Věra Galatíková patří k herečkám, které jejich fanoušci spolehlivě rozeznají už po hlase. A není to zdaleka jen díky kongeniálnímu dabingu postav, jež vytvořila Annie Girardotová. I když pestrost rolí, které si zahrála její francouzská kolegyně, by Věra Galatíková mohla přece jen sledovat se špetkou závisti. Zejména pro televizní tvůrce se totiž ona sama stala nadlouho jakýmsi mateřským prototypem. Na druhou stranu však právě takovéto hrdinky, včetně ředitelky Martínkové ze seriálu My všichni školou povinní, přispívaly k růstu diváckých sympatií. O mnoho štědřejší k ní však nebyli ani filmaři. Údolí včel, Všichni dobří rodáci a Dým bramborové natě - to jsou snímky, kde se za čtyři desítky let dostala k nejvýraznějším rolím. O to důkladněji se Věra Galatíková věnovala divadlu, které ji uhranulo už v dětství. Vyrůstala na valašské samotě, a když se později přestěhovala její rodina do Zlína, chodila na všechny zdejší premiéry. Po představení si v duchu odehrála všechny ženské i mužské postavy, ale rodiče její posedlost nebrali vážně. Vystudovala tedy pedagogickou školu, rok učila ve Vracově u Kyjova a přijímačky na JAMU udělala tajně. První angažmá získala v roce 1962 v Pardubicích, kde se poprvé setkala s Čechovem. Zahrála si Jelenu ve Strýčkovi Váňovi, později ji v Činoherním klubu obsadil Jan Kačer jako Raněvskou do Višňového sadu. Příchod do Prahy však nebyl nijak idylický. "Neměla jsem kde bydlet, přespávala jsem v šatně divadla a při večerních procházkách jsem sledovala rozsvícená okna, která jako by říkala, všichni mají domov, jen ty ne," vzpomíná Galatíková, které z nočních chmur pomohla azylem ve svém bytě sestra Jiřího Hrzána. Posléze se objevil na obzoru kolega Ladislav Frej a zrodilo se herecké manželství, které je dnes vděčným objektem reportáží společenských magazínů. Mediální zájem navíc přiživuje fakt, že se oba potomci - Kristýna i Ladislav - vydali v profesních stopách rodičů. Divadelní programy lemující putování Galatíkové z Činoherního klubu přes Divadlo S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou) a Městská divadla pražská až do Národního divadla připomínají herečku v podobách odlišných od té nejviditelnější - televizní. Najdeme tady Vojnicevovou v Platonovovi, kterého režíroval Otomar Krejča, Titánii ve Snu noci svatojánské, Matku v Krvavé svatbě, sestru Ratchedovou v Přeletu nad kukaččím hnízdem, Amandu ve Skleněném zvěřinci, Strouhalku v Maryše... A z poslední doby například stařenku Mommo v tragikomedii Bailegangaire aneb Město beze smíchu, kterou nastudoval Karel Kříž. V jeho režii ostatně excelovala coby Hekabé v antickém opusu Divadla Labyrint Pokořitelé Tróje, jenž jí vynesl Cenu Thálie za rok 1994. "Hekabé představuje syntézu umělecké i lidské zkušenosti, která herečku řadí po bok našim největším tragédkám," napsala o jejím výkonu Jana Paterová. "Nejde tady jen o vrcholnou deklamaci, schopnost přesně cítěného velkého gesta nebo mistrovství, s jakým spojí psychologickou zkratku s náročnou hudební formou. Její Hekabé není pouze monumentálním obrazem všech trpících a zraňovaných matek, ale poukazuje i do vyšší mravní sféry." Věra Galatíková nicméně dokáže být podobě rázná i mimo jeviště. Pokud se jí něco dotkne, tak se odtrhne od milovaných knih a hudby a burcuje veřejné mínění. Činí tak se zápalem někdejší učitelky i s patosem divadelních hrdinek. Nikoliv pro pár minut před kamerami, jichž si ostatně užila dost a dost, ale z upřímného přesvědčení, že se dere o správnou věc.
PŘÍŠTĚ: AŇA GEISLEROVÁ
PŘÍŠTĚ: AŇA GEISLEROVÁ
