Ztráta paměti, tak nazvali spisovatel Jiří Stránský a režisér Milan Maryška čtyřdílný dokumentární cyklus o politických procesech padesátých let. Když ho před časem pro Českou televizi připravovali, chtěli mít před kamerou »obě strany«. T edy bývalé vězně i jejich soudce. Z desítek někdejších vyšetřovatelů, příslušníků Státní bezpečnosti, prokurátorů a soudců nakonec souhlasil s natáčením pouze jediný. »Nejprve nechtěl, ale pak to asi vzal jako pokus o své vyvinění. Své činy omlouvá strachem. Nedokázal se jako nemnoho jeho statečnějších kolegů vzepřít. Ten strach mu mohu věřit. Ale nechápu, že dokázal zapomenout. Když jsem se ho ptal, jestli se mu o těch sedmi lidech, které poslal na smrt, někdy zdává, zavrtěl hlavou. Nemyslí na ně. Dokonce ani na toho chlapce,kterého nejprve zmrzačili při výslechu a on pak ještě rok a půl musel čekat na svou plnoletost, než ho z invalidního vozíku pověsili!« Milan Maryška se, stejně jako někdejší muklové vystupující před kamerou, nebránil při natáčení emocím. »Pomsta patří Bohu,« říká devadesátiletá paní Palkosková, která ve vězení ztratila jedenáct let života. V ětšina politických vězňů je však přesvědčena, že i soudci mají nést odpovědnost za své činy. »Spravedlnost není pomsta. Nemusí jít do vězení, ale mají být souzeni! Ať všichni lidé ve vesnici, v domě,kde ti gauneři dnes pokojně žijí, vědí, s kým mají tu čest,« namítá také Milan Maryška. Nikdo, ani režisér, však nevěří, že se tak někdy stane. Také proto svůj film zakončil výmluvnou tečkou. Seznamem jmen těch nejvlivnějších a nejaktivnějších, kteří kdysi posílali nevinné lidi na smrt.
* Svůj dokumentární cyklus jste postavili především na velmi emotivních výpovědích politických vězňů. Nebáli jste se, že ta přemíra citů může některé, řekněme střízlivěji uvažující diváky odradit?
Chtěli jsme to tak. Po pravdě řečeno, já ani jinak filmy dělat neumím. Nabízela se také možnost, že uděláme faktografický film o padesátých letech a vězni nám ho pomohou usadit takzvaně lidsky. Nakonec jsme se rozhodli jinak, protože jejich výpovědi byly tak silné a tak - v uvozovkách - krásné. Každá minuta by mi přišla ztracená. Snad se nám podařilo »národ« oslovit.
* Má vůbec ještě onen národ náladu na takové filmy?
Každý díl vidělo okolo tří čtvrtí milionu diváků, ten čtvrtý o trochu méně, protože na ČT 2 běžel tou dobou fotbal.
* To je ovšem pro vás velmi slušné »skóre«. Přesto tvrdíte - jak patrno i z názvu seriálu -, že Češi mají krátkou paměť.
Především mají dnes jiné starosti a polevují v pozornosti. Po všem tom zlu světa, které Česká televize už v dokumentárních pořadech popsala a zachytila (a já se na tom řadu let podílím), toho asi mají plné zuby. Proti tématům, jako je toto, hraje také čas. Pamětníci umírají, stává se z nich historie. Minulý týden jsme připravovali pro ČT 1 nedělní debatu právě na téma političtí vězni a pan Zelenka k tomu točil v ulicích anketu. Staří lidé odpovídali, že vědí, co to byly procesy padesátých let, nebo odmítali odpovědět. Střední generace vyšla tak půl na půl, někteří měli přehled, jiní ne. A mladí, středoškoláci? Nevěděli téměř nic.
* Dozvěděl jste se vy sám při natáčení něco nového?
Nemám ve zvyku pracovat systémem hop nebo trop. Příprava a natáčení cyklu vždy obnášejí několik měsíců. Během té doby jsem se asi nedozvěděl nic převratně nového. Kontakt s bývalými vězni byl velmi obohacující.
