Šťastná trosečnice

- Ráno v Žabím údolí na connecticutské samotě je dnes jasné a tiché. Včera se však nad státem Connecticut přehnala sněhová bouře. Herečka Mia Farrow musí odvézt jednu ze svých adoptivních dcer na oční vyšetření a doufá, že se tam ve svém terénním voze dostane. Do půl jedenácté, kdy chce vyrazit, zbývá ještě víc než hodina času... Ještě před sedmi lety vyslovoval každý jméno herečky Mii Farrow jedním dechem se jménem jejího třetího muže, režiséra a herce Woodyho Allena. Potom však 13. ledna 1993 objevila hvězda Woodyho filmů a matka jeho jediného dítěte fotografie, usvědčující slavného režiséra z intimního poměru s její adoptivní dcerou Soon-Yi - jeho nynější ženou. O sérii následujících skandálů bylo popsáno již mnoho papíru, život však jde dál. Mia Farrow, která už vychovala sedm dětí, se s dalšími sedmi, převážně adoptivními potomky, po rozvodu uchýlila do domu v Žabím údolí, kde napsala vzpomínkovou knihu Co pomíjí, jejíž český překlad nedávno vyšel.

V poslední větě své knihy, kterou jste dokončila bezmála před půldruhým rokem, píšete, že sháníte toho správného poníka. Co se vám ještě od té doby přihodilo?
Vypočítat všechno tu není možné. Odkázala bych to proto na zmínku o poníkovi. Je to totiž vlastně vypovídající metafora: Našli jsme toho správného poníka. To znamená, že se nám - mně a dětem - podařilo také najít ten správný druh ticha, klidu, míru, soustředění.
Vyhráli jsme bitvu a činíme malé pokroky. Dětem se daří dobře: od toho nejstaršího, jemuž se podařilo získat místo v renomované washingtonské advokátní kanceláři, po toho nejmenšího, který nezavře na vteřinu pusu a chodí tu nedaleko do školky.

Dozvěděla jste se při psaní vlastní autobiografie o sobě něco nového?
Ještě než jsem se rozhodla navštívit minulost, uvědomila jsem si, že se můj život vyvíjel podle jistých schémat. Dětství mi skončilo, když jsem v devíti onemocněla dětskou obrnou. Uzdravila jsem se, jakoby zázrakem a úplně. To hluboce ovlivnilo můj náhled na svět. Od té doby považuji život za plavbu na Titaniku. Plaví se na něm celé lidstvo. Loď se potápí a počet záchranných člunů je omezený. Mně se zjevně povedlo se do jednoho takového člunu dostat, cítím však odpovědnost za ty, kterým se to nepodařilo. Vím, je to prostinký, zjednodušující obraz, ale věřím, že vystihuje moje uvažování a snad i jednání. Dává mému životu smysl. Zprvu jsem pochopitelně nevěděla, jak pomáhat ztroskotancům. Cestu jsem si našla postupně.

Autoři memoárů či deníků často přiznávají, že museli svádět tuhý boj s autocenzurou. Pozorovala jste na sobě sklon vynechávat třeba nějaké situace, v nichž jste na sebe nemohla být právě pyšná?
Měla jsem poněkud jinou potíž. Nejednou jsem si pochopitelně nebyla jistá, co použít, a co už ne. Nikdy však nešlo o údaje z mého soukromí, ale ze soukromí jiných lidí. Bylo to frustrující. Cítila jsem potřebu chránit své děti. Kdykoliv jsem líčila něco nepěkného, co se jim přihodilo, neuvedla jsem konkrétní jméno. Dvě děti jsem dokonce v knize přejmenovala. Pokud šlo o detaily ze života mých rodičů, uvedla jsem pouze ty, jež mi odsouhlasila moje matka. Totéž jsem provedla se sourozenci. Občas jsem se tedy vzdala příhod, které mě utvářely. Bylo to však v souladu s mým svědomím.

Když však v knize dojde na události z první půle devadesátých let, detaily ze soukromí Woodyho Allena vůbec nešetříte...
Ty záležitosti byly přece tak důkladně proprány ve sdělovacích prostředcích, že nebylo co tajit. Včetně pomluv, které na mě vytáhl pan Allen a jeho tiskoví mluvčí, včetně soudních dokumentů... Dnes už někdy lituji, že jsem těm nechutnostem věnovala v knize tolik prostoru. Ale tehdy jsem cítila velkou potřebu vypořádat se s tím jednou provždy - za sebe i za své děti. Nešlo jen o mou integritu, ale i o integritu celé naší rodiny. Chtěla jsem rovněž, aby se v tom zmatku dokázala konečně vyznat i veřejnost.

