Jste s odstupem času ráda, že jste se filmu Playgirls, který byl řekněme hodně nabitý erotikou, vyhnula?
S režisérem Vítem Olmerem už jsem předtím točila jeden film snad v prvním nebo druhém ročníku konzervatoře. Hrála jsem hlavní roli dívky, která měla epilepsii. Po letech mě oslovil pro tenhle zmiňovaný film, ale to téma mi nebylo blízké, takže jsem odmítla. Ale Víta Olmera si velmi vážím.
V té době se s nahotou na obrazovce příliš nešetřilo, ale tenhle snímek byl přeci jen i tehdy kontroverzní, nemyslíte?
Když se podívám, co se točí dnes, tak už mi to s odstupem času nepřipadá jako něco zvlášť odvážného. Ale tehdy to nebyl můj šálek kávy a nebyla jsem sama. Takových věcí, které člověk odmítl, byla spousta a pak byly i takové, do kterých se pustil a pak zjistil, že to nebylo to pravé. Každá zkušenost vás ale posune dál. U nás se bohužel hodně škatulkuje. Na divadelní role se zapomene během pár let, ale ty filmové role zůstávají a vždycky vám někdo připomene nějakou věc vytrženou z kontextu v tu nejméně vhodnou dobu. Spoustu věcí by člověk dnes udělal třeba líp, ale v tu dobu to nešlo nebo to ještě neuměl.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Co jste myslela tou věcí vytrženou z kontextu?
Dodneška se například objevuje fotografie z filmu Vladimíra Körnera Kainovo znamení, mimochodem velmi kvalitního filmu s Petrem Čepkem či Jiřím Kodetem. Je to fotografie, kde jsem nahoře bez a tenhle snímek bude zřejmě kolovat v různých souvislostech navěky. Nelituji toho a ani nechci. Bylo mi sedmnáct a byl to můj vůbec první film. Navíc nahota v něm měla své opodstatnění a smysl. Vše, co se ale vytrhne z kontextu, může být i po letech použito proti vám.
Velká příležitost, které jste se chopila, bylo o pár let později uvádění zábavného pořadu s amatérskými zpěváky DO-RE-MI. To vám vlastně poprvé otevřelo dveře moderování, že?
Ano, ačkoli jsem se moderování předtím nikdy nevěnovala. Nebylo to vůbec snadné, protože pro mě to bylo něco nového a zároveň bylo zapotřebí dodat klid lidem, kteří třeba úplně poprvé stáli před kamerou a poprvé zpívali před publikem. Vzpomínám si, že dramaturgové tehdy chtěli, abychom do sebe s Pavlem Trávníčkem hodně šili a měli jsme se strefovat i do vystupujících amatérských zpěváků. Řekli jsme ale, že to nejde, protože ti lidé by pak už nebyli schopní ničeho a ani diváky by něco takového nebavilo. S Pavlem jsme si za tu dobu vytvořili takový systém, který byl pro nás přijatelný a hlavně přirozený. Našli jsme společný humor a to pro mě bylo nejdůležitější. Práce s celým štábem byla šestiletá a krásná.
Prý se na vás kvůli DO-RE-MI někteří kolegové dívali svrchu. Je to pravda?
Vzpomínám si, že když jsem tuhle nabídku přijala, spousta kolegů se mě snažila odradit s tím, že je to komerční zábava. Jsou to takové pózy a já jakékoli pózy nepřijímám. Člověk by měl dělat věci přirozeně tak, jak je cítí. Pár kolegů mi v té době řeklo, že jsem především herečka a s takovými projekty se nemám spojovat. Pak se časem ukázalo, že právě ti zlí jazykové, kteří do mě tehdy ryli, za pár let dostali podobnou příležitost a okamžitě po ní chňapli.
Bylo to podobné i s vaším uváděním lifestylového pořadu Mladší o pár let?
Ano, už se ale zdaleka takovými věcmi netrápím. Poslouchám především sebe a vše, co dělám, se snažím dělat tak, abych si za tím mohla stát. Kritiku i hodnocení přijímám dnes s pokorou, ale taky s rezervou a nadhledem. Lidé druhé často hodnotí a odsuzují bez znalostí a soudí podle svých nálad a svého nízkého sebevědomí. I své dcery učím, že dřív než začnou někoho hodnotit, měly by poznat, co dotyčný umí a má za sebou.
Poslední rok točíte seriál Modrý kód, ve kterém hrajete disciplinovanou a spolehlivou vrchní sestru Mary. Je vám její přístup k práci blízký?