* V jakém smyslu?
Posílili mě. Zase jsem si uvědomil, jak malichernými problémy žijeme. A znovu ve mně utvrdili můj základní postoj k životu. Mohu říct, že je veskrze optimistický.
* Oni jsou také - i po těch zlých zkušenostech - optimisty?
Vždycky byli. Mohu to tvrdit, protože jsem se s nimi nesetkal poprvé. Poprvé to bylo téměř před čtyřiceti lety, když jsem si napravoval kádrový profil a betonoval u V odních staveb. Mým prvním mistrem by Jiří Stránský. V roce 1960 ho pustili v rámci velké amnestie z vězení; u V odních staveb se tehdy sešla muklovská parta. Stejné společenství jsem později našel i v ostravských dolech.
* Jak jste se dostal do dolů? Tenkrát jsem moc chtěl pra
covat s Františkem Vláčilem, který se připravoval na Markétu Lazarovou. Na Barrandově mi slíbili místo asistenta režie s podmínkou, že půjdu na organizovaný nábor do dolů. František mi říkal, ať neblbnu, že mě do štábu dostane i bez fárání. Ale já byl mladý vůl, co se naivně domníval, že si to místo musí vysloužit. A tak jsem rok a půl fáral zase s bývalými mukly.
* Před časem mi jeden z nich řekl, že při pohledu na současnou politickou situaci ho přepadá smutek a lituje těch osmi let v kriminále. Byla to zbytečná oběť?
Mně to nikdo z nich neřekl. Přizval jsem řadu lidí, které znám už z dřívějších dob. Vzpomínali spíš na to dobré. V muklovské duši přetrvává především trocha srandy, kterou tam zažili, a krásné kamarádské, chlapské vztahy. Ty je držely nad vodou. Byl to dar, který jim jiní dnes dokonce závidí. Představte si, že jim dokonce vyčítají: V ám se to sedělo, když jste byli za katrem s tak bezvadnými lidmi!
* Ani jeden z vězňů nelituje, že mohl, kdyby byl třeba jen trochu opatrnější, prožít poklidnější život?
Nelitují, alespoň ne veřejně. Já jim samozřejmě úplně nevěřím, když říkají, že to byly nejlepší roky jejich života. Musely to být ztracené, strašné roky.
* A co vy? Považujete léta, po která vás odstřihli od vaší práce, za ztracená?
Nikdo mě nikdy nezmlátil, nikdy nezavřel. Nedovedu si představit, že bych seděl pět nebo deset let. Nevím, co by to se mnou udělalo. Naštěstí - já jenom nemohl dělat filmy. Totální zákaz platil asi osm let, posléze mi povolili tak jeden film za dva roky. Musím říct, že jsem nelitoval. Témata, která se v sedmdesátých a osmdesátých letech nabízela, bych totiž nechtěl »ztvárňovat«. Můj »věrný« kameraman Petr V olf říká: Kdybychom se nepotkali, tak jsem se na to vykašlal. Protože točit, jak tečou hovna trubkami, to mě už nebavilo.
* Zato jste dělal spoustu jiných věcí. Maloval jste, fotografoval a také třeba byl sanitářem na ARO. Proč ještě nevznikl váš dokument z nemocničního prostředí?
Nedostal jsem se k tomu. Zkušenosti se mi ovšem mnohokrát hodily: jako samozvaný »lékař« všech našich výprav do Ruska jsem napravoval zlomeniny, šil tržné rány, dokonce kdesi na Čukotce jsem se pokoušel léčit tuberáky. U pražské záchranné služby jsem poznal spoustu skvělých lidí. Zažil jsem tam diskuse, při nichž nešlo jen o profesní dovednosti, ale o člověčí chápání podstaty věcí, smyslu života a smrti. Byla to možná podobná škola, jaké se dostalo muklům. Potkal jsem se - jako kdysi oni ve vězení - s lidmi, kteří měli v hlavě hromadu vědomostí a byli ochotni se o ně podělit.
* Ale být bez filmařiny jste nedokázal.
