"Začal jsem hrát na klavír se stejnou samozřejmostí, jako jsem se začal učit číst a psát, a se stejnou samozřejmostí jsem začal občas i skládat," líčí své začátky, "rodiče to brali jako můj zájem, který ovšem musel stát až na druhém místě. 'Když máš hotové úkoly, tak si skládej,' říkali."
Gramofon doma neměli a rádio jim zabavili Němci. Když chtěli slyšet hudbu, museli si něco zahrát sami. "Co jsem si sám neobjevil, nezahrál, to jsem prostě neměl a neznal." Prohrabával stohy klavírních not od nejlehčích Lehárových operet k Brahmsovým intermezzům, až došel k symfoniím a kvartetům v úpravě pro čtyři ruce, které pak vytrvale hrávali s bratrem.
Anděl na půdě
Petr Eben se narodil v Žamberku, ale rodina se záhy přestěhovala do Českého Krumlova, kde mladý muzikant žil až do maturity. Rodiče byli učitelé (otec později inspektor) a byli dobře hudebně vycvičeni.
"Pamatuji si maminčin lahodný alt, když zpívala lidové písničky a nějaké ty melodie z operet a sama se doprovázela na kytaru. A tatínkovy housle. Chodil do amatérského orchestru a někdy doma cvičil. Všelijak při tom špulil pusu a bylo dojemné, jak velice se snažil."
Krumlovská idyla však netrvala dlouho. Otec, původem ze staré židovské rodiny, která do Čech přišla ze Španělska (matka je z křesťanské rakousko-polské rodiny), byl odvlečen do koncentračního tábora. Naštěstí se po válce sešli a rodina se přestěhovala v Krumlově do krásně situovaného domu v Radniční ulici u starého dřevěného mostu.
"Stále pod námi šuměla řeka a každou hodinu se z věže ozývaly fanfáry." Od roku 1948 bydlí skladatel v Praze. Nejdříve v Jinonicích, pak na Letné, ještě později na Smíchově, kde si s dětmi vybudoval koncem šedesátých let prostorný půdní byt. Ti, co ho znali, na něj dodnes vzpomínají. Na jednom ze zvýšených pódií pod zkoseným stropem byl skladatelův pracovní kout s křídlem, psacím stolem a telefonem. Pro návštěvníky byl kouzelný už vstup: za dveřmi je vítal anděl - stará dřevořezba z pohřebního vozu.
Tady také vznikly jeho kantáty Pragensia (1972) a Pocta Karlu IV. (1978). "Řadu let mi připadalo nevděčné žít uprostřed jednoho z nejkrásnějších měst a nepozvednout hlasu k jeho chvále," napsal skladatel. (Tento citát - jako i řada dalších - je převzat z knihy Kateřiny Vondrovicové; Petr Eben, ač ještě stále hraje a komponuje, má zdravotní problémy a hůře se mu hovoří.)
Dnes už jsou děti dospělé a smíchovskou půdu museli všichni už v roce 1988 opustit. Proč? Nikdo neví, jen se mezi lidmi šuškalo, že tam mělo být velitelství Varšavské smlouvy. Dnes je v domě hotel Julián a půdní vestavba zmizela.
Odvrácená tvář světa
Charakteristická pro přístup tohoto umělce nejen k muzice, ale i k životu je jeho úvaha z roku 1983, kdy byl organizátory festivalu v Salcburku vyzván, aby napsal skladbu s mozartovskou tematikou. Tehdy řekl: "To, co mě na Mozartově hudbě nejvíce dojímá, je jakási tesknota, která na některých místech jeho díla náhle pronikne nad úsměvně hravý povrch..."
Zvolil proto jako motto skladby několik vět z dopisu, který Mozart napsal v roce 1791, půl roku před smrtí, Konstanci: "Nemohu ti vysvětlit své pocity, je to jakási prázdnota, která mě bolí, jakási touha, jež nikdy není naplněna, tudíž nikdy nepřestává - stále trvá, ba den ze dne roste..." Pak ještě Petr Eben dodal: "Chtěl jsem se svou hudbou vcítit spíše do Mozartova smutku a stesku než do tak často obdivovaného radostného jasu jeho slohu."
Toto vyznání je typicky židovské: skladatele zajímá víc odvrácená tvář světa než ta nablýskaná. Moc dobře už geneticky ví, že za každou pěknou fasádou existuje hrůzyplný svět, o kterém buď slyšel z vyprávění o minulé katastrofě, jejíž důsledky pociťuje v prořídlé rodině, nebo tu katastrofu sám zažil - jako jeho otec.
