Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Snažím se vyjít i se svým osobním strážcem

aktualizováno 
- Když v létě předloňského roku vykopali naši zlatí hoši na evropském šampionátu v Anglii stříbrné medaile, veřejnost třeštila. K vyvrcholení dospěla i jedna populární love story: útočník národního fotbalového mužstva Vladimír Šmicer si před finálovým utkáním odskočil z Londýna na pražskou Staroměstskou radnici, kde se oženil s Pavlínou, dcerou našeho slavného internacionála předchozí generace - Ladislava Vízka. To už měl tento mladý slávista v kapse smlouvu s francouzským klubem Racing Lens. Minuly dva roky, během nichž se český fotbal jako obyčejně vrátil z opojení do reality. Letošní mistrovství světa ve Francii nám uniklo. V Lens se však během té doby Vladimír Šmicer stal miláčkem publika. Kvalifikaci na mistrovství Evropy jsme letos rozehráli kupodivu dobře. Nikoliv bez zásluhy Vladimíra Šmicra, který si udržel místo i v sestavě nového reprezentačního trenéra Jozefa Chovance. Zatím sice nestřílí tolik branek, kolik by si představoval. Z jeho hry však diváky nikdy nebolí oči. Se svým tchánem má totiž společné dvě věci. Nepřekáží mu míč. A techničtí, hraví hráči jsou mezi našimi fotbalisty vymírajícím druhem. Tak jako Ladislav Vízek i Vladimír Šmicer pochází z vesnice - z Verneřic na Děčínsku. Jako by právě hra na ne vždy rovných venkovských terénech byla základem dokonalého ovládání míče.

Jako tamní rodák vím, že má-li z Děčína do Verneřic dojíždět třeba nemotorizovaný učitel, je to za trest. Vy jste naopak dojížděl z Verneřic do okresního města: hrát fotbal za starší žáky klubu, který letos zanikl.
Autobusem to trvá skoro hodinu. Naštěstí jsem nemusel vyjíždět před sedmou ráno a ve městě jsem trénoval jen dvakrát týdně. Pak jen jednou. A nakonec jsem jen jezdil hrát zápasy. Ten autobus mě nebavil. Měl jsem individuální tréninkový plán.

Ve čtrnácti letech?
Asi už bylo vidět, že to s balonem docela umím.Je jasné, proč jste si na rozdíl od řady městských kluků nevybral třeba tenis...
Přesně tak. Ve Verneřicích se tenkrát jiný sport než fotbal dost dobře nedal dělat. Mydlili jsme to všichni dohromady - kluci od šesti do patnácti let. Nejen na hřišti, ale na každém více či méně vhodném plácku. Místo branek často kůly se šňůrami na prádlo...

Do Děčína jste přešel ve třinácti. Dostal tehdy za ten přestup někdo něco?
Verneřický klub. Myslím, že nějaké míče a sadu dresů.

Rodiče mých venkovských spolužáků ovšem většinou nepovažovali sport za dostatečně seriózní záležitost. Měli své potomky spíš k práci na zahradách a záhumencích.
Moji rodiče naštěstí nebyli typičtí obyvatelé venkova. Otec měl průmyslovku a pracoval na televizním vysílači na Bukové hoře. Mamka dělala v Děčíně dentistku. Podporovali mě. Maximálně jsem musel nakrmit králíky. Ale třeba sekat trávu už ne.

Jaké nefotbalové profesionální perspektivy by vám kynuly na Děčínsku? Pokud si vzpomínám, tamní menu bylo dost chudé. Největší terno bylo vyučit se šífákem či stát se po maturitě celníkem. Ti první si vozili z Hamburku džíny, ti druzí aspoň z NDR levné boty a telecí.
O tom, že bych se mohl dát na šífáka, se u nás v rodině taky uvažovalo. Byla to v kraji opravdu hodně populární možnost. Ale nakonec jsem se po základce přestěhoval se starší sestrou k babičce do Prahy.