Nebral jsem ji ovšem jako životní potřebu. Kdysi jsem chtěl být architektem, pak jsem se jako sedmnáctiletý kluk potkal s Františkem Vláčilem, s Pavlem Juráčkem a s Evaldem Schormem a výtvarníky Vladimírem T esařem a Pepíkem Duchoněm. Infikovali mne. Celá ta banda výtvarníků, filmařů a kumštýřů, co se scházela v pražských ateliérech, v divadlech a popíjela ve V iole, předurčila vlastně můj další život, moje názory a postoje. V roce 1965, kdy jsem přišel na FAMU, jsme žili a mysleli svobodně. Uvědomil jsem si celou krásu a tragiku té doby zase při natáčení tohoto seriálu. Zatímco jsme vedli plamenné debaty ve vinárnách, paní Palkosková nebo paní Skálová ještě stále seděly. Paní Skálová tam strávila šestnáct let. V ěznili ji ještě v sedmašedesátém! T ak o těchto věcech jsem přemýšlel při natáčení. A uvědomil jsem si, jak ten můj život byl bohatý, plný možností a příležitostí. Neztratil jsem ani jeden rok.
* A co posledních deset let? Jak se vám žije?
Je to šílená hektika. Ale krásná.
* Netrpíte tedy deziluzí?
Řada věcí mě také štve, samozřejmě. Ale když se podívám jinam, když vidím, jak demokratická Evropa vůbec nereagovala na masakr v Čečně a jak se všichni bratříčkují s Putinem! Proti takovým hrůzám jsou žvásty českých politiků bezvýznamné. Nemusíme jim to zrovna baštit, koneckonců my filmaři jsme tady od toho, abychom na největší nehoráznosti upozorňovali, ale netřeba se kvůli tomu hroutit.
Milan Maryška patří k předním českým filmovým dokumentaristům, je také uznávaným výtvarníkem a fotografem. Své první dokumenty natočil na konci šedesátých let - mimo jiné pronikl s kamerou k lůžku umírajícího Jana Palacha. P osléze se živil jako sanitář, rozvážel noviny a také spolupracoval s Originálním videožurnálem Charty 77. Jeho zajímavé filmy o Jeniseji, Špicberkách nebo o vymírajících národech na sovětském Dálném východě se začaly v osmdesátých letech objevovat znovu i na televizních obrazovkách. V posledních deseti letech točí Milan Maryška jeden film za druhým. Jeho dokument o krajanech žijících v Kazachstánu způsobil, že se tato zcela zapomenutá česká komunita přestěhovala zpět do Čech. V obsáhlých cyklech - neboli »opusech«, jak je sám nazývá - se často obrací k české historii, zvláště k jejím sporným nebo bílým místům. Čtyřdílný seriál Zač jsme bojovali, který byl věnován československých legionářům, sledovalo pokaždé přes milion lidí. Zajímavě pojal Milan Maryška také vysídlení Němců, pražské jaro a procesy padesátých let. Teď se chystá natočit další opus o antisemitismu v Čechách.
* Svůj dokumentární cyklus jste postavili především na velmi emotivních výpovědích politických vězňů. Nebáli jste se, že ta přemíra citů může některé, řekněme střízlivěji uvažující diváky odradit?
Chtěli jsme to tak. Po pravdě řečeno, já ani jinak filmy dělat neumím. Nabízela se také možnost, že uděláme faktografický film o padesátých letech a vězni nám ho pomohou usadit takzvaně lidsky. Nakonec jsme se rozhodli jinak, protože jejich výpovědi byly tak silné a tak - v uvozovkách - krásné. Každá minuta by mi přišla ztracená. Snad se nám podařilo »národ« oslovit.
* Má vůbec ještě onen národ náladu na takové filmy?
Každý díl vidělo okolo tří čtvrtí milionu diváků, ten čtvrtý o trochu méně, protože na ČT 2 běžel tou dobou fotbal.
* To je ovšem pro vás velmi slušné »skóre«. Přesto tvrdíte - jak patrno i z názvu seriálu -, že Češi mají krátkou paměť.