Míra řádu a svobody
Ale vraťme se k začátkům. V Praze mladý skladatel studoval klavír a skladbu na Akademii muzických umění. Nejdříve u profesorky Postulkové, pak u Ladislava Vrchoty a Františka Raucha.
"Skladatelské umění začíná teprve tehdy, když látku pevně uchopíme a vnutíme jí tvar. Největší pedagogické úskalí spočívá tedy asi v tom uvést do pravé rovnováhy na jedné straně požadavek přísného řádu a na druhé straně toleranci vůči jeho uvolnění všude tam, kde naráží na projev silné individuality. Tuto pravou míru mezi řádem a svobodou jsem našel v pedagogické praxi profesora Bořkovce, ne jako učební metodu, nýbrž jako životní program."
Absolventskou prací v oboru skladby byl Koncert pro varhany a orchestr č. 1 s podtitulem Symphonia gregoriana. Kateřina Vondrovicová o něm napsala: "Toto více než padesátiminutové dílo nese znak rozmachu mládí ve formální koncepci, jež prozrazuje nadšení Brucknerovými a Mahlerovými symfoniemi..."
Myšlenkově byl první varhanní koncert koncipován - v době útlaku církví a pojímání varhan jako nositele nežádoucích spirituálních obsahů jako 'oslava Boha a chvála varhan'. Premiéra se konala 24. dubna 1954 ve Velkém sále Rudolfina v podání Jiřího Reinbergera a Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK za řízení Štěpána Koníčka.
Hudba jako služba
Od té doby napsal Petr Eben přes dvě stě skladeb (přesně jich na soupisu děl z roku 1995 najdeme 188) a patří k nejvýraznějším osobnostem české současné hudby. Platí to hlavně o varhanní a duchovní hudbě, kde si vydobyl celosvětové uznání.
Neméně úspěšné jsou jeho četné vokální, obzvláště sborové skladby. Řada dětských písniček a sborů téměř zlidověla, což znamená pro skladatele vždy poctu nejvyšší.
Za jeho hudbou je cítit s plnou vážností žitá skutečnost. Jednou řekl: "Zakusil jsem strach i hlad a několikrát jsem se podíval smrti přímo z očí do očí. A tu jsem si musel srovnat v hlavě několik velkých otázek, které by jinak patnáctiletého kluka asi nenapadly: jestli jsem se hloupě narodil do špatných časů, jestli to je všechno jenom náhoda a já mám prostě smůlu, anebo jestli za vším je hlubší smysl a velká naděje. A jestli smrt je opravdu stěna, za kterou všechno končí, či jestli tam na mě čeká něco jiného. A právě tam jsem se naučil milovat život, doufat a věřit."
Jindy zase medituje nad tím, že dříve, než odezněl strach z hrůzy nacismu, objevilo se na scéně nové ohrožení, které trvalo čtyřicet let a bylo s tím prvním srovnatelné. Svou úvahu končí slovy: "Ale stejně tenhle život, přesně tak, jak jsem ho prožil, byl vlastně pro mne ten nejlepší a dal mi všechny podmínky pro růst a rozvoj."
Petr Eben svým výkonem jen stvrzuje, že každé velké dílo bývá v životě vykoupeno těžkým životem. Ten nutí klást si velmi brzy důležité a nebezpečné otázky. U duchovní hudby rozlišuje Petr Eben hudbu spirituální a liturgickou.
Té první věnoval celý život a cítil by se velmi šťasten, kdyby jeho skladby alespoň nepatrně přispěly ke spiritualizaci světa, který se podle něho příliš utápí v materiálnu a ztrácí vlastní cíl života.
Do této kategorie počítá témata, jako je humanismus, láska a pokoj mezi lidmi, orientace na vše krásné od architektury Prahy až po Chagallova okna, souznění s poezií, nadšení z krásy řeči i řečí cizích, zklidnění věčného chvatu a usebrání v hektickém toku dnů.
V liturgické hudbě vidí zase úkol, který je mu uložen společenstvím lidí věřících, ať jsou jakéhokoli náboženství. "Plnění tohoto úkolu souvisí s mým přesvědčením o jisté služebnosti hudby oproti pojetí komponování jako seberealizace," říká. A to je možná nejvlastnější důvod, proč jako skladatel, muzikant i člověk tak vyčnívá.
|
PETR EBEN • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíce povedlo? • Můj nejbližší velký úkol? |
