale to přece není o mně.
No tak... Proč by se tam jinak objevovalo tolik prvků z vašeho života?
Ale jak můžete vědět, že jsou z mého života? Vždyť se mnou nežijete. Lidé mě znají tak málo.
Tak dobře. Už jsme mluvili o době, kdy vám bude padesát. Budete mít nějakou plastiku?
Asi ano. Určitě ano.
Teď ji ještě nemáte, že?
Bohužel ne.
Bohužel? Proboha proč? Neměla by žena ve vašem věku spíš říkat bohudík?
Ale víte, co dá práce tu postavu udržet! Dělám třeba kliky, v sériích, udělám jich 64. Musím cvičit prsní svaly. No tak dobře, bohudík.
A nejsou plastické operace podvodem na muže?
Ale. Muži se dají obalamutit, že to kolikrát ani nepoznají.
 Jana Štefánková odpovídá čtenářům iDNES při on-line rozhovoru. |
 Jana Štefánková odpovídá čtenářům iDNES při on-line rozhovoru. |
 Jana Štefánková odpovídá čtenářům iDNES při on-line rozhovoru. |
 Jana Štefánková odpovídá čtenářům iDNES při on-line rozhovoru. |
 |
 Jana Štefánková |
