Dnes už asi nikdo nezjistí, co tak obrovskou a z velké části zbytečnou paniku kolem tasemnice - odborně zvané Echinococcus multilocularis - způsobilo. Dvě nakažené lišky, po celé léto zmiňované jako doklad šíření nemoci na našem území, nejsou totiž ničím mimořádným. O výskytu nakažených lišek u nás parazitologové vědí už od roku 1995, pravděpodobně tu však byly i dříve. Namístě není ani obvinění vědců, že o hrozivém nebezpečí dávno neinformovali. Jediný případ ženy z Klatovska, která zemřela v roce 1979, neopravňuje ani k seriozním vědeckým závěrům o původu nákazy, a už vůbec ne k burcování veřejnosti.
"V současné době sice nikdo nemůže zodpovědně říct, že se při sběru lesních plodin stoprocentně nelze nakazit, je však jisté, že toto riziko je alespoň u nás nepatrné," soudí Libuše Kolářová, která se na oddělení tropické medicíny pražské Fakultní nemocnice Bulovka věnuje výzkumu parazitických červů.
V této souvislosti je zajímavé, že badatelé, kteří se v roce 1956 zabývali výzkumem echinokoka na ostrově St. Lawrence na Aljašce, jež patří co do nákazy touto tasemnicí k nejpromořenějším oblastem světa, nezjistili mezi sběrem plodů a nákazou lidí žádnou souvislost.
"V naší republice se infekce lidí tasemnicemi rodu Echinococcus už třicet let monitoruje pomocí vyšetření krevního séra," říká doktorka Kolářová. "Sérologicky je s vysokou pravděpodobností možné zachytit dokonce případy, kdy se člověk tasemnicí nakazil, ale jeho imunitní systém ji pak zahubil, takže neonemocněl. Přesto u nás nemáme žádný pozitivní výsledek, kromě onoho dvacet let starého případu."
Podle doktorky Kolářové je dokonce možné, že se u zdejšího echinokoka jedná o málo patogenní formu, která nemusí být vůbec schopna člověka nakazit. To by vysvětlovalo, proč jsou u nás nakažené lišky, ne však už nakažení, neřku-li nemocní lidé. Podobně jsou na tom v některých oblastech ve Švýcarsku a USA.
Riziko, že si z lesa přinesete nebezpečnou nákazu echinokokem, je přibližně
Pramen: Státní zdravotní ústav, Český myslivecký svaz |
