Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Šťastný život profesora Bodnera

aktualizováno 
- Dokud je člověk mladý, bolest ho tak nedojímá. Jak stárnu, je pro mne každý rok těžší říkat: Váš tatínek je na tom moc špatně..., přiznává univerzitní profesor dr. Ernst Bodner, přednosta chirurgické kliniky v nemocnici v Innsbrucku.

Z domova to má do nemocnice tři minuty. Z chalupy dvanáct minut. Chirurgii je tak připraven sloužit 24 hodin denně. Doslova v hodině dvanácté tak přijel operovat našeho prezidenta.
Je životně svázán s Innsbruckem, tady se v roce 1933
narodil, vystudoval, byl děkanem lékařské fakulty, asistoval na patologii - než se stal mezinárodně uznávaným specialistou na břišní chirurgii, prošel několika chirurgickými obory.
Udělal si pro rozhovor čas místo oběda a nedíval se přitom nervózně na hodinky. Pak vstoje vypil kávu s mlékem a snědl čokoládový bonbon. Za minutu ho už čekali pacienti. Jeho do běla vymydlená ruka měla při loučení pevný stisk...

Pane profesore, říkáte o sobě, že jste Tyrolák. Co si pod tím mám představit?
Podívejte se z okna, na ty hory. Tyrolsko je krásná země. A svobodná. Všichni milujeme volnost, kterou nabízejí hory. Na druhé straně rádi cestujeme. Ale ještě raději se vracíme. Tyroláci svoji zemi neopouštějí.

A vaše profese? Jaké povahové rysy by měl mít chirurg?
Myslím, že absolutně nejdůležitější je umění se rychle a přesně rozhodnout.

Jste spíš skeptik, nebo optimista?
Samozřejmě že optimista, bez toho bych svoji profesi nemohl dělat. Ale znám meze optimismu, vím, kde moje schopnosti končí.

Setkáváte se se samou bolestí a často s neštěstím. V čem hledáte uvolnění?
Čím jsem starší - a pozoruji to rok po roce - tím hůř se s bolestí lidí vyrovnávám. Stále mě dojímá. Naučil jsem se jeden trik: opouštím kliniku a za ty tři minuty, než dojedu domů, zapomenu. Jen při těžších případech, jakým je i váš pan prezident, mi to nejde a musím si vzít prášek na spaní. To však bývá jen párkrát do roka. A pak mám svou domácí tělocvičnu, kam obden na půl hodiny zmizím, abych tu provozoval "fitness pro profesory nad padesát let".

Kolik hodin denně pracujete?
Ve všední den přicházím na kliniku ve čtvrt na sedm ráno a domů se vracím mezi pátou a devátou večer. Každou sobotu i neděli jsem na klinice ráno v osm - to se střídá personál - abych se dozvěděl, jak se pacientům dařilo v noci. Žena mi občas připomene, že jsem si ani nevšiml, jak naše děti vyrostly. Je jí líto, že jsem nikdy nebyl doma. Byl jsem - a platí to dodnes - v nemocnici pořád. Má pravdu, ale zato jsem nasbíral obrovské množství zkušeností.

Jsou takoví i mladí lékaři?
Rakouští mladí lékaři smějí pracovat jen čtyřicet hodin týdně - to je nová sociální vymoženost, kterou jim nezávidím. Za nás to bylo sedmdesát hodin. Díky tomu jsem měl v padesáti letech zkušenosti, které oni mohou získat až o deset let později. Oni sice mají po práci čas ještě sportovat, ale možná právě v době, kdy hrají tenis, jim unikne případ, s jakým se v dalších šesti letech nesetkají. Sociální zabezpečení je chvályhodná věc, ale v některých oborech je kontraproduktivní. Jak se má stát z klavíristy virtuoz, když nemůže hrát? Budu-li smět operovat jen polovinu času, potom budu i já dobrý jen z poloviny.

