Krainová otevřeně o životě: Jsem unavená a nevyspalá, ale neměnila bych

Simona Krainová (41) je v současném rodinném životě víc než spokojená. I po pěti letech cítí z manželovy strany ještě větší lásku, ale radost jí dělají i její dva synové Max (3) a Bruno (1). "Jsem unavená a nevyspalá, ale neměnila bych," říká v rozhovoru pro iDNES.cz.

Dvě děti, domácnost, manžel, práce. Takhle nějak žije Simona Krainová?
Ano, žiju. To bych zdůraznila. A jinak žiju rychle... Doma dvě děti, starší Maxík začal chodit třikrát týdně do školky, takže se mi trochu odlehčilo, ale stejně se snažím kluky nesvěřovat chůvě. Ne že bych neměla dobrou chůvu, ale snažím se s dětmi trávit co nejvíc času, protože vím, že je to tak správně. Nicméně je fajn, že Max už začíná mít svůj svět a já si zase můžu vzít Bruna na rameno a vyrazit, kam potřebuju. Jasně, je toho hodně, moře práce, jsem unavená, nevyspalá, prostě klasická máma na mateřské. Ale neměnila bych.

Takže se děti snažíte co nejvíc socializovat?
Jak se to vezme, každý z kluků je úplně jiný. Nevím, jak je to možné, ale ty geny si jdou svým vlastním směrem. Max je zvyklý na lidi, ale všimla jsem si, že mu ten humbuk už začal vadit. Pocítila jsem to, když jsme spolu točili reklamu, najednou se začal cukat. Když byl malý, společnost mu nevadila, dokonce ji sám vyhledával a miloval. Není to dlouho, co říkal: Mami, vezmi mě s sebou do práce. Teď nastal obrat. Když vidí objektiv, šprajcne se. Zrovna mi paní učitelka ze školky vyprávěla, jak se nechtěl fotit na první společnou fotku. Řekl, že se fotit nebude, protože má s maminkou hodně fotek. A protože mu nechci vytvořit negativní pocit z fotografů - přeci jen je to můj život a patří ke mně - tak jsem teď veškeré podobné nabídky stopla.

Křtiny

Simona Krainová a její manžel Karel Vágner mladší pokřtili o víkendu své syny, tříletého Maxe a téměř dvouletého Bruna. Slavnostní akt proběhl v kapli sv. Barbory v kostele Sv. Tomáše na Malé Straně v Praze. Kmotrou malých chlapců se stala zpěvačka Lucie Bílá a kmotrem blízký rodinný přítel Vladimir Novák. Pro chlapce také oba rodiče spolu s kmotry a farářem pečlivě vybírali další jména, která při křtu přijmou. Starší Max tak dostal ještě jméno Vladimir po kmotrovi Vladovi a mladší Bruno získal jméno Petr po otci Krainové. Křtu v hotelu The Augustine Prague na Malé Straně přihlíželi dědeček Karel Vágner st., sestra Simony Yvona s rodiči, rodinný doktor Pavel Boček, chůva Magda, modelka a moderátorka Iva Kubelková nebo bývalá asistentka amerických prezidentů Eliška Hašková - Coolidge.

A mladší Bruno se k tomu staví jak?
Tak Bruno je úplně jiné kafe. Zatímco Max je takový ten individualista, kterému stačí, aby si vedle něj někdo hrál a nevstupoval mu do jeho prostoru, Bruno je samý miláček, pusinka, ručička, kterému stačí říct, co má udělat, a on to udělá a klidně se postaví na hlavu. Prostě komediant. Doma pořád tančí, strašně si s ním tu srandu užívám. Když třeba jdeme do parku a já plánuju, jak si na chvíli sednu na lavičku a nebudu nic dělat, najednou přiběhne Bruno, sedne si vedle mě a oddychuje jak dospělý člověk. Jeho nezajímají ani hračky. Když jsme doma a pustím si telku a jemu připravím hračky, on si přisedne a dožaduje se kafe jako mám já. Je kouzelný. Oba jsou. Fakt je moc miluju.

