Některé děti se dokáží samy nakrmit ještě před koncem prvního roku, rodiče jiných se dušují, že to jejich potomek nezvládne ani v době, kdy mu narozeninový dort ozdobily dvě svíčky. Popravdě řečeno, rozdíl není ve schopnostech, ale v možnostech. Čím dříve dostane dítě šanci, tím lépe stoluje. Na první samostatné pokusy je čas, jakmile se posadí. Kolem šestého měsíce už může dostat na talířek něco, co se dá nakrájet na kousky, dobře uchopit a rozžvýkat - ideální je tvrdý sýr. Někdy kolem dvanáctého měsíce vytáhne batole do boje za nezávislost a snaží se při krmení vyškubnout rodičům lžičku. Moudřejší, tedy rodič, by měl ustoupit a dojít si pro jinou. V následujícím období je totiž dítě schopno naučit se samo jíst rychleji než jindy. Než se naučí donést lžičku k ústům, trvá to celé dny i týdny a nezbývá než se obrnit trpělivostí. V tomto období se osvědčují misky s dvojitým dnem, vyplněným horkou vodou - jídlo v nich nestydne. Pod misku patří prostírání z umělé hmoty. Během prvních nejdivočejších pokusů je praktické dát pod židličku igelit nebo umělohmotný ubrus. Jakmile je dítě schopno se samo nakrmit do deseti minut, není důvod mu dál pomáhat.
4. září 1999
