Jana Paulová

Jana Paulová | foto: Tomáš Beran

Šedesátnice Jana Paulová: Uvědomuji si, že jsem zranitelnější

  • 5
Janu Paulovou lidé znají jako věčně usměvavou komičku, jejíž postavy působí až naivně. V reálném životě čerstvá šedesátnice vyhledává extrémy. Leze po horách, sama cestuje po Dálném východě a před lety koncertovala s bigbítovou kapelou. V rozhovoru pro týdeník 5+2 prozradila, proč nesnáší večírky.

Jste vášnivá cestovatelka a jakmile máte možnost, míříte za hranice. Potrpíte si na luxus, když jste v cizině?
Když cestuji sama, tak se snažím žít ve stejných podmínkách jako místní. Vzhledem k tomu, že jezdím většinou do Asie, kde je velká chudoba, tak spím doslova v dírách a na luxus si nepotrpím. Nechci tu zemi sledovat z výše čtyřhvězdičkových hotelů jako návštěvník zoologické zahrady. Pak jsou ale dovolené, na které jezdím se svým mužem, a ačkoli by to zvládnul, tak ho takovým podmínkám nechci vystavovat. Je mi s ním hezky a chci, aby to probíhalo jinak a cítil se dobře.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Takže na dobrodružné cesty vyrážíte úplně sama?
Dalo by se to tak říct. Nechci do toho někoho dalšího zatahovat.

Nezlobte se, ale samotná žena, navíc blondýnka, cestuje po nejchudších zemích Asie… To nezní moc bezpečně.
Naštěstí jsem z té věkové kategorie, kdy už mě nikdo nenásilní. Ledaže by to byl nějaký milovník starožitností. Přiznám se, že se daleko méně bojím, když jsem sama, protože mám odpovědnost jen za sebe, a pak se takřka okamžitě dostanu blíže mezi místní, kteří mívají často pocit, že by mě měli chránit.

Přesto mi neříkejte, že jste se nikdy nebála…
Samozřejmě, že někdy nastanou neočekávané situace, ale strach je něco, co dovolíte své hlavě. A tu já se už léta snažím kontrolovat. Jednou jsem se v Dillí dostala do bytu na jakémsi sídlišti, za dveřmi byli tři chlapi, neměla jsem možnost se zamknout, potrhané sítě v oknech, všude plno komárů a já vůbec nevěděla, kdo ti lidé jsou. Kdybych se ale v tu chvíli bála, tak se zblázním. Takže jsem si řekla: Musím přistrčit postel ke dveřím, postříkám ji i sebe repelentem, nechám svítit světla, ať na mě komáři nejdou, a musím do rána vydržet. Když o tom dodatečně přemýšlím, tak si říkám, že to bylo vlastně docela nebezpečné, ale v tu chvíli to nevnímám.

To jste asi hodně racionálně uvažující člověk…
Umím taková být v kritických chvílích. Dokážu se emotivně zbláznit ze situace, nad kterou by leckdo jen mávnul rukou, ale když se dostanu do opravdu vážného problému, začnu úplně chladně uvažovat. Jednou se mnou v uvozovkách padalo letadlo. Letěli jsme do Ostravy a já se asi po dvaceti minutách podívala okýnkem a říkala si: Aha, to je vrtulové letadlo… ale to je zajímavé, ta vrtule se netočí. V tu chvíli se stroj zničehonic o kus propadl a následovalo velmi zmatené hlášení letušky, že máme zůstat na svých místech, připoutat se a že se pokusíme nouzově přistát. Zavládla panika, nějací Arabové se tam vrhali na zem a já si řekla, že jestli takhle mám umřít, chci být v klidu. Takže jsem se s Tím nahoře v tichosti smiřovala. Nakonec se nám přistát podařilo, a teprve až dole se mi rozklepaly nohy. 