Mary je velmi empatická, ale v práci si zachovává určitý odstup, protože to ani jinak nejde. Naproti tomu ve svém soukromí je velmi otevřená a přátelská. Zkrátka to rozděluje. V práci je opravdu profesionální a je ráda, když se věci dělají tak, jak se dělat mají podle plánu.
Co je pro vás při natáčení seriálu nejobtížnější?
Asi, a to nejen pro mě, je nejtěžší udržet maximální soustředěnost, když se denně točí až sedmnáct obrazů. Každý obraz může mít klidně čtyři pět stran scénáře a na jeho natočení je zhruba čtyřicet minut. Někdy je to se soustředěním horší, když už na všechny padá únava a člověk se potřebuje i trochu zasmát a uvolnit. Už jsme si ale našli v tom nabitém programu i čas pro odlehčení a musím říct, že chodím na natáčení ráda. Občas mi dávají zabrat i některé lékařské termíny, které se pro mě stávají jazykolamy.
Na tu náročnost se ptám záměrně, protože tady zřejmě žádné nástrahy na place nehrozí, ale například při natáčení pohádky Z pekla štěstí jste si údajně probodla nohu kopím. To muselo být docela drama...
Jsem taková temperamentní herečka a musím říct, že do takových situací se často přivádím sama. Nechci říkat, že bych byla vyloženě nemotorná... (smích) Ale zkrátka takové věci přitahuju. Při natáčení v exteriérech a v divadle vlastně taky. Příhodě s kopím už se dneska směju, protože jsem to odnesla jen protitetanovou injekcí. Podobných příběhů je ale spousta. Když jsem byla malá, podařilo se mi zlomit si nohu na rovné půdě, kde nebyla žádná překážka. Zvrtla jsem si nohu a rovnou jsem si ji zlomila.To jsem prostě já. Jako dítě jsem byla hrozně divoká. Lezla jsem třeba na každý strom – taková klučičí holka. Pády z kola či ze stromů bych ani nespočítala.
Váš tatínek, režisér František Laurin, prý nebyl nadšený, když jste se rozhodla stát herečkou. Měl pro vás vysněnou jinou kariéru?
Nevím, kam by se moje cesta ubírala, kdybych nebyla tak tvrdohlavá a ve čtrnácti letech si neprosadila přijímačky na konzervatoř. Táta viděl mou cestu v širším vzdělání. Přál si, abych vystudovala gymnázium a druhá škola, kterou jsme měla v přihlášce, byla střední pedagogická s oborem vychovatelství. Já jsem ale trvala na tom, že bych ráda zkusila přijímací zkoušky na konzervatoř. Táta mi v tomhle směru nikdy nepomáhal, ale tehdy mi pomohl tím, že řekl: Dobře, je to tvoje volba. Když uspěješ, máš jasnou cestu, ale když zkoušky neuděláš, budu rád, když bude po mém. No a ono se to podařilo. I když věřím, že si to nepřál. Tehdy studium na konzervatoři bral jako nebezpečnou nástrahu pro mladou holku. Asi mě chtěl uchránit od toho, abych příliš rychle dospěla.
Vaše starší dcera Valentýna studuje taneční konzervatoř a podobně jako před lety váš tatínek, ani vy jste údajně nad touhle volbou nijak nejásala...
Nejásala. Zjistila jsem, že jako rodič sice můžete dítě do jisté míry ovlivnit, ale s jeho touhou nic neuděláte. A v momentě, kdy se pro něco rozhodne, tak jako jsem se kdysi rozhodla já, nedá se s tím hnout. Můj tatínek i já máme řekla bych až averzi svému dítěti nějak pomáhat, ve smyslu ušlapávat mu v oboru cestičku. Vím, že kdybych jí nějak mylně pomáhala, jen jí tím uškodím. Zatím jsme v situaci, kdy se Vája drží směru, který si vybrala, ale za čas může vstoupit do hry spousta aspektů a může být vše jinak. Podle mě si vybrala jednu z nejobtížnějších disciplín jednak kvůli možnostem uplatnění, jednak kvůli obrovské dřině, která je s tancem spojená. Navíc doba, kdy se tancem můžete živit, je tak krátká, že musíte uvažovat i o možnostech, co potom... Máme určité rozhovory na tohle téma, ale pro mě jsou zatím nevyslyšené. Nechávám ji tedy, aby si udělala názor sama.