Jak je vaše povolání a postavení společensky ceněno?
V Inssbrucku, který má 130 tisíc obyvatel, mě samozřejmě každý zná. Ještě z doby, kdy jsem byl děkanem lékařské fakulty. Mám ještě mnoho dalších funkcí a myslím si, že si mě lidé v Tyrolsku váží. V zahraničí mě pochopitelně znají zejména odborné kruhy.

V Čechách jste se stal hrdinou dne...
Toho si vážím, ale nepředpokládám, že bych to mohl nějak vrátit nebo že by ke mně začali od vás přijíždět pacienti.

Je na tom lékař v Innsbrucku dobře i finančně?
Nejsem boháč ani chuďas. Mám státní plat čtyřicet tisíc šilinků měsíčně, což na rakouské poměry není tolik. Smím však vedle své práce provozovat privátní praxi, a to přímo v nemocnici. V Rakousku má asi patnáct procent lidí soukromé pojištění a ti chodí k soukromým lékařům. Zákon mi neurčuje, jak velké částky mám za úkony vybírat, ale mám dohodu s pojišťovnou, že deset procent z úhrad od soukromých pacientů dostane nemocnice, moji zaměstnanci čtyřicet procent a ze zbytku zaplatím padesátiprocentní daň státu.

Jak žije v Rakousku člověk, který není ani bohatý, ani chudý?
Nemám paláce, ale dům a chalupu. Dvě auta a čtyři dospělé děti, které všechny mohou studovat. První syn je právník, druhý lékař, dcera učitelka a nejmladší teprve studuje. Žijeme si opravdu dobře.

Vyhovuje vám rakouský systém zdravotnictví?
Nemám žádné velké výhrady. Všichni lidé - až na výjimky - tedy 98 procent, jsou pojištěni. Všem lidem, i těm, kteří žijí v posledních údolích hor, se dostává nadprůměrné zdravotní péče. Jsem přesvědčen, že naše zdravotnictví je skutečně na světové úrovni a obzvláště v Innsbrucku. Každé město a dokonce i každá nemocnice má své zvláštnosti a výjimečnosti, které si pěstuje, ať už jde o lékařský obor nebo tým, o různé tradice...

Obešlo se slučování dvou chirurgických klinik v Innsbrucku bez bolesti?
Pro mě vůbec ne a oceňuji, že i při tomto shora nařízeném úředním úkonu hrála důležitou roli lidskost. V padesátých letech tu bývala jedna chirurgie, ale objevili se na ní dva vynikající odborníci aspirující na postavení šéfa - tak se klinika rozdělila na dvě, s různým zaměřením. Pak vláda rozhodla o slučování klinik do větších celků a bylo třeba tomu vyhovět. Kliniky se spojily, ale zůstala dvě oddělení všeobecné chirurgie. A také dva šéfové. Sloučí se opět v jedno oddělení, až jeden z nich odejde do penze.

Jste velmi otevřený a ochotný, když informujete novináře o léčbě pana prezidenta. Je to proto, že jde o hlavu státu?
Slyšel jsem, že vás to udivuje. Nevím, co na to odpovědět. Já se chovám úplně normálně.

Řeknete svým pacientům pravdu o jejich nemoci, i když je to pro ně špatná zpráva?
Pacienti mají nárok znát o sobě pravdu. To si myslím já a takový je i zákon. A tak mluvím pravdu - když se zeptají... Jen ve zcela zoufalých případech to dělám postupně, po krůčcích. První den oznámím, že operace proběhla v pořádku a další den přidám pochybnost. Dívám se jim do očí a někdy v nich vidím zděšení. Zastavím se a řeknu si: to by pro dnešek stačilo...

Jste rád, když pacienta podporují jeho blízcí?
Jistě, vždyť dobrý psychický stav je hlavní zdroj energie pro uzdravení. Chirurg může něco nezdravého vyříznout, sešít, ošetřit, podávat léky, ale neumí už "odstranit" bezesné noci, strach z operace, bolesti. Právě tady je velmi žádoucí, aby u nemocného byla jeho rodina a on věděl, jak je pro ně důležitý.

