Sourozenci na život a na smrt

Mít sourozence je báječná věc. Občas. Člověk má ve světě dospělých spojence, ale také konkurenta. Atak není divu, že mu čas od času bráška nebo sestřička pořádně leze na nervy. Sourozenecká rivalita, věčný boj dětí, se může stát noční můrou rodičů.

Kolik mít dětí? Stačí jedno, dvě? Anebo jich mít raději víc? Při plánování rodiny chce většina rodičů dvě děti. Jedináček je málo, tři a víc dětí zase trochu příliš. Mít dvě děti je považováno za ideální. Nebudou samy, budou si mít s kým hrát, vzájemně si pomohou. Jenže nejen to, budou se také prát, hádat a chovat se k sobě jako nepřátelé. Pozdější sourozenecké bitky, hádky a věčné rozepře končící výkřiky: "Mamí, on/ona mě bije!" znají všichni rodiče. Nepřátelé na život a na smrt, za chvilku nejlepší kámoši držící spolu proti všem. Jenomže když věčné spory neustávají, když se vyhrocují do situací, kdy dochází k nebezpečným projevům agresivity, hysterie, slovních, či dokonce fyzických útoků, považujme situaci za vážnou. Malí vetřelci Čtyřletá Lucie se kolem postýlky čerstvě narozené sestřičky pohybovala nenápadně a před ostatními dávala jasně najevo, že miminko prostě ignoruje. Když byla jednoho dne pověřena hlídáním kočárku, začala svoji sestřičku pošťuchovat, štípat a tahat za nos. Většina problémů se sourozeneckou rivalitou začíná opravdu už ve chvíli, kdy se v porodnici narodí malý bratříček nebo sestřička. "Každé narození mladšího sourozence představuje pro starší dítě zátěžovou situaci. S novou skutečností se musí vyrovnat. Jak rychle a jak těžce, to je různé. Záleží na postoji rodičů, na výchově, ale také na osobnosti dítěte," tvrdí psycholožka Mgr. Renata Míková. "Jak poznáme problémy? Na to opět není jednoznačná odpověď. U některého dítěte si ani nevšimneme, že se něco děje. Naopak u jiného dítěte jsou projevy výbušné, bouřlivé. U někoho se změny projevují navenek. Dítě začne být drzé, agresivní, vyžaduje pozornost, chová se jako věkově mladší. Jiné je naopak uzavřenější. Prožívá vše v sobě a strach z konkurence se u něho může projevovat tělesnými problémy. Třeba pomočováním, bolením bříška. Záleží na rodičích, aby rozpoznali, oč jde a nakolik se chování dítěte změnilo."

Všem stejným dílem

Děti jsou velmi citlivé vůči nespravedlnosti, a tak brzy vycítí, zda je některé z nich protěžováno rodinou. "Musíš mít rozum, Pavlíček je ještě malý! No, no, vždyť se ti nic nestane, když mu toho medvěda půjčíš." Přitom hračka od minulého zapůjčení Pavlíčkovi už má vyškubané všechny chlupy na jednom uchu a vydloublé očičko! Babička vrhající se ihned po příchodu na svého milovaného vnoučka, který je celý tatínek (její syn) a stejně tak roztomilý, celou situaci vyhrotí. Není divu, že bráška by v nestřežené chvíli Pavlíčka nejraději vystřelil někam do hloubi vesmíru, ačkoliv ho vlastně ve skutečnosti má i trochu rád. Není nic neobvyklého, když je rodiči některé z dětí bližší. Přesto je třeba za každou cenu udržet stejný vztah k oběma dětem. Musí mít pocit, že rodiče je mají rádi stejným dílem. Jakékoli nadržování jednomu je cestou k vypěstování sourozenecké rivality, která se může přenést až do dospělosti.

Pozor na věk

"Nejlepší je mít děti krátce po sobě," většinou tvrdí maminky. "Sice je to zpočátku dost náročné, ale pak si děti spolu hrají a mají k sobě blíž." Tuhle obecně zažitou představu však psycholožka Renata Míková vyvrací. "Děti narozené krátce po sobě, po roce či dvou, mají víc problémů než děti, mezi kterými je rozdíl tří až čtyř let. Riziko, že vznikne mezi nimi nezdravá rivalita, je větší. Pro malé dítě je daleko náročnější přijmout mladšího sourozence, vyrovnat se s tím. Často se problémy srovnají až v pozdějším, většinou školním věku."


Kdo je na tom v rodině lépe?
Kolik máme dětí a jaký je mezi nimi věkový rozdíl, není bezvýznamné. Od toho se odvíjejí rysy povahy i osobnosti. Je poznat, že dítě je jedináček, prvorozené, anebo zda jde o prostřední děti.

* Jedináčci a prvorození bývají systematičtí a je na ně spolehnutí. Někdy mají problémy při navazování kontaktů s ostatními dětmi, což mohou rodiče ovlivnit tím, že jich víc zprostředkují sami. Ukázalo se, že být jedináčkem není handicap.

* Prostřední děti mají většinou hodně přátel. Odmalička dokážou navazovat kontakty, umějí jednat s lidmi, bývají obvykle nezávislé. Spojuje je jeden shodný rys - v rodinných albech mají nejméně fotek.

* Nejmladší děti, benjamínci, se vyznačují sklony k manipulaci. Dokážou okouzlit okolí, ale také lehce svalit vinu na ostatní. Rády se předvádějí, jsou společenské, přitažlivé a předčasně vyspělé.