Především mají dnes jiné starosti a polevují v pozornosti. Po všem tom zlu světa, které Česká televize už v dokumentárních pořadech popsala a zachytila (a já se na tom řadu let podílím), toho asi mají plné zuby. Proti tématům, jako je toto, hraje také čas. Pamětníci umírají, stává se z nich historie. Minulý týden jsme připravovali pro ČT 1 nedělní debatu právě na téma političtí vězni a pan Zelenka k tomu točil v ulicích anketu. Staří lidé odpovídali, že vědí, co to byly procesy padesátých let, nebo odmítali odpovědět. Střední generace vyšla tak půl na půl, někteří měli přehled, jiní ne. A mladí, středoškoláci? Nevěděli téměř nic.
* Dozvěděl jste se vy sám při natáčení něco nového?
Nemám ve zvyku pracovat systémem hop nebo trop. Příprava a natáčení cyklu vždy obnášejí několik měsíců. Během té doby jsem se asi nedozvěděl nic převratně nového. Kontakt s bývalými vězni byl velmi obohacující.
* V jakém smyslu?
Posílili mě. Zase jsem si uvědomil, jak malichernými problémy žijeme. A znovu ve mně utvrdili můj základní postoj k životu. Mohu říct, že je veskrze optimistický.
* Oni jsou také - i po těch zlých zkušenostech - optimisty?
Vždycky byli. Mohu to tvrdit, protože jsem se s nimi nesetkal poprvé. Poprvé to bylo téměř před čtyřiceti lety, když jsem si napravoval kádrový profil a betonoval u V odních staveb. Mým prvním mistrem by Jiří Stránský. V roce 1960 ho pustili v rámci velké amnestie z vězení; u V odních staveb se tehdy sešla muklovská parta. Stejné společenství jsem později našel i v ostravských dolech.
* Jak jste se dostal do dolů? Tenkrát jsem moc chtěl pra
covat s Františkem Vláčilem, který se připravoval na Markétu Lazarovou. Na Barrandově mi slíbili místo asistenta režie s podmínkou, že půjdu na organizovaný nábor do dolů. František mi říkal, ať neblbnu, že mě do štábu dostane i bez fárání. Ale já byl mladý vůl, co se naivně domníval, že si to místo musí vysloužit. A tak jsem rok a půl fáral zase s bývalými mukly.
* Před časem mi jeden z nich řekl, že při pohledu na současnou politickou situaci ho přepadá smutek a lituje těch osmi let v kriminále. Byla to zbytečná oběť?
Mně to nikdo z nich neřekl. Přizval jsem řadu lidí, které znám už z dřívějších dob. Vzpomínali spíš na to dobré. V muklovské duši přetrvává především trocha srandy, kterou tam zažili, a krásné kamarádské, chlapské vztahy. Ty je držely nad vodou. Byl to dar, který jim jiní dnes dokonce závidí. Představte si, že jim dokonce vyčítají: V ám se to sedělo, když jste byli za katrem s tak bezvadnými lidmi!
* Ani jeden z vězňů nelituje, že mohl, kdyby byl třeba jen trochu opatrnější, prožít poklidnější život?
Nelitují, alespoň ne veřejně. Já jim samozřejmě úplně nevěřím, když říkají, že to byly nejlepší roky jejich života. Musely to být ztracené, strašné roky.
* A co vy? Považujete léta, po která vás odstřihli od vaší práce, za ztracená?
Nikdo mě nikdy nezmlátil, nikdy nezavřel. Nedovedu si představit, že bych seděl pět nebo deset let. Nevím, co by to se mnou udělalo. Naštěstí - já jenom nemohl dělat filmy. Totální zákaz platil asi osm let, posléze mi povolili tak jeden film za dva roky. Musím říct, že jsem nelitoval. Témata, která se v sedmdesátých a osmdesátých letech nabízela, bych totiž nechtěl »ztvárňovat«. Můj »věrný« kameraman Petr V olf říká: Kdybychom se nepotkali, tak jsem se na to vykašlal. Protože točit, jak tečou hovna trubkami, to mě už nebavilo.
