Máte za sebou rozvod, drogovou závislost, obnažování se na koncertech... Jak se na tohle všechno s odstupem času díváte?
Co nás nezabije, to nás posílí. A zatím se to potvrzuje. Můj dnešní život je mnohem klidnější a pokojnější, ale mám ale pocit, že všechno, čím jsem si prošel, přijít muselo, abych se poučil. Bylo to nutné pro další můj život. Takže všechny ty situace považuji za potřebné.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Celý rozhovor s Richardem Müllerem najdete v aktuálním vydání týdeníku Téma. |
A z toho všeho – co byl největší průšvih?
Vždycky jsem tvrdil, že největší průšvih mého života byl rozpad rodiny. Ale věřím, že už jsme všichni za tím. Děcka už jsou velká, rozběhaná po světě... Znovu říkám: Co nás nezabije, to nás posílí. Banální, ale moudrá fráze.
Bral jste psaní textů jako osobní terapii?
Všechny moje texty, které jsem kdy napsal, vycházely z úplného nitra a možná v nich nemluvím jenom o svém životě, ale i o životech druhých. Nenazval bych to ale terapií.
Měl jste někdy tvůrčí krizi?
Ani bych neřekl. Jestli je nějaká tvůrčí krize, tak teď. Proto jsem po letech oslovil kolegu, který mi připravil fantastické texty. Autora hudby ale ještě nemám. To je stále otevřené.
Proč se podzimní turné jmenuje 15 let bez Filipa?
Protože uběhlo patnáct let od doby, kdy zemřel můj blízký přítel a autor mé hudby Jaro Filip. Na Slovensku je to fenomén. Na jeho písničkách jsem postavil celý repertoár.
Myslíte na něj často?
Skoro denně. A stává se mi, že třeba vyjde nějaké nové album, o kterém vím, že by se mu líbilo, a hned mu to chci říct, ale najednou se zaseknu a řeknu si, neblázni, vždyť tady Jaro už dávno není. To, co jsme spolu prožili, se totiž nedá zapomenout.
Co třeba?
My jsme spolu za tři měsíce udělali šedesát písniček. Ty se pak rozdělily na čtyři moje a dvě jeho cédéčka. Bylo to neuvěřitelně překotné a neumím si představit, že by se něco podobného dalo někdy zopakovat.
Když takhle vzpomínáte, myslíte i na svůj život? Bilancujete?
Uvědomuju si, že život nesmírně letí... Když přišla padesátka, uvědomil jsem si, že jsem vlastně starý, a s tím přišla logicky i bilance. Když jsem byl mladý, byl pro mě padesátník člověk nad hrobem.
A teď?
Čtyři roky od té padesátky utekly tak, jako by to byly tři měsíce. Uvědomil jsem si, a teď musím použít strašný slovní kýč, že musím plně prožít každý den, protože za chvilku přijde šedesátka, možná sedmdesátka a to už je věk, ve kterém se odchází.
Takže přemýšlíte o smrti?
Nemyslím na smrt, ale na různé bolesti a choroby. A na to, jak je to všechno blízko okolo nás.
A z toho máte strach?
Mám. Z bolesti mám strach. Ze smrti ne, protože ta přijde a jediný, koho se nedotkne, jste vy. Všichni blízcí za vás truchlí, ale vy už to nevíte. Kdežto bolest si prožijete.
Jak se Richardovi Müllerovi daří vychovávat tříletého syna? Co ho děsí? A jaký má sen, si přečtete v pátečním vydání týdeníku Téma
