Smích a děs před porotou SuperStar

  • 13
Mává na mě paní s vysílačkou. „Jdeme dovnitř!“ Po dvanácti hodinách jsem se dočkala, ale nejraději bych utekla. Otevírám dveře a předstupuji před hlavní porotu SuperStar: Ondřeje Soukupa, Gabrielu Osvaldovou, Michala Horáčka a Eduarda Klezlu.

V místnosti je přítmí, do kterého pronikají ostrá světa. Ztrácím orientaci, někdo na mě mluví. Pozdravím, mžourám, nacházím značku na zemi. Na jedno zalknutí představím sebe a písničky, které budu zpívat.

Nadechnu se a zafuním do mikrofonu, který mám připevněný na triku: „Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína...“. Zavírám oči. Kdybych se neslyšela! Koutkem oka zahlédnu, jak se Michal Horáček chytá za hlavu. Ale možná to nebyl Michal Horáček, ale někdo jiný. V nenadálém zmatku nedokážu pořádně zaostřit. Vím jen, že Gábina Osvaldová se na mě tajuplně, ale povzbudivě usmívá. A tak se dostávám přes první i druhou sloku až k refrénu. V té chvíli už se musím smát - zrovna při opakování „Morituri te salutant“.

Porotcům do smíchu očividně není. Už tu také sedí od rána a já jim tady nabízím humornou verzi Karla Kryla. „Víte, co to Morituri te salutant znamená?“ na přeskáčku se mě ptají mužské hlasy. „Pozdrav jdoucích na smrt!“ slyším odpověď.

„Musela jsem se smát sama sobě,“ hájím se. „Je to jasný!“ slyším hlas z poroty a už jsem venku ze dveří. Ani nevím, jestli jsem jim řekla na shledanou, ale zpět na světlo jsem vyšla s úsměvem a s úlevou. U ostatních to vyvolalo pocit, že jsem postoupila. Opak je pravdou.

Ale mám to za sebou. Navíc jsem si nemusela vyslechnout nic zdrcujícího jako slečna chvíli přede mnou - že by akorát mohla zpívat Arafatovi na pohřbu.  Přesto můj výkon porotu asi odzbrojil. Obávaná čtveřice si dává desetiminutovou pauzu. Hned za dveřmi mě odchytává kamera. Musím povinně zakroutit hlavou. Moderátor Petr Holík mi podává ruku a přeje hodně štěstí.

Oblékám se a chci pryč, ale zastaví mě. „Musíte znovu na kameru!“ říká někdo, tak čekám na repete a odcházím. Jenže kousek po chodbě mě opět zastavují a musím natáčení opakovat do třetice. Navíc se prý musím opět svléknout do soutěžního úboru, tedy trička s pořadovým číslem na prsou. Když se mi nechce, asistenti mi ochotně pomáhají. A moje pocity? Je mi zima, mám hlad, chci spát. Ostatně to bylo posledních pár hodin znát i na všech okolo.

V prázdném sále mi tleskají už jen členové štábu. Byla jsem v poslední skupině. Odmluvím na kameru to, co předtím, ale to jí nestačí. Chce víc. Chce emoce. A také je z člověka umí dostat. „Víte, že váš výstup byl na Hvězdnou pěchotu?“ ptá se vesele paní z produkce. „Hvězdnou pěchotu nééé,“ vyhrknou mi smíchy slzy do očí.

Kameraman mi objektivem míří přímo do obličeje. Přiskakují záchranáři. Svezu se na kolena, kameraman se mnou. Vstávám a kamera též. „Co teď budete dělat?“ vytasí na mě bodrá paní otázku a asi čeká odpověď, že pro mě život skončil. „Půjdu domů,“ směju se. Ona to nevzdává. Další otázka, další odpověď, další záchvat smíchu. „To tu ještě nebylo...“ slyším za svými zády, když se mi konečně uvolnila cesta k východu. Teprve teď to mám celé za sebou - až na tu ostudu v televizi.

Celé to pro mě začalo v sobotu třináctého: pražský konkurz soutěže Česko hledá SuperStar. Vstávám v šest - a to bydlím za rohem. Venku prší. Už zdálky je vidět hloučky lidí. Nemohla jsem zabloudit. Postávala jsem v celkem spořádaném davu před Kongresovým sálem.

Úderem osmé se kolem začaly míhat kamery a moderátoři vyzývali k tomu, abychom křičeli odpověď na to, koho hledá Česko. Pár lidí křičelo Prší!, Pusťte nás dovnitř!, někdo SuperStar!, několik lidí mlčelo.