Nevypořádala jste se s touto nešťastnou fází vašeho života poněkud jednostranně?
Ne. Nešlo mi o to vyřídit si s panem Allenem účty, ale zapsat vše, co se stalo, tak, aby k tomu už nikdo nemohl nic dodat. A to s mi podařilo. Věřte, že kdyby v té knize bylo cokoliv, čeho by se pan Allen mohl chytit, jakákoliv nepravda či nepřesnost, jeho právníci by se na mě znovu sesypali.

Obviňujete Woodyho Allena z pedofilie. Napadlo vás někdy, že tito devianti si svou úchylku nevybírají sami?
Nezlobte se, ale takhle o tom ještě uvažovat nedokážu. Je to moje osobní, bolestná záležitost.

V té knize jako byste nepřičítala zvláštní význam svým filmovým úspěchům. Není to tak trochu póza?
Ta kniha je přece především o mé vnitřní cestě. O tom, jak jsem prožívala přítomnost, proč jsem s rozhodla tak, či onak, na co jsem se těšila... A na to měly filmy většinou jen malý vliv.
Svých úspěchů jsem si vědomá, ale cítím je jako něco abstraktního, co do mého všedního života zasahuje jen zřídka.

Jak může někdo, jako je Mia Farrow, osoba vyznávající křesťanské a rodinné hodnoty, přežít ve světě filmového průmyslu, jenž jako by se hemžil chlípníky, devianty a narkomany všeho druhu a žil hlavně bohapustou zábavou?
Jsou dva filmové světy. Tomu, o němž jste se teď zmínil, jsem se úplně vyhnout nemohla, blízký mi však opravdu není. Mluvím o Hollywoodu, o Manhattanu, o Las Vegas či o Miami, o světě premiér a zahálky.
Pak ovšem existuje svět práce. Místa, kde se natáčí a kam vyrážím ze svého ústraní, občas i s dětmi. Tam není na žádné dekadentní kratochvíle čas. Lidé - od režiséra přes herce až po techniky - vstávají v pět ráno, nebo i dřív a dřou do deseti večer, do půlnoci. Většina z nich musí, aby uživila rodinu. V takovém prostředí se dá snadno přežít bez větší mravní újmy.

Sama uvádíte, věrná své klíčové životní metafoře, že vaše tři manželství ztroskotala. Nemohlo to být i tím, že jste navazovala známosti jen uvnitř jakéhosi luxusního ghetta? Frank Sinatra, André Previn, Woody Allen - to věru nejsou osobnosti, s nimiž by bylo lehké žít. Nezatoužila jste někdy po vztahu s obyčejným, možná i trošku nudným chlapíkem?
Zrovna jsem slíbila dětem - obzvlášť jednomu z nich - že dokud se nebudou cítit ve světě úplně bezpečné i beze mě, žádného muže si hledat nebudu. Chci to udělat pro klid jejich duše. Při mém zvláštním talentu pro katastrofální volbu partnera je to jenom rozumné. Opravdu nedokážu prokouknout, co je kdo zač. V případě pana Allena jsem to nedokázala celých dvanáct let. S nikým tedy nechodím a bude asi ještě dlouho trvat, než v tomto ohledu začnu zase trochu důvěřovat sama sobě.
A pokud jde o vaši otázku, než bych si něco začala s fádním až nudným chlapíkem, to budu raději sama. Sama se totiž nikdy nenudím: čtu, poslouchám hudbu, zkouším psát román, jezdím na koni. Navíc mám děti, přátele...

Byla jste vychovaná v římskokatolické víře, koncem šedesátých let vás oslovil buddhismus. Jak je to teď?
Nikdy jsem úplně neopustila katolické náboženství. Není to však jediná víra, kterou uznávám. Boha lze nalézt i jinou cestou.
Miluji katolické mše: navracejí mě k mým irským kořenům a ukotvují roztěkanost dne.
Kromě toho ovšem o samotě medituji. To také pomáhá. Kdo ví? Kdybych byla praktikující buddhistkou, možná by mi to dalo víc...
Děti vychovávám ve vlažné katolické víře, vedu je však k respektu ke všem náboženstvím. A zároveň k užívání selského rozumu, což je rovněž důležitá irská tradice.

Děti - i ty adoptované - dokáží být často nevděčné. Uvědomovala jste si to, když jste s adopcemi začínala, nebo jste na to byla příliš mladá?
Neočekávala jsem nikdy vděk. Mou odměnou je, když mohu dávat. Sama jsem dnes vděčná svojí matce, ale jako dítě nebo teenager? Nic takového jsem necítila. Asi to tak má být.

