Konstantin Biebl: Cesta na Jávu (Labyrint, Praha 2001)
Mezi dnem, kdy se Konstantin Biebl narodil, a dnem, kdy ukončil svůj život sebevraždou, uběhlo třiapadesát let. Z nich pak podle všeho nejsilnější inspiraci pro svou pozdější tvorbu čerpal z necelých tří měsíců, které strávil na několika ostrovech jihovýchodní Asie. Možná se není čemu divit - už jeho otec (který mimochodem také ukončil život vlastní rukou) miloval vše exotické. Konstantin Biebl na svou poměrně krákou cestu vzpomínal v sérii cestopisných fejetonů, které byly po jeho smrti postupně vydány v knize Cesta na Jávu, v básnické sbírce S lodí, jež dováží čaj a kávu a krátké próze Plancius. Všechna tři díla nyní poprvé vycházejí jako komplet. Pro inspiraci vybíráme krátkou ukázku z povídky Noc ve Wonosobo: "Jakýsi míšenec přišel za mnou do hotelu a požádal mne, abych ho následoval. Uvedl mne do nízké vily před navoněnou tvář asi třicetiletého muže, jenž se mi představil jako šéf místní celnice podivným jménem Jetel a nabídl mi křeslo, jehož sedadlem byl Atacus Atlas, největší žijící motýl na Jávě, a opěradlem křičící páv. Sám usedl na hnízdo kolibříků, zavěšené mezi liliemi, a opřel se o chameleona, vyšitého zeleným hedvábím. Dělil nás stůl, oceán, nedůvěra a mnoho jiných věcí, například monokl, kterým dandy zakrýval své pravé poslání, rozsévaje oběma rukama ležérnost, jako by se jednalo o bůhvíjakou milou návštěvu. Jeho úloha nebyla snadná. V té době právě vypuklo na Jávě povstání, měl nařízeno prozkoumat ledví každého cizince. Pohlédl na mne pátravě. Koho má před sebou? Kdyby šlo jen o alternativu: o dobromyslného turistu nebo o prohnaného pašeráka ze Singaporu. Ale jak rozluštit rovnici, která není dána, rovnici o neznámém počtu neznámých? Co když je to přírodopisec, který sbírá průřezy stromů, suší květiny a chytá motýly? Nesmím ho urazit. Ale co když ten podařený profesor sbírá také jiné věci? Co když se vyptává domorodců na plantážích a fotografuje? Našel jsem u něho podezřelé snímky! Musím ho varovat. Ale co když ten člověk nesbírá ani brouky, ani orchideje, brousí z kantongu do kantongu a všude, kam vkročí, najdou se zbran ě? Musím ho zatknout. Co když je to ale redaktor nějakého vládního žurnálu? Musím ho uvítat. Usmíval se, já též. Aby mne docela zmátl, poručil přinést čaj a nabídl mi doutník. Teprve potom s mrzutou tváří nemilé povinnosti vytáhl ze stolu papír a pero s podotknutím, že má nařízeno sepsat formální protokol s každým cizincem, který zavítá do Wonosobo."
Mezi dnem, kdy se Konstantin Biebl narodil, a dnem, kdy ukončil svůj život sebevraždou, uběhlo třiapadesát let. Z nich pak podle všeho nejsilnější inspiraci pro svou pozdější tvorbu čerpal z necelých tří měsíců, které strávil na několika ostrovech jihovýchodní Asie. Možná se není čemu divit - už jeho otec (který mimochodem také ukončil život vlastní rukou) miloval vše exotické. Konstantin Biebl na svou poměrně krákou cestu vzpomínal v sérii cestopisných fejetonů, které byly po jeho smrti postupně vydány v knize Cesta na Jávu, v básnické sbírce S lodí, jež dováží čaj a kávu a krátké próze Plancius. Všechna tři díla nyní poprvé vycházejí jako komplet. Pro inspiraci vybíráme krátkou ukázku z povídky Noc ve Wonosobo: "Jakýsi míšenec přišel za mnou do hotelu a požádal mne, abych ho následoval. Uvedl mne do nízké vily před navoněnou tvář asi třicetiletého muže, jenž se mi představil jako šéf místní celnice podivným jménem Jetel a nabídl mi křeslo, jehož sedadlem byl Atacus Atlas, největší žijící motýl na Jávě, a opěradlem křičící páv. Sám usedl na hnízdo kolibříků, zavěšené mezi liliemi, a opřel se o chameleona, vyšitého zeleným hedvábím. Dělil nás stůl, oceán, nedůvěra a mnoho jiných věcí, například monokl, kterým dandy zakrýval své pravé poslání, rozsévaje oběma rukama ležérnost, jako by se jednalo o bůhvíjakou milou návštěvu. Jeho úloha nebyla snadná. V té době právě vypuklo na Jávě povstání, měl nařízeno prozkoumat ledví každého cizince. Pohlédl na mne pátravě. Koho má před sebou? Kdyby šlo jen o alternativu: o dobromyslného turistu nebo o prohnaného pašeráka ze Singaporu. Ale jak rozluštit rovnici, která není dána, rovnici o neznámém počtu neznámých? Co když je to přírodopisec, který sbírá průřezy stromů, suší květiny a chytá motýly? Nesmím ho urazit. Ale co když ten podařený profesor sbírá také jiné věci? Co když se vyptává domorodců na plantážích a fotografuje? Našel jsem u něho podezřelé snímky! Musím ho varovat. Ale co když ten člověk nesbírá ani brouky, ani orchideje, brousí z kantongu do kantongu a všude, kam vkročí, najdou se zbran ě? Musím ho zatknout. Co když je to ale redaktor nějakého vládního žurnálu? Musím ho uvítat. Usmíval se, já též. Aby mne docela zmátl, poručil přinést čaj a nabídl mi doutník. Teprve potom s mrzutou tváří nemilé povinnosti vytáhl ze stolu papír a pero s podotknutím, že má nařízeno sepsat formální protokol s každým cizincem, který zavítá do Wonosobo."