Před časem jste oslavila šedesátku. Stále vyhledáváte adrenalin, nebo už jste na sebe opatrnější?
Mnohem víc si uvědomuji, že jsem zranitelná. Dřív jsem vůbec neměla pocit, že by se mi něco mohlo stát. Skákala jsem padákem, dělala různé sporty, na které jsem ve skutečnosti neměla, lezla po skalách, ačkoli jsem to vůbec neuměla, ale využila jsem toho, že byl někdo ochoten mě to učit. Dokonce jsem asi před patnácti lety odjela i jeden dostih. Šlo o charitativní akci a nechala jsem se přemluvit, protože jsem dřív jezdila na koni.

Když se ještě na moment vrátím k vašim narozeninám, David Suchařípa si pro vás při jedné z repríz komedie Drahouškové, kde spolu hrajete, připravil pěkný dáreček, když před vámi, a samozřejmě i diváky, během dialogu rozhalil župan, pod kterým nic neměl, se slovy „Všechno nejlepší!“ Tohle bylo pochopitelně něco opravdu extra, ale přidáváte si improvizace a vtípky do představení často?
To mi dal pěkný dáreček! (smích) Vtípky samozřejmě děláme, ale divák jim musí rozumět. Nejsou pro nás, ale pro něj. Nemůžeme si to dávat mezi sebou za cenu, že v hledišti bude ticho. Jsou to představení, která mají sto až čtyři sta repríz, a aby byla stále živá a svěží, musíme hrát pokaždé, jako by to bylo poprvé, a různé situace si zpestřovat a domýšlet. Ta energie v sále je pak obrovská.

Umělci nemají rádi škatulky, ale vás chtě nechtě vnímám jako komediální herečku. Nevadí vám tohle zařazení?
Vůbec ne. Jsem šťastná, že to tak je. Do nějakých čtyřiceti let jsem hrála i vážné role, ale stálo mě to strašně moc sil. Hlavně jsem ale neměla zpětnou vazbu od diváků. V hledišti je ticho, a vy nevíte, jestli se lidé baví. Pak sice někdo přijde a pochválí vás a je to hezké, ale u komedie hned víte, jestli to, co děláte, funguje. Ale je pravda, že klauni jsou pak v civilu docela smutní lidé.

Jana Paulová

■ Narodila se 19. února 1955 v Praze.
■ Vystudovala herectví na DAMU.
■ Je manželkou hudebníka Milana Svobody, má dvě dcery.
■ V 80. letech hrála a zpívala v Semaforu ve skupině Josefa Dvořáka.
■ Diváci ji znají z filmů jako Anděl svádí ďábla, Waterloo po česku, Smrt krásných srnců či z trilogie Kameňák.

Ačkoli se to v souvislosti s vámi tak často nezmiňuje, nejste jen herečka, ale také zpěvačka. Začala jste na bigbítu. Přiznám se, že si vás jako bigbíťačku vůbec neumím představit…
To byste se hodně smála! První bigbítovou kapelu jsem založila v patnácti. Potom jsem hrála a hrála, ale po čase jsem si s herectvím dala pauzu a vrhla se na další bigbít. Koupila jsem si elektrickou kytaru a učila se na ni. Bylo to bezvadné období, odjeli jsme stovku koncertů s kapelou A proč ne. První byl v Lucerna Music Baru, a protože se rozneslo, že hraju na kytaru, tak na něj přišli všichni kytaristi, kteří v Praze něco znamenali. Vzpomínám si, že za mnou přišel Michal Pavlíček a řekl mi, že hraju jako zfetovanej Jimi Hendrix.

Cítíte se mezi muži lépe než mezi dámami?
Přiznám se, že dlouho jsem měla raději mužskou společnost, ale v posledních letech, díky tomu, že se už setkávám se zralými ženami a vidím, jak zajímavě stárnou, dokážou si dělat legraci samy ze sebe a mají úžasný nadhled, tak mi připadají daleko zajímavější. Už spolu totiž nesoupeříme. A co se týče chlapů, když už se na ně dnes nedívám skrze… ten geometrický útvar, tak už mě vlastně tolik nebaví. (smích)

,