Proč to? Že by vás už v tomto věku - i když je to nezvyklé - lanařila Slavie?
Kdepak. V Praze vůbec nikdo netušil, že někde sto dvacet pět kilometrů po proudu kope do míče starší žák Šmicer. Rodiče nám vysvětlili, že nám chtějí dát šanci, aby z nás něco bylo. Abychom neztvrdli ve Verneřicích.

To vás poslali v patnácti do Prahy jenom s tím, že to "docela umíte s balonem"?
Přesně tak. Ukázalo se, že to bylo to nejlepší, co pro mě mohli udělat. Slavii mi poradil můj děčínský trenér Jula Časný. Tam budu trénovat na trávě a vůbec to tam prý s mladými umějí. V Edenu asi dodnes nikdo netuší, komu vděčí za to, že jsem se tam o prázdninách s tátou objevil. Nechali mě tam týden trénovat. Na zkoušku. A pak si mě podrželi čtyři roky na hostování, než jsem podepsal první profesionální smlouvu.

Nebyl to od rodičů trochu riskantní tah? Talenty z okresních měst většinou přestupují do velkých klubů, až když je poměrně jasné, že se dá počítat s jakousi profesionální kariérou.
Máte pravdu. Byl to risk. Příklad: ve Slavii jsem se dostal do mužstva, kde bylo čtyři, pět kluků, co už hráli za reprezentační tým do patnácti let. Já jsem byl proti nim úplný čudla. Ale kdo z těch kluků, s nimiž jsem tenkrát začínal, hraje na špičkové úrovni fotbal dnes? Nikdo. Totiž jeden: Jarda Blažek chytá za Bohemku, je výborný, ale má smůlu, že je v brance druholigového mužstva. V patnácti se skutečně ještě nedá říct, co z koho bude.

Zda nevyroste, nezesílí...
Třeba. Nebo jestli se nechytne ženských, pití... I takové případy jsem mohl sledovat na vlastní oči.

Jak to, že vy jste v Praze nezvlčil? Sám, bez dozoru.
Oni se rodiče po půl roce přistěhovali za námi. Ale byla to hrozná změna. To víte - kluk z vesnice, a najednou metro. Teď už jsem se trochu otrkal, ale pořád jsem vlastně hodně ostýchavý, často se červenám... Což teprve tenkrát. Než abych se na něco zeptal, radši jsem to udělal třikrát špatně. Styděl jsem se. Ale možná právě tahle má neprůbojnost mě uchránila před komplikacemi, které mě ve velkoměstě mohly potkat. A pak: lidi nějak vycítili, že jsem proti klukům z města o něco upřímnější, že se snažím být s každým zadobře... A pomáhali mi. Skoro bych řekl, že mi nadržovali: nejen ve fotbale, ale i ve škole. Zapomněl jsem vlastně říct, že jsem odmaturoval na ekonomce.

Tehdy jste začal hrát v první lize dospělých a rok nato jste už debutoval v národním mužstvu. Co s vámi udělal takový skok?
Trošku mi to zamotalo hlavu. Najednou jsem vydělával o poznání víc než oba rodiče dohromady, mohl jsem si koupit tohle nebo tamto.

Ještě k vašim osobním vlastnostem: dejme tomu, že v životě může upřímnost a vstřícnost občas pomoci. Ale nevyplácí se na hřišti spíš agresivita, případně "filmování"?
Říká se, že hodný fotbalista je špatný fotbalista. Trenéři je nemají moc v lásce. Raději mají brusiče a hecíře. Nemůžu si pomoct: já se snažím vyjít i se svým osobním strážcem, který mi při prvním kontaktu sdělí, že mi dnes urve nohu. Já mu naopak třeba pochválím zdařilý zákrok. Do nikoho nekopu, snažím se hrát i pro diváky a utkání prožívám spíš v sobě. Říkám si, že pár takových hráčů do mužstva vedle brusičů a hecířů snad i patří. A možná, že právě kvůli nim lidi na fotbal chodí.