Vaše adoptované děti pocházejí i z Vietnamu, z Indie... Snažíte se v nich pěstovat vědomí příslušnosti k jejich národům a kulturám, nebo tomu ponecháváte volný průběh?
Zkouším to, protože mám za to, že by to pro ně mělo být důležité. Kdykoliv jedu do Vietnamu, vezu zpátky nějaké nahrávky tamní hudby, knížky s výtvarným uměním, panenky, kroje... Sháním podobné věci i tady. Naučila jsem se vařit vietnamská jídla, začala jsem se stýkat s příslušníky zdejší vietnamské komunity. Zbůhdarma. Dvě vietnamské dcery svoji původní kulturu na rozdíl ode mě naprosto ignorují a nikdy neprojevily přání jet se se mnou podívat do staré vlasti. Obzvlášť Tam, jež prožila dvanáct let ve vietnamském sirotčinci. Ta navíc zcela odmítá promluvit svou mateřštinou. Obě chtějí být normálními americkými dětmi a tváří se hrozně otráveně, když jim připomenu jejich vietnamský původ.

Britská královna matka vám kdysi na otázku, co nejdůležitějšího můžete naučit své děti, odpověděla, že je to společenské chování. To prý pomůže v každé situaci. Přišla jste od té doby na nějaké jiné řešení?
Vzpomínka na to setkání mě dodnes dokáže rozveselit. Měl jste vidět tvář královny matky: její výraz nepřipouštěl žádné pochyby. Mám ji ráda a velmi si jí vážím, přesto bych dnes řekla, že nejdůležitější je vést děti k tomu, o čem tak často mluví váš znamenitý prezident Havel, totiž k odpovědnosti k sobě i k ostatním.

V devatenácti jste si připustila, že můžete být "za určitých okolností" považována za hezkou dívku. V šestnácti jste však trpěla komplexy. Utíkala jste z tanečních zábav a hodiny čekala v garáži, abyste mohla předstírat návrat domů v pravý čas. Vaše vrstevnice byly vyspělejší, samostatnější, kouřily, řídily auta a měly úspěchy u spolužáků... Co byste dnes vzkázala šestnáctileté Mie?
Sedni si a přečti si mou knihu! Ale vážně. Snažila bych se jí vysvětlit, že existují i jiné hodnoty než povrchní přitažlivost a úspěch, pochybuji však, že bych jí dokázala pomoci. Na to musí přijít každý sám. Je však myslím důležité, aby to někdo dospívajícím dětem alespoň řekl. Já jsem nikoho takového neměla.

Váš otec dokonale znal filmový svět. Když vám bylo patnáct a procházela jste se s ním po Beverly Hills, zastavil u vás kabriolet, z něj vyskočil mladý muž a podal vám svou vizitku s pozvánkou ke kamerovým zkouškám na roli Lolity. Otec vám tu navštívenku okamžitě vzal, roztrhal a zahodil. Jeho oblíbeným rčením bylo: "V životě jsem nepotkal šťastnou herečku." Dala byste mu dnes za pravdu?
Osobně vůbec ne. Vždyť třeba já jsem v posledních dvou letech šťastná herečka. A znám řadu dalších. Přesto si myslím, že otec za sebe nelhal. Ovšemže jsem ho milovala, nemohu však popřít, že jeho vztah k herečkám a vůbec k ženám nebyl zrovna uctivý. Jeho postřeh se vztahuje na někdejší poměry v Hollywoodu, což bylo opravdu promiskuitní místo převrácených hodnot, kde se o role bojovalo ponižujícími prostředky. Drtivé většině adeptek to stejně nebylo nic platné. Byly to opravdu nešťastné osudy.
Od těch dob se postavení hereček nesmírně zlepšilo. Dnes už je to mnohem serioznější záležitost. Nemusíte vypadat přesně jako Rita Hayworthová nebo Audrey Hepburnová, nemusíte prodávat svůj look, svůj sex... Stačí jen mít talent a nenechat se odradit. Tak se dnes dá udělat pěkná kariéra. A lze si tak navíc vydobýt i tiché uznání kolegů.

Vyzkoušela jste si někdy, zda funguje kouzlo, které vám doporučil Salvador Dalí? Takové to: Toužíš-li po nenadálé změně, obuj si boty obráceně?
Zatím ne. Mimochodem: Dalí v tomhle nežertoval. Byl naprosto přesvědčený, že to platí. Dodnes mám za to, že on byl skutečný mág, který o těchhle záležitostech něco věděl. Víte co? Zkusím to a dám vám vědět. Nebo raději ne. Kdo ví, co by ta změna při mém štěstí přinesla. Navíc změna á la Salvador Dalí. Po ničem takovém momentálně netoužím.

Uvidíme vás zas někdy v České republice?
Doufám, že brzy a na delší dobu. Naturalizovaný Američan českého původu, režisér Jiří Veis mi nabídl roli ve filmu Pokoušení v Praze. Předběžně jsem mu kývla, protože scénář se mi moc líbil. Věřím, že by z něj mohl být film.