"Dodneška jsem nezapomněl, jak na mne zavilá učitelka základní školy před třídou řvala, že naše buržoazní rodina je vředem na těle společnosti - skutečně užila tento výraz," vzpomíná profesor Václav Pačes.
Psal se rok 1958. Syn lékaře vytlačeného na obvod dělal zkoušky na medicínu. Složil je, ale přijat nebyl. Teprve po letech se dověděl, že ho jakýsi funkcionář vyškrtl se slovy: Pačesův syn medicínu studovat nebude - ať jde do výroby!
A stalo se: pracoval jako lisař a svářeč ve Vagonce Tatra Smíchov. "Ještě dnes, když jedu vlakem a stahuji okénko, přemýšlím, jestli jsem to madlo nelisoval já," usmívá se.
Ale na potřebu a touhu studovat nerezignoval. Složil zkoušky na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Absolvoval biochemii.
Potom se přihlásil na aspiranturu do Ústavu organické chemie a biochemie Československé akademie věd, jemuž tehdy šéfoval František Šorm. Byl to mimořádný ústav, stejně jako jeho šéf.
"Akademik Šorm měl velký politický vliv, ale především to byl vědec - výborný chemik, vynikající a prozíravý vědecký manažer," vzpomíná Václav Pačes.
Otevírání obzorů
Dostal se do laboratoře Jiřího Doskočila v oddělení molekulární biologie a zkraje obdržel úkol: izolovat z tkáně prostaty jeden enzym.
Pačes obstál. Doskočil enzym rozdělil do spousty malých zkumavek a zmrazil jej. Ještě několik let Pačesem získaný enzym používali ke studiu struktury deoxyribonukleové kyseliny (DNA). Ta je nositelkou dědičných znaků.
"Až později jsem si uvědomil, že jsem tehdy sledoval experimenty, které o mnoho let předběhly svou dobu. Doskočil byl geniální vědec." Když byl Pačes mladým badatelem, vědělo se o DNA ještě dost málo. Nenápadný génius Doskočil mu však otvíral obzory a učil ho rozvíjet vědeckou invenci.
Zkoumali třeba sloučeninu ovlivňující metabolismus DNA, a Pačes díky tomu objasnil některá její působení. Práce, které s Doskočilem napsal, mu později otevřely cestu do světa.
Hned po okupaci v roce 1968, právě když Pačes obhájil kandidátskou dizertaci, napsal Doskočil kolegům na univerzitu v Chicagu: Mám tu nadějného badatele. Nechcete ho přijmout na stáž? Pačes koncem roku 1968 odletěl.
V Chicagu zkoumal bakteriální viry. Jeho žena Magda získala stipendium ke studiu geochemie na univerzitě v Hamiltonu v Kanadě. Později se na stejnou univerzitu dostal i on. Pustil se do studia rostlinných hormonů.
"V Kanadě se nám žilo poměrně dobře. Mohli jsme bez obtíží zůstat. Měli jsme zaměstnání, uměli jsme anglicky, nemuseli bychom zápasit o existenci. Jak vypadá československá normalizace, o tom jsme měli jen matnou představu." Na podzim 1970 se vrátili domů.
Akademika Šorma manželé už nezastihli - normalizátoři ho zbavili všech funkcí. Jeho výměna však naštěstí nedopadla, jako se to tehdy stalo mnohde jinde, katastrofou.
Na Šormovo křeslo ředitele Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV usedl výtečný vědec Vlastimil Herout. Pačes mohl pokračovat ve studiu rostlinných hormonů. Výsledky měl víc než dobré.
Na špici doby
Koncem sedmdesátých let získal v Akademii věd velký vliv virolog Josef Říman. Vědom si významu moderní biologie, založil v roce 1976 Ústav molekulární genetiky, do něhož přešel i Václav Pačes.
"Když jsme tam nastoupili, s každým domlouval pracovní program. Mně navrhl, abych zavedl metodu čtení genetické informace DNA." Pačes získal na svou dobu značné privilegium.