První den v SuperStar

Po čtvrthodině skandování směli do tepla první šťastlivci. Spořádaný zástup lidí se měnil v chaos, čím víc postupoval ke vchodu. Mezi mladými zpěváky se mačkali i rodiče a přátelé. Po více než hodině jsem byla vpuštěna, dostala k podepsání smlouvu, značkovací pásek kolem ruky a číslo, které mi nalepila asistentka. Stejně jako ostatní, kteří připomínali bludné Holanďany, jsem objevila šatnu, kavárnu i hlavní sál, kde  pár lidí kolem piana zpívalo. Probíhala zábava na rozptýlení - kolektivní rozezpívání a pak hopsající mašinka, jeden za druhým kolem židlí i přes ně.

Pak už to začalo. Po patnácti si nás podle čísel začali odvádět ke třem tříčlenným porotám, složeným z učitelů zpěvu a někoho z Novy.

Zpívalo se všude - v sále, na chodbách, na toaletě. Snad každý si zkoušel svůj part nebo tančil. Někdo seděl s rodinou, jiní zpívali u klavíru. Tam to bylo kamarádštější - „Zazpívej...“ oslovoval každý každého. Postupem času byla čekárna plná pěveckých kroužků, přidávali se i ti, kteří před porotou neuspěli.

Po dvanácté však už mnozí odcházeli posmutněle domů. Postup do dalšího kola získával zhruba jeden člověk za hodinu.

Mé číslo se přiblížilo. Došli jsme k osudným patnácti židlím před dveřmi zkušebny. „V porotě máme Zunu! Ten je tak krásnej!“ radovala se sedmnáctiletá dívka po mé pravici. Ta vlevo náhle zmizela za dveřmi, ale už za okamžik byla zpátky. Teď tyhle dveře čekaly na mě. Bylo to tak rychlé, že jsem se nestačila ani bát, a už jsem byla s kartičkou ANO zpátky. Musela jsem si sednout. „Co jsi dělala, co jsi zpívala?“ ptali se mě všichni na přeskáčku.

„Prostě jsem tam přišla, pozdravila, představila se, řekla, co budu zpívat, a zazpívala. Nebyla to žádná sláva. Ale oni byli hodní, ocenili energii, charizma, kožené kalhoty, a že když si zpěvem sami nejsou jistí, musí to nechat na posouzení hlavní porotu.“ Tak bych jim odpověděla, kdyby mě hned kdosi neodvedl do produkce. Tam mě vyfotili, dali instrukce a nashle pozítří.

Jak rozbrečet SuperStar

V pondělí začal kolotoč nanovo. Podruhé do něj člověk vstupuje s dobrou vírou, že výběr z méně lidí nebude trvat tak dlouho.

Registrace proběhla stejným způsobem, jen prostor čekárny se zmenšil. Náš den se začal odvíjet mezi hlavním sálem a kavárnou Melodie, kde se dal pořídit čaj za pětadvacet, bageta za pětačtyřicet korun.

Ve vzduchu byla cítit energie, očekávání i šílená tréma. Po několika hodinách však nervozita začala opadat a vtírala se otázka, proč jsme tu všichni už od rána.  Ze sta účastníků se jednou za hodinu vyvolávala desítka, která se přemístila před dveře porotců. Kolem kroužily všudypřítomné kamery a natáčely každého, kdo od poroty odcházel. Když zpěváka nerozbrečel záporný verdikt, kamera to udělala za něj.

Odpoledne začínali mít hlad i ti, kdo ráno nemohli ani polknout. Obličeje všech vypadaly znuděně. „Paní Mikešová, paní Mikešová, můžu se s vámi vyfotit?“ vrhla se jedna z adeptek k moderátorce Laďce Něrgešové. Jiní si povídali, seznamovali se, vyprávěli své příběhy nebo zpívali - až do večera, kdy kavárna už byla zavřená a v klimatizovaném sále drkotala zuby poslední četa.

Krásná mladá maminka dvou dětí se radovala z úspěchu. Dívka, která celý den nádherně zpívala u klavíru, šla před porotu s chrapotem a nepostoupila. A tak den skončil, pro některé radostně a s nadějí, pro mnohé zklamáním. Pokud jde o mě, raději bych talenty vybírala, protože postoupil snad každý, kdo se mi líbil. Všem držím palce do příště.

PŘÍLOHA SUPERSTAR 2

SuperStar 2 - konkurz v Praze. (11. listopadu 2004)

SuperStar 2 - konkurz v Praze. (11. listopadu 2004)

SuperStar 2 - konkurz v Praze. (11. listopadu 2004)

SuperStar 2 - konkurz v Praze. (11. listopadu 2004)

SuperStar 2 - konkurz v Praze. (11. listopadu 2004)