Sebevědomí psi a sebevědomí páni

Když na ulici potkám volně jdoucího pitbulteriéra bez košíku, koukám jedním okem po něm a druhým po jeho majiteli. Neboť jaký pán, takový pes... A zlé oko pána by mohlo být varováním, že je nejvyšší čas nenápadně přejít na druhý chodník. Jenže vyčtěte něco z letmého pohledu. A i kdyby, váš dojem může být tuze klamný. Přesto jsem jeden poznatek učinil - oba, ten hrůznými pověstmi opředený pes i jeho pán, bývají sebejistí. Tím, jak okázale kráčejí bez vodítka poblíž sebe. Kdyby ten pes vystartoval, možná by ho zastavil jediný povel K noze!, možná taky ne. A v tom je ten problém. Správný pitbulteriér je si prý vědom své síly a odvahy, což dává okolí najevo. Ti, kteří ho chovají, tvrdí, že díky těmto vlastnostem bere svět kolem sebe s nadhledem, je to kliďas a hned tak ho něco nevyvede z míry. Budiž, možná mají pravdu a mít takového hafana pak musí být radost. Z čeho ovšem pramení sebejistota jejich pánů, netuším, neznám je. Zpravidla se při našich letmých setkáních utěšuji, že snad nejsou sebevědomí jen proto, že jim po boku kráčí sebevědomý a na slovo poslušný pes, který by neublížil kuřeti. Bývá to slabá útěcha. Když kdysi pan Horníček vysvětloval, proč se mu nezamlouvá jízda na koni, pravil, že člověk nikdy neví, co se tomu zvířeti ve skutečnosti honí hlavou. Jistě to platí nejen o koních. Nevidíme do hlavy jeden druhému, natož zvířatům. Byť se o nich říká, že je hned tak něco nevyvede z míry. Kdo někdy měl psa, člena rodiny, mazlíčka, kamaráda, který vás uvítá i tehdy, když s vámi zrovna nemluví ani klika u dveří, ten ví, o čem je řeč. O zásadě číslo jedna být stále ve střehu. Protože pes vnímá svět kolem sebe jinak než my. A jakkoliv si myslíme, že ho známe a jediným pohledem dokážeme pohlédnout až na dno jeho psí duše, občas dělá věci, které těžko předvídat a pak těžko pochopit. Takže se bohužel stane, že někdy zdánlivě bez příčiny napadne dítě. Skočí, vytrhne se překvapené majitelce a kousne dítě do hlavy. Jak se to stalo minulý týden v Milovicích na Nymbursku. Byl to prostě pes, stále ještě šelma, byť od pravěku zdomácnělá, bylo to zvíře, jemuž do hlavy nevidíš. A ta nešťastná paní, jíž se vytrhl, nebyla ve střehu, čímž způsobila někomu bolest a bude za to popotahována. Onen pitbulteriér tak svému plemeni učinil dalším šrám na nevalné pověsti. Nutno však dodat, že i jiná psí plemena koušou nečekaně, útočí bez varování a zdánlivě bez příčiny. Ostatně zastánci pitbulů by teď jistě připomněli, že řada jiných psích plemen bývá povahově nevyrovnaná a co jim chybí na sebevědomí, to nahrazují nervozitou a agresivitou. Jenže o pitbulteriérech se také říká, že když už kousnou, tak pořádně. Že se zahryznou a nepustí, i kdyby měli vypustit duši. Byli vykříženi pro boj, samozřejmě boj vítězný. A proto když potkám volně jdoucího pitbulteriéra bez košíku a vedle něj sebevědomého pána, jsem trochu nervózní. Oba mě nutí být ve střehu. K tomu mívám pocit, že právě o to jde.