A co když už pacient nechce spolupracovat?
I s takovými jsem se pochopitelně setkal. Bývají to většinou staří, opuštění lidé, kteří už nemají chuť a zájem žít. I to respektuji - o to víc si v podobných chvílích uvědomuji, jak jsou pro každého jeho blízcí nepostradatelní.

Pane profesore, pocházíte z lékařské rodiny?
Ale kdepak, můj otec byl velmi chudý sedlák a nikde ve svém okolí jsem pro své dětské rozhodnutí stát se lékařem žádný příklad neviděl. A povedlo se to! Po škole jsem věděl, že ve svém oboru budu moci využít zručnost, pracovat i rukama. Měl jsem velké štěstí, že jsem se setkal s německým profesorem Langem, kterému jsem asistoval dva a půl roku na patologii. Od té doby vím, jak vypadá každý milimetr lidského těla. Pan profesor si mě nějak oblíbil a jednou se mě zeptal: "Co chceš vlastně dělat, zůstaneš u mne?" Pověděl jsem mu o svém plánu stát se chirurgem. Bylo to dost smělé, protože v té době nebylo vůbec snadné takové místo získat. S jeho dobrým doporučením se to nakonec povedlo. Pracoval jsem na gynekologii, hrudní chirurgii a postupně se specializoval na břišní chirurgii.

Potkáváte se s umíráním častěji než jiní lidé. Přemýšlíte o své smrti?
Ano. A taky o nemoci. Nikdy jsem od života neočekával to, co mi přinesl. Jak už jsem říkal, pocházím z velmi chudých poměrů a pak mě potkalo tolik štěstí - úžasná práce, kariéra, skvělá žena, děti... Někdy si říkám, že za tolik štěstí jednou budu muset zaplatit, jednou něco musí přijít... Chtěl bych být dlouho zdráv.

Modlíte se za to?
Modlím se, protože věřím v Boha, a jsem rád, že to dokážu, že jsem byl schopností víry obdarován. Já i celá moje rodina jsme katolíci. Mnohokrát jsem viděl, jak víra lidem pomáhá, zejména ve smutných a těžkých situacích.

Objevil jste někdy v tělech pacientů duši?
Ne, ne, ta se nehledá. Nevím, kde je duše lidské bytosti, neumím odpovědět na takovou otázku. Říkám, že jsem věřící, ale nosím v sobě nepatrný kousek pochybnosti. Nevím...

Autor:





Nejčtenější

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět.... celý článek

Heidi Janků a její manžel Ivo Pavlík
Zemřel hudebník Ivo Pavlík, manžel Heidi Janků

V sobotu zemřel hudebník Ivo Pavlík (†84), manžel zpěvačky Heidi Janků (54) a první manžel nedávno zesnulé Věry... celý článek

Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si... celý článek

Jennifer Anistonová (Los Angeles, 7. prosince 2016)
Anistonová: Nechápu, proč se řeší moje bradavky, stojí mi od přírody

Když hrála Jennifer Anistonová (48) v seriálu Přátelé, snad v každé scéně jí stály bradavky. Tehdy ji podezřívali, že... celý článek

Paris Jacksonová na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Jacksonová: Jsem normální člověk s celulitidou, jizvami a kily navíc

Dcera krále popu Michaela Jacksona se stále častěji objevuje na fotografiích v předních světových módních magazínech.... celý článek

Další z rubriky

Otakar Brousek
Moje manželka si se mnou nezatančí, přiznává Otakar Brousek mladší

Herec Otakar Brousek mladší (60) má díky své nesmělé povaze z dětství přezdívku Ťulda, ale manželka mu tak doma neříká.... celý článek

Kim Kardashianová (New York, 15. května 2017)
Kardashianová nechce náhradní matku, třetí dítě porodí sama

Profesionální celebrita Kim Kardashianová (36) najednou otočila. Zatímco v posledních měsících tvrdila, že si třetí... celý článek

Audrey Hepburnová
Máma normálně jedla, neměla anorexii, říká syn Audrey Hepburnové

Designér Luca Dotti (47) o své matce, herečce Audrey Hepburnové slýchal všelijaké příběhy. Jedna povídačka se ho dotkla... celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.