Teď už jsme se dostali k velkému fotbalu. Jak jste prožíval dobu, kdy se ve Slavii objevil záhadný mecenáš Boris Korbel, a zkazil - řečeno slovy odborníků - náš fotbalový trh?
A jéje, říkal jsem si. On totiž nakoupil najednou spoustu nových hráčů, skoro celé nové mužstvo. Bál jsem se, že se do něj nedostanu, ale vyšlo to. Dnes mám spíš za to, že je škoda, že odešel. Ale nedivím se mu: dával do Slavie spoustu peněz, a přitom mu nikdo nebyl schopen pořádně říct, co se s nimi děje. Rozhodně se za něj a za trenéra Jarabinského hrál v Edenu nejlepší a nejhezčí fotbal, i když titul jsme tehdy nezískali.

Pokud jde o vaše úspěchy s reprezentačním mužstvem, napadá mě cynický vtip z radia Jerevan. Dotaz: kdy bude lépe? Odpověď: lépe už bylo.
Podle statistik by to měla být pravda. Výraznějšího úspěchu, jako je medaile z mistrovství Evropy nebo dokonce světa, dosahuje náš národní tým v průměru zhruba jednou za šestnáct let. Takže jako hráč bych se už neměl dočkat. Přitom osobně bych řekl, že letos máme možná ještě lepší mužstvo než před dvěma roky v Anglii. Hráči jsou vyzrálejší, v kvalitních západoevropských ligách zpravidla ještě povyrostli.

Uvidíme. Proč jsme ale jako vicemistři Evropy vzápětí nepostoupili na mistrovství světa ve Francii? Je to už taková naše klasika.
V závěrečném turnaji Eura jsme museli hrát opatrně, při zdi. Ale zkoušet to stejným stylem na domácím hřišti v kvalifikaci na mistrovství světa byl podle mého omyl. Tam se musí hrát na výhru, a ne čekat, až někdo udělá chybu. Měli jsme hrát nejméně na dva útočníky. Ale v sestavě byl pořád jen jeden. A přijelo Španělsko, a bylo to 0:0... A tak dál.

Ještě před mistrovstvím Evropy jste podepsal smlouvu s tehdy nepříliš významným francouzským klubem, s Racingem Lens. Po Euru byste jistě dostal mnohem lukrativnější nabídky. Že byste si tehdy jako neprůbojný venkovský chlapec řekl: lepší vrabec v hrsti než holub na střeše? Tou dobou už za vás přece jednal ostřílený agent.
Nezapomínejte, že v kvalifikaci na mistrovství Evropy jsem po zranění odehrál pouhých patnáct minut, a to v utkání s Lucemburskem. Celkem jsem měl na kontě tři nebo čtyři utkání. S tím vrabcem v hrsti - to máte pravdu. Teď vidím, že to byla chyba. Ale na druhou stranu: tehdy jsem nevěděl, jestli budu na turnaji nastupovat v základní sestavě. Taky že jsem v prvních zápasech nenastupoval. A když jsem viděl, jak těžký máme los... A kdybych nedal v poslední minutě gól Rusům, jeli jsme opravdu domů.

A nesehnal byste třeba ani angažmá v Lens.
Přesně tak. Navíc: mám sice kontrakt s Lensem, ale každá smlouva je vykupitelná. Když mi to půjde, můžu se dostat i do mužstva s většími ambicemi. Někdy si ovšem říkám: buď rád, že můžeš hrát francouzskou ligu. Není vůbec špatná.

Teď už navíc můžete být opravdu celkem spokojený. Vyhrál jste s Lens francouzskou ligu, hrajete Ligu mistrů...
No - spokojený. Řekněme spokojenější. Velkoklub z Racingu asi nikdy nebude. To mužstvo mi připomíná takový náš Liberec: hodně běháme a bojujeme.

Fascinuje mě, že v Lens stojí fotbalový stadion, na nějž se vejde o dost víc lidí, než kolik jich ve městě bydlí...
Je to chudý hornický kraj, kde jinak kromě fotbalu není vůbec nic. Žádná velká zábava. Proto máme tak úžasnou podporu diváků.

