Zakopaný pes nebývá v intenzitě citů, ale ve způsobu lásky.
"Srovnáváte-li svůj vztah k dvouletému usměvavému batoleti a dejme tomu ke dvanáctiletému, věčně vzpurnému pubescentovi, srovnáváte jablka s hruškami," vysvětluje pražská psycholožka Naděžda Verecká. "Není důvod se obviňovat pouze proto, že jedno z nich berete častěji na klín. Druhé dítě už možná ani o tento druh náklonnosti nestojí."
Určitá citová rezervovanost, kterou v období dospívání pociťují rodiče k dětem, je navíc zcela v souladu se zákony vývoje. Aby se dospívající mohl vydat na vlastní cestu životem, musí se částečně osamostatnit i citově.
Zrcadlo vlastních chyb
Za odlišnými city nestává jen věkový rozdíl, ale i povaha dítěte. Manželský svazek je totiž jako zámek a klíč. To, co k sobě partnery přitahuje, je povahová různost: jestliže matka například ráda organizuje a otci vyhovuje, když může nechat běh rodiny na ní, tvoří ideální pár. Patří-li matka k lidem typu "mouchy, snězte si mě", vytvoří harmonickou dvojici s mužem, který si razí cestu životem jako buldozer. Genetika je však poťouchlá věda. Otci-buldozeru často nadělí syna-buldozera a pak z toho bývá velký třesk.
"Každý z nás by ze všeho nejvíce nenáviděl svého dvojníka, pokud by někdo takový existoval," tvrdí doktorka Verecká. "U dětí nás provokují především naše vlastní špatné vlastnosti. V tomto směru je potřeba se přece jen trochu ovládat."
Dva na dva
Ve většině rodin se tvoří jakési rodinné koalice. Nejčastěji "drží" otec se synem a dcera s matkou, ale může to být i přesně naopak. Běžná je také situace, kdy mladší dítě, zejména jde-li o předškoláka, je "maminčino" a starší má blíže k otci. Žádnému z těchto modelů nelze teoreticky nic vytknout, pokud ovšem jeden z rodičů nezačne žárlit a nevypustí z úst uštěpačné: "Jdi si za tatínkem (maminkou), když ho (ji) máš tak rád."
Sejdou-li se v rodině jen synové, či naopak pouze dcery, stává se, že svorně tíhnou k rodiči stejného pohlaví. Ani tady není potřeba se rmoutit - opět se totiž srovnávají hrušky s jablky.
Nehrajte, prožívejte
Jestliže vaše citové nebe z nějakého důvodu dočasně potemní, není radno se tvářit, že je bez mráčku.
"Nestylizujte se do žádných rolí," doporučuje doktorka Verecká. "Můžete sice 'zahrát' pohlazení, ale těžko k němu 'dohrajete' něžný úsměv a rozzářené oči. Děti jsou velmi citlivé a rozpor mezi vašimi gesty a skutečnými city způsobí v jejich duši jen další zmatek."
Jestliže se zdá, že dětem najednou nerozumíte, je jediným lékem čas. Ten, který léčí jen tím, že plyne, ale především ten, který můžete vzájemnému sblížení věnovat.
 Situace, kdy si otec rozumí spíše se synem a matka s dcerou, jsou sice běžné, může tomu však být i přesně naopak. |
