Mladší Rusové, zvláště generace dorůstající po pádu komunismu, nemají ani čas ani chuť na alkohol, který je více než kterýkoli jiný faktor spjatý s historickými slabostmi Ruska: alkoholismem, násilím, lajdáctvím, krachem podnikání, zmařenými nadějemi a rozpadem rodin. A poprvé mají alternativu: dobré, levné pivo, které se vaří v Rusku a nyní se distribuuje i do odlehlých vesnic.
Spotřeba piva se od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 každoročně zvyšuje o 500 miliónů litrů. Za loňský rok vypili Rusové 3,2 miliardy litrů zlatavého moku - o 27 procent více než v roce 1997. Stále ještě to vychází na pouhých 19 litrů na osobu - v porovnání s 83 litry v Americe a 129 v Německu. Spotřeba piva však neustále roste a zcela nečekaně ji vyhnal do výše loňský střemhlavý pád hodnoty rublu.
Loni v srpnu popíjeli Rusové velké množství módního dovozového piva. Proslulá evropská jména jako Heineken, Bitburg, Carlsberg a Kronenbourg zdobila slunečníky stínící nové kiosky s pivem v moskevských parcích. V "irských" pivnicích se podával Guinness.
Ale vinou devalvace se náhle staly tyto zahraniční druhy piv příliš drahé. Místní pivovary si uvědomily svou šanci. Ruským pivovarnickým centrem se rychle stal Petrohrad. Jedna ze společností - pivovar Baltika - je nyní největší svého druhu ve východní Evropě a jeho pivo se stává kultem mezi Rusy, pyšnými na to, že konečně mají pivo, které může konkurovat západním značkám. Baltika pokrývá svou produkcí 15 procent trhu.
Postkomunistický přechod na nápoje s nižším obsahem alkoholu je přesně to, co komunističtí byrokraté navrhovali už od revoluce. Vodka byla v letech 1917-1936 oficiálně zakázána. Cílem zákazu bylo vymýtit opilství carských dob. Lenin brojil proti vodce, nemohl však úspěšně bojovat proti tradici, která se zrodila v 15. století a v minulém století držela ve smrtícím sevření ruské mužiky. Její pití bylo povoleno až za druhé světové války, kdy měla dodat kuráž vojákům.
V Brežněvově éře měli oficiální činitelé grandiózní plány - hodlali pozvat západní pivovary, aby pomohly položit v Sovětském svazu základy pivovarnictví. Ale nic z toho nebylo. Gorbačov si svým zákazem prodeje vodky vysloužil trvalou a všeobecnou nepopularitu. Stát vydělával na daních z vodky tolik, že veškeré návrhy na zastavení její produkce narážely na odpor. Staly se však impulsem k tajné výrobě samohonky, která si s neúprosnou pravidelností každoročně vybírá daň na lidských životech.
Ruské pivo nebylo nikdy v minulosti dostatečnou náhradou za vodku - nebylo pasterizované, bylo mdlé a většinou nebylo k mání.
Politika a trh dopomohly k rozkvětu pivovarnictví zruinováním konkurence. Rusko přišlo o většinu bývalých sovětských republik produkujících víno a prakticky veškerá vína dodávaná do Moskvy z Gruzie a Moldavska jsou falšované břečky posílané na trh gangstery. Také vodka značně utrpěla všeobecně rozšířeným falšováním, při němž jsou směsky surového alkoholu vydávány za značkový alkohol.
Spotřeba piva se od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 každoročně zvyšuje o 500 miliónů litrů. Za loňský rok vypili Rusové 3,2 miliardy litrů zlatavého moku - o 27 procent více než v roce 1997. Stále ještě to vychází na pouhých 19 litrů na osobu - v porovnání s 83 litry v Americe a 129 v Německu. Spotřeba piva však neustále roste a zcela nečekaně ji vyhnal do výše loňský střemhlavý pád hodnoty rublu.
Loni v srpnu popíjeli Rusové velké množství módního dovozového piva. Proslulá evropská jména jako Heineken, Bitburg, Carlsberg a Kronenbourg zdobila slunečníky stínící nové kiosky s pivem v moskevských parcích. V "irských" pivnicích se podával Guinness.
Ale vinou devalvace se náhle staly tyto zahraniční druhy piv příliš drahé. Místní pivovary si uvědomily svou šanci. Ruským pivovarnickým centrem se rychle stal Petrohrad. Jedna ze společností - pivovar Baltika - je nyní největší svého druhu ve východní Evropě a jeho pivo se stává kultem mezi Rusy, pyšnými na to, že konečně mají pivo, které může konkurovat západním značkám. Baltika pokrývá svou produkcí 15 procent trhu.
Postkomunistický přechod na nápoje s nižším obsahem alkoholu je přesně to, co komunističtí byrokraté navrhovali už od revoluce. Vodka byla v letech 1917-1936 oficiálně zakázána. Cílem zákazu bylo vymýtit opilství carských dob. Lenin brojil proti vodce, nemohl však úspěšně bojovat proti tradici, která se zrodila v 15. století a v minulém století držela ve smrtícím sevření ruské mužiky. Její pití bylo povoleno až za druhé světové války, kdy měla dodat kuráž vojákům.
V Brežněvově éře měli oficiální činitelé grandiózní plány - hodlali pozvat západní pivovary, aby pomohly položit v Sovětském svazu základy pivovarnictví. Ale nic z toho nebylo. Gorbačov si svým zákazem prodeje vodky vysloužil trvalou a všeobecnou nepopularitu. Stát vydělával na daních z vodky tolik, že veškeré návrhy na zastavení její produkce narážely na odpor. Staly se však impulsem k tajné výrobě samohonky, která si s neúprosnou pravidelností každoročně vybírá daň na lidských životech.
Ruské pivo nebylo nikdy v minulosti dostatečnou náhradou za vodku - nebylo pasterizované, bylo mdlé a většinou nebylo k mání.
Politika a trh dopomohly k rozkvětu pivovarnictví zruinováním konkurence. Rusko přišlo o většinu bývalých sovětských republik produkujících víno a prakticky veškerá vína dodávaná do Moskvy z Gruzie a Moldavska jsou falšované břečky posílané na trh gangstery. Také vodka značně utrpěla všeobecně rozšířeným falšováním, při němž jsou směsky surového alkoholu vydávány za značkový alkohol.