Jak s vám zamlouvá francouzský styl života a tamní společnost vůbec?
Z mého pohledu mám dojem, že to, co se tady bere jako normální, každodenní věc, tam už lidi považují za starosti. I když já vlastně nepřijdu do osobního styku s lidmi, kterým se nedaří dobře. Jenom registruji, že po Lens a okolí se lidi na rozdíl od prosperujících prefektur většinou nevozí v mercedesech nebo v bavorácích. Mají většinou francouzská auta.

Co ti, kterým se daří dobře?
Řekl bych, že v porovnání se zdejšími zámožnými občany stále počítají každý frank. Ne že by to šlo až do nesympatických krajností, ale prostě nedělají haury. Nerozhazují, aby udělali dojem. Nenechávají velké spropitné. Tady u nás jsem zažil, že machrovali lidi, jejichž majetek byl v porovnání se jměním skromně působících francouzských podnikatelů směšný.

Co rasismus a xenofobie? U nás je to teď podle všeho moc špatné - fotbal nevyjímaje. Jediného černocha v lize zasypávají vlajkonoši soupeřů urážkami...
To na fotbale ve Francii není. Skoro půlka národního mužstva Francie je černá. Ale s přistěhovalci tam mají hrozné problémy. Nemyslete si, že mezi Francouzi nejsou vůbec žádní rasisti. Našlo by se moc těch, co strašně nenávidí Araby.

Mimochodem: víte něco o makléřské firmě Iceberg, která udělala ono krásné gesto a zaplatila vám před dvěma lety v pauze pře finálovým utkáním Eura speciální letadlo, abyste si mohl na den odskočit do Prahy na svatbu?
Ne.

Vyloučili ji z pražské burzy. Je prostě - mírně řečeno - krajně nedůvěryhodná.
To je mi líto. Nemohl jsem to tušit. Do Francie mi chodí české noviny. Žasnu, kolik podvodů vychází najevo. Ve Francii se dělají taky, ale to je jen zlomek. Prestiž našeho státu trpí. Francouzi zatím žádné velké rozdíly mezi Českem a Ruskem nedělají. A asi ještě dlouho dělat nebudou. S tím nic nesvede ani Václav Havel, kterého ve Francii opravdu znají. Ale to je asi tak všechno.

"Osobně bych řekl, že letos máme možná ještě lepší mužstvo než před dvěma roky v Anglii," říká český fotbalový reprezentant, hráč mistrovského francouzského klubu Racing Lens Vladimír Šmicer




Nejčtenější

Marta Jandová si roli matky užívá. Práce má na nějakou dobu stopku.
Marta Jandová o dalším dítěti: Nejsem nejmladší a vím, jak to je

Zpěvačka Marta Jandová (43) prozradila, že by si dovedla představit vetší rodinu. S manželem Miroslavem Vernerem (39)...

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět....



Jennifer Anistonová (Los Angeles, 7. prosince 2016)
Anistonová: Nechápu, proč se řeší moje bradavky, stojí mi od přírody

Když hrála Jennifer Anistonová (48) v seriálu Přátelé, snad v každé scéně jí stály bradavky. Tehdy ji podezřívali, že...

Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si...

Dominika Mesarošová
Mužům se líbí má madla lásky, nikdo si nestěžoval, říká Mesarošová

Modelka Dominika Mesárošová (31) je sice se svým vzhledem spokojená, přesto občas ráda něco doladí. Zákroky však prý...

Další z rubriky

Těhotná princezna Diana a princ William na archivním snímku
Princ William: Jsem hrdý na to, že se má matka nebála mluvit o bulimii

Princ William (35) otevřeně mluví o problémech, které se vyskytly v královské rodině. A je pyšný na to, že stejná byla...

Jakub Voráček během otevření fanzóny k mistrovství světa u Galerie Harfa
Syna si užívám, je to milionové dítě, říká Jakub Voráček

Kapitán národního hokejového týmu a nejlépe placený český sportovec Jakub Voráček (27) ustál nedávnou nevěru se...

Marta Jandová si roli matky užívá. Práce má na nějakou dobu stopku.
Marta Jandová o dalším dítěti: Nejsem nejmladší a vím, jak to je

Zpěvačka Marta Jandová (43) prozradila, že by si dovedla představit vetší rodinu. S manželem Miroslavem Vernerem (39)...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.