R: Dobrý den. Já bych chtěla vědět, co mám dělat, když naši nechtěj splnit, co mi slíbili.
ML: Můžeš mi o tom říct něco víc?
R: Já už si strašně dlouho přeju psa, naši mi ho slíbili, a teď to nechtěj dodržet.
ML: A řekli ti rodiče, proč ti toho psa nechtějí dát?
R: Neřekli, mně říkali loni před Vánocema, že mi ho někdy dají, a nedostala jsem ho ani k narozeninám, ani k svátku, ani teď k Vánocům. Jenom pořád říkají, že je s tím moc práce.
ML: To mají pravdu, víš ty sama, co to všechno obnáší?
R: No vím, musí se krmit, česat, chodit se s ním hodně ven a tak. Já bych to všechno zvládla, ale naši mi to nevěří.
ML: To je dobře, že víš, co to obnáší, protože hodně dětí si přeje psa a po pár týdnech už je nebaví brzo ráno vstávat a chodit venčit...
R: No, to jedna holka z vedlejší třídy dostala psa k Vánocům a už ho prý nechce. Asi ho dají do útulku. To já bych svýmu psovi nikdy neudělala.
ML: Mluvila jsi s rodiči také o tomhle?
R: Ne, ale oni přece vědí, jak moc si psa přeju.
ML: To není tak jednoduché. Hodně lidí si myslí, že když si něco přejí, tak to všichni okolo musí přece vědět. Pak se často stává, že si někdo myslí, že ostatní vědí, co si přeje, a nic jim neřekne. Chodí kolem nich naštvaný, že mu to nechtějí splnit, ale přitom mu třeba nedojde, že to ti ostatní ani nemusí vědět nebo že mohou mít nějaké přání, o kterém nikomu nic neřekli. Co myslíš, mají tví rodiče také nějaké přání, o kterém s tebou nemluví?
R: No, asi by chtěli, abych měla lepší známky.
ML: A myslíš, že by se s tím dalo něco dělat?
R: To bych se musela víc učit.
ML: Nebo si o tom s rodiči promluv, a pokud opravdu chtějí, abys měla lepší známky a ty opravdu chceš toho pejska, tak spolu můžete uzavřít dohodu, že si to navzájem splníte. Myslíš si, že by to šlo?
R: Myslím, že jo, ale v té škole to bude teda těžké.
ML: Ono to bude těžké pro tebe, ale i pro tvoje rodiče, protože každý pro to budete muset něco udělat.
R: Zkusím to...
ML: Tak ti přeju, ať to vyjde. Měj se hezky.
(fiktivní rozhovor)
co si myslí psycholog
V čem je zakopaný pes?
Když si rodiče s dětmi, rodiče a děti mezi sebou "nevyměňují" informace v dostatečné míře - to se může týkat školy i zaměstnání, společného soužití, plánů, představ a dalších věcí - tak si rodina časem zvykne o některých věcech nemluvit a nemusí to být zrovna nějaké velké tabu, může to být prostinká věc. Potom je ještě těžší najít odvahu mluvit najednou o tom, co si myslíte, jak vidíte svět, co byste si přáli. Když to nejde přímo, sdělujete to obvykle oklikou, třeba že o té věci hodně mluvíte, říkáte, jak na tom jsou kamarádi (... Petra už má taky psa...) a v podstatě doufáte, že tuto zašifrovanou zprávu druhá strana rozluští. Což se může, ale také nemusí stát.
Problémy s mezilidskou komunikací jsou bohužel velmi rozšířené, týkají se dětí, dospělých i starších lidí. Ztíženou situaci mívají navíc mladí lidé v pubertě, kdy potřebují s někým mluvit o vlastních pocitech snad nejvíc v životě. Ještě komplikovanější to bývá pro kluky, protože se přece říká, že na city jsou holky a chlapi by neměli brečet. Tak to neberte doslova a mluvte a mluvte.
Celý článek byl otištěn v sobotním vydání Víkend MF DNES. Chcete-li na problémy, o nichž tu byla řeč, reagovat, můžete nám obratem napsat na internetovou adresu modra.linka@mafra.cz . Zajímavé příspěvky, které dorazí do pondělí, mohou být otištěny v dalším čísle .