Všiml jsem si, že Bruno nosí brýle. Zvykl si?
Kupodivu úplně. Trochu nám šilhal, tak jsme to začali korigovat. Pan doktor nám vysvětlil, že je to běžné a že se mnohé vady srovnají později. 

A někdo z vás dvou brýle nosil?
Manžel je po laserové operaci, ale ten má úplně jinou vadu. Tohle zřejmě s tím souviset nebude. Ještě že je Bruno v pohodě a brýle si nestrhává. Myslím, že víc ve stresu jsem byla já, když jsem dokonce začala z toho všeho brečet. Dnes si ho bez brýlí neumím představit. Ale doufám, že se mu to postupně zlepší.

S manželem jste spolu už skoro pět let, z toho dva roky manželé. Změnilo se něco?
Karel je absolutně nejúžasnější chlap, kterého jsem kdy potkala. Opravdu. Lepšího prostě neznám. Je to ten chlap, který vstane v restauraci, aby mi přisunul židli, který obejde auto, aby mi otevřel dveře, který u stolu podá příbor... Myslím, že tohle určuje jeho duše. Vůči mně je nesmírně zdvořilý, jsem jeho princezna, královna i carovna v jedné osobě. A nepolevuje to ani po dvou letech, co jsme manželé, naopak, řekla bych, že je to ještě intenzivnější. Někdy mívám pocit, že bez něj nemůžu být, hodně se mi stýská a říkám si, že každá chvíle, kdy nejsme spolu, je zbytečná. Tohle podle mě zažije člověk, když potká toho pravého. Pak s ním chce sdílet úplně všechno. A myslím, že u Karla se to ani nezmění. On je takový, to by ho musel někdo předělat. A navíc je s ním hrozná legrace, humor je základ. Rád vtipkuje, je takový ten správný vítr, kdy si i já připadám v porovnání s ním jako obyčejný kámen. Jasně, jsou chvíle, kdy se krafneme, protože jsme unavení, ale nejsou to věci, ze kterých by měly mít děti traumata, myslím, že je to na nich hrozně znát, oba jsou v pohodě. I chůva mi říká, že k nám chodí léčit depresi, což člověka potěší, když to slyší od druhého. Jsem moc spokojená ženská. 

Manželé Simona Krainová a Karel Vágner nechali pokřtít své dva syny, kmotrou byla i Lucie Bílá.

Pracovně to taky takhle funguje?
Musím říct, že jo. Mám exkluzivní kontrakty, jsem ředitelka modelingové soutěže a to jsou jen ty lepší nabídky, o kterých mluvím. Já ráda pracuju, jsem ráda s lidmi a řekla bych, že by to tak měla mít každá žena - neměla by vše odevzdávat jen rodině, měla by se rozvíjet a posouvat vlastní potenciál dál. Sama jsem zdravě ambiciózní, snažím se dosahovat vyšších cílů, a tak mě to naplňuje. Zvláštní je, že s přibývajícím věkem je těch nabídek víc. Asi je to i tím, že mi už není dvacet a ten otisk života je v kombinaci s rodinou a dětmi pro spoustu firem ještě lákavější. Dvacetiletá slečna těžko bude propagovat krém na vrásky, já si to v jednačtyřiceti dovolit můžu.

Soustředíte se tedy především na domácí trh?
Jenom na domácí a slovenský. Práce v zahraničí je už pro mě nereálná. V zahraničí se člověk musí prezentovat, chodit za klienty, já na to už nemám. Za prvé je mi tolik, kolik mi je, a pak vím, kde mám svoje místo. A jsem smířená s tím, že jsem se s touhle etapou definitivně rozloučila a smířila. Mám na ni hezké vzpomínky, ale zároveň jsem ráda, že jsem z tohoto kolotoče vystoupila plynuje a nemusela čekat na onen poslední telefon, že jsem neopustila něco, za čím se zavřely dveře a jiné se neotevřely. Tuhle jsem si uvědomila, že je to už deset let, co takhle funguju a nic si z toho nedělám. A pak jsem člověk, který nežije minulostí, dívám se stále dopředu. Pro život je to to nejlepší.