* Zato jste dělal spoustu jiných věcí. Maloval jste, fotografoval a také třeba byl sanitářem na ARO. Proč ještě nevznikl váš dokument z nemocničního prostředí?
Nedostal jsem se k tomu. Zkušenosti se mi ovšem mnohokrát hodily: jako samozvaný »lékař« všech našich výprav do Ruska jsem napravoval zlomeniny, šil tržné rány, dokonce kdesi na Čukotce jsem se pokoušel léčit tuberáky. U pražské záchranné služby jsem poznal spoustu skvělých lidí. Zažil jsem tam diskuse, při nichž nešlo jen o profesní dovednosti, ale o člověčí chápání podstaty věcí, smyslu života a smrti. Byla to možná podobná škola, jaké se dostalo muklům. Potkal jsem se - jako kdysi oni ve vězení - s lidmi, kteří měli v hlavě hromadu vědomostí a byli ochotni se o ně podělit.
* Ale být bez filmařiny jste nedokázal.
Nebral jsem ji ovšem jako životní potřebu. Kdysi jsem chtěl být architektem, pak jsem se jako sedmnáctiletý kluk potkal s Františkem Vláčilem, s Pavlem Juráčkem a s Evaldem Schormem a výtvarníky Vladimírem T esařem a Pepíkem Duchoněm. Infikovali mne. Celá ta banda výtvarníků, filmařů a kumštýřů, co se scházela v pražských ateliérech, v divadlech a popíjela ve V iole, předurčila vlastně můj další život, moje názory a postoje. V roce 1965, kdy jsem přišel na FAMU, jsme žili a mysleli svobodně. Uvědomil jsem si celou krásu a tragiku té doby zase při natáčení tohoto seriálu. Zatímco jsme vedli plamenné debaty ve vinárnách, paní Palkosková nebo paní Skálová ještě stále seděly. Paní Skálová tam strávila šestnáct let. V ěznili ji ještě v sedmašedesátém! T ak o těchto věcech jsem přemýšlel při natáčení. A uvědomil jsem si, jak ten můj život byl bohatý, plný možností a příležitostí. Neztratil jsem ani jeden rok.
* A co posledních deset let? Jak se vám žije?
Je to šílená hektika. Ale krásná.
* Netrpíte tedy deziluzí?
Řada věcí mě také štve, samozřejmě. Ale když se podívám jinam, když vidím, jak demokratická Evropa vůbec nereagovala na masakr v Čečně a jak se všichni bratříčkují s Putinem! Proti takovým hrůzám jsou žvásty českých politiků bezvýznamné. Nemusíme jim to zrovna baštit, koneckonců my filmaři jsme tady od toho, abychom na největší nehoráznosti upozorňovali, ale netřeba se kvůli tomu hroutit.
Milan Maryška patří k předním českým filmovým dokumentaristům, je také uznávaným výtvarníkem a fotografem. Své první dokumenty natočil na konci šedesátých let - mimo jiné pronikl s kamerou k lůžku umírajícího Jana Palacha. P osléze se živil jako sanitář, rozvážel noviny a také spolupracoval s Originálním videožurnálem Charty 77. Jeho zajímavé filmy o Jeniseji, Špicberkách nebo o vymírajících národech na sovětském Dálném východě se začaly v osmdesátých letech objevovat znovu i na televizních obrazovkách. V posledních deseti letech točí Milan Maryška jeden film za druhým. Jeho dokument o krajanech žijících v Kazachstánu způsobil, že se tato zcela zapomenutá česká komunita přestěhovala zpět do Čech. V obsáhlých cyklech - neboli »opusech«, jak je sám nazývá - se často obrací k české historii, zvláště k jejím sporným nebo bílým místům. Čtyřdílný seriál Zač jsme bojovali, který byl věnován československých legionářům, sledovalo pokaždé přes milion lidí. Zajímavě pojal Milan Maryška také vysídlení Němců, pražské jaro a procesy padesátých let. Teď se chystá natočit další opus o antisemitismu v Čechách.