Byl vyslán na kurz do anglického Bristolu. Vědecky byl opravdu "in". Angličan Frederick Sanger a Američan Walter Gilbert totiž později za zavedení metod čtení DNA obdrželi Nobelovu cenu.
Posléze se Pačes se skupinou doktorandů pustil do luštění dědičné informace bakteriálního viru PZA. Intenzivně pracovali tři roky. Podařilo se jim porozumět způsobu řízení životního cyklu tohoto viru, dokázali jej takzvaně přečíst.
Z dnešního pohledu, kdy už je téměř "dočten" celý lidský genom, může se výsledek Pačesova týmu jevit jako velmi dílčí. Ale tak rychlý je vědecký pokrok. Tehdy to byl zkrátka nesporný úspěch.
V té době dokončila tři genomové projekty pouze laboratoř výše zmíněného nositele Nobelovy ceny Fredericka Sangera v Cambridgi. Pačes a jeho spolupracovníci obdrželi za své snažení státní cenu.
Tato fakta však o pozici Václava Pačese neříkají celou pravdu. Od návratu z anglického Bristolu s rodinou nemohl vycestovat ani na dovolenou do Jugoslávie. Ve světě o něm věděli, neměl by problém se "venku" uchytit. Co když si v Anglii zařídil odchod do emigrace? strachovali se hlídači.
Situace se v tomto směru začala zlepšovat až koncem osmdesátých let. V roce 1988 pozval Pačese japonský profesor Kunio Yagi na stáž do svého Ústavu aplikované biochemie v Mitake. Český vědec směl odjet.
"Na začátku roku 1989 jsem pobyl v Japonsku tři měsíce. Nejvíc na mě zapůsobilo, že Yagi ústav vlastnil. Platil mě zajímavě. Vždy, když mě potkal, říkal mi s typickým japonským přízvukem: Doktore Pačesi, obávám se, že nemáte žádné peníze. Vytáhl šrajtofli a začal na stůl sázet bankovky. Po očku mě pozoroval a sázel je tak dlouho, až jsem si ty peníze zkrátka vzal. V témž roce mě Španělé pozvali, abych vedl kurz zkoumání DNA na univerzitě v Seville. Opět jsem mohl jet. Tuhý reálný socialismus už přece jenom začal praskat," vzpomíná genetik.
Synové v otcových stopách
Listopad 1989 otevřel československým vědcům svět. V létě 1990 odletěl Pačes do USA na Yaleovu univerzitu. Rok se tam věnoval výzkumu genů, které zajišťují správné umístění proteinů v buňkách.
Po návratu cítil, že má povinnost a právo zapojit se do organizace vědeckého života - například byl čtyři roky místopředsedou Akademie věd ČR, od roku 1990 předsedá České společnosti pro biochemii a molekulární biologii. V roce 1999 se stal ředitelem Ústavu molekulární genetiky Akademie věd.
"Spolupracujeme s přáteli z Chicaga i s kolegy z Evropské molekulárně biologické laboratoře v Heidelbergu. Nástup oboru genomiky jsme celkem dobře zachytili, ale co je to platné, když v mnoha zemích investují do tohoto oboru tak fantastické částky. My se proto zaměřujeme spíš na vybrané úseky různých genomů včetně genomu lidského. Například jsme sestavili databázi cizorodých úseků DNA v lidském genomu. Na tom se podílel hlavně můj starší syn."
V otcových šlépějích ovšem kráčejí oba Pačesovi potomci. Starší Jan se zabývá počítačovým zpracováváním obrovského množství informací o struktuře genů.
Mladší Ondřej je organický chemik a poslední dobou se zajímá o konstrukci biočipů. Ty umožňují "vypínání" a "zapínání" genů, což má význam při hledání genů způsobujících různé choroby včetně rakoviny.
Všichni tři Pačesové tedy pracují na analýze lidského genomu, každý z jiného úhlu.
|
VÁCLAV PAČES • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
