Potěší-li vás, že v tom nelítáte sami, pak vězte, že podobně "nahluchlé" rodiče má více než třetina teenagerů. Právě tolik si jich v orientačním průzkumu Víkendu MF DNES stěžovalo, že si s nimi otec ani matka nepovídají. Psychologové o tom vědí, a proto rodičům dávají co proto, kdykoli mají možnost k nim promluvit. Na povídání s rodiči máte totiž svaté právo, sebelepší kamarád ani sebežhavější první láska rodičovskou moudrost nenahradí. Jenže jak se k ní dostat, když na každý pokus o navázání hovoru končí zamručením, že teď nemají na ty vaše hlouposti čas, odseknutím "tvoje starosti na moji hlavu,", nebo dokonce křikem a nadávkami?
Fňukání nikoho nebere
"Neházejte flintu do žita a nevysvětlujte si odmítnutí jako nelásku," důrazně doporučuje zlínská psycholožka Božena Veškrnová. "Rodiče vás mají rádi, chtěli by o vás vědět co nejvíc, ale mnohdy mají tolik vlastních starostí, že se jim zdá, jako by už jiné neunesli. A tak vše, co zavání novým problémem, raději hned utnou - včetně vašeho lamentování."
Právě v něm může být také důvod, proč nejsou na příjmu, když zrovna voláte po jejich pozornosti. Neustálé stěžování, fňukání a foukání bolístek totiž nikoho nebaví. Ostatně, i vy sami určitě dáváte přednost lidem, s nimiž se můžete od plic zasmát. Smutní patroni nejsou v kursu. Když si někdo stále jen stěžuje, začne mít ten, kdo naslouchá, pocit, že za jeho problémy může i on sám - nedokázal jim zabránit. Pocit viny není žádná slast, a tak se trudomyslným každý raději na sto honů vyhne.
Návnada by měla chutnat rybě
"Počkejte si na vhodný okamžik," radí doktorka Veškrnová. "Až se vám rodiče budou zdát relativně v pohodě, zkuste to. Začněte příjemnými zprávami anebo nezávazným povídáním: co je nového ve škole, koho ze společných známých jste potkali ve městě. Pak se jich můžete zeptat, co by oni dělali, kdyby... a předestřít jim situaci podobnou té vaší. Pokud jste přesvědčeni, že něco podobného kdysi také prožili, zeptejte se na jejich zkušenosti: 'Zradil tě někdy kamarád? Dostal jsi někdy nespravedlivou známku?' Pak můžete lehce přejít k vlastnímu trápení - ostatně, zeptají se na ně patrně sami."
V teorii mezilidské komunikace, což je věda o tom, jak by spolu měli mluvit rozumní dospělí lidé, existuje důležitá poučka: návnada by měla chutnat rybě, nikoli rybáři. Chcete-li tedy někoho vtáhnout do hovoru, začněte tím, co zajímá jeho, nikoli vás.
Pozvěte je na fotbal
Potíže s komunikací bývají především v rodinách, kde si důvěrnost pletou se skladištěm problémů. Táta vychrlí své starosti na mámu, máma jimi počastuje tátu. Pak se horou trápení shrbí, zalezou každý do jednoho kouta a není s nimi řeč. Na vaše problémy už nemají sílu - jak by také mohli... Chyba je v tomto případě v celém systému, v němž se lidé přestali radovat. Rodina je místo, kde by měl člověk především nabrat sílu, nikoli se jen obalovat cizími smutky. Jestliže si tohle už dokážete uvědomit, můžete s tím možná trochu pohnout.
"Navrhněte nějaký program, který by byl zajímavý pro všechny," doporučuje Božena Veškrnová. "Pozvěte rodiče do kina, na fotbal, na výlet, vyhecujte je, aby obuli staré brusle, sedli na kola, přineste nový recept a uvařte jim slavnostní večeři. Společné zážitky vás pak podrží v těžších chvílích. Jestli je chcete vážně potěšit, udělejte to v době, kdy na ně nemíváte nikdy čas - třeba místo sobotní diskotéky. Uvidíte, že přinejmenším zpozorní."
 Komunikace s rodiči vám někdy může připomínat tričko naruby: místo čelem se k problému staví zády a když je voláte, jako byste hrách na stěnu házeli - anebo mluvili do sluchátka místo do mluvítka. |
