Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Republice je osmdesát čtyři let

aktualizováno 
Dějiny České republiky očima pamětníků.
Dějiny České republiky očima pamětníků. Jak se jim žilo za různých režimů a vlád?

Doma ještě dlouho po založení republiky svítili petrolejkou. K zubaři se chodilo, když už to opravdu nešlo vydržet, a doktor pak bolavý zub spravil pomocí vrtačky, kterou poháněl šlapáním. Pan Josef Koblása je pamětník. Narodil se v roce 1912 v malé jihočeské vesnici, 28. října 1918 tu prožil vznik republiky a pak řadu dalších milníků, které poznamenávaly jeho život. Jak se tu těch třiaosmdesát let žilo? Pan Koblása vzpomíná a spolu s ním i Marie Drahoňovská, narozená v roce 1917.

Panu Josefu Koblásovi, tenkrát bytem v Sedlečku u Soběslavi, kam zrovna začal chodit do školy, bylo tehdy šest. A vzpomíná si na ten den docela přesně: "Ráno nás ve škole seřadili a šli jsme průvodem na soběslavské náměstí. Tam bylo srocení lidu a všichni volali sláva. My kluci jsme tenkrát směli házet kameny po rakousko-uherských znacích. Když jsem se pak večer vrátil do Sedlečka, skoro všichni byli na návsi. Lidi tam pálili obrazy císaře pána. A druhý den jsme se ve škole před vyučováním už nemuseli modlit." Pan Koblása byl sedmý z osmi dětí. A kromě toho, že mu ve škole odpadla povinná ranní modlitba, se v jeho životě nezměnilo nic, doma se stejně jako dřív museli všichni ohánět, aby je uživilo malé hospodářství. "K snídani maminka obvykle vařila zapraženou polívku. Do školy jsem pak dostal krajíc chleba. A k večeři jsme většinou měli brambory, někdy s kyselým mlékem. Maso bývalo jen o posvícení nebo o pouti," vzpomíná pan Koblása. Paní Marii Drahoňovské bylo v té době sedm let. Žila s rodiči v Nové Cerekvi u Pelhřimova. Životní úroveň její rodiny byla vyšší než u Koblásů, její otec okolním sedlákům prodával a opravoval zemědělské stroje a nářadí. Když se rozkřikla zpráva o atentátu na ministra financí, vyprávěl prý o tom každý. "Všude byl nářek, že teď přijdeme o peníze, že Rašín jediný v celém státě dokázal zachránit naši měnu. Prostě to zahýbalo se všemi, ať byli chudí nebo bohatí," tvrdí paní Drahoňovská. Pan Koblása má jinou zkušenost: "O Rašínovi se u nás mluvilo jen jednou. Když maminka hledala peníze, které se musely nechat okolkovat." Krach na newyorské burze odstartoval světovou hospodářskou krizi. V Československu průmyslová výroba klesala až do roku 1933, kdy byla o čtyřicet procent nižší než koncem dvacátých let. "Když se tahle zpráva z newyorské burzy dostala k nám, tatínek říkal, že bude zle. Myslel si, že sedláci teď nebudou mít peníze na nové stroje a on přijde na buben. Ale nakonec to tak zlé nebylo, protože sedláci měli našetřeno a stroje si kupovali dál. Spočítali si, že jsou levnější než pracovní síla," vzpomíná paní Drahoňovská. "Ta zpráva vyvolala zděšení, začali jsme se bát, co s námi a s republikou bude. Pracoval jsem v té době ve Státním nakladatelství, vydávaly se tam učebnice a byly tam různé jazykové redakce - česká, slovenská, německá, polská, francouzská a další. A když se dostal k moci Hitler, lidi z německé redakce nám dávali najevo, že oni jsou něco víc. V té době jsem chodil na filozofickou fakultu. A když jsme tam, my Češi, viděli naparovat se Němce v těch jejich bílých punčochách, tak jsme jim na ně stříkali červený inkoust," vzpomíná pan Koblása. "V těch dnech jsem už byla v Praze. To se nedá popsat, co to bylo za hrůzu. Ta bezmoc. Věděli jsme, že je konec naší svobody, protože se na nás spojenci vykašlali. Lidi brečeli doma i na ulicích," říká Marie Drahoňovská. Josef Koblása tehdy bydlel na Malé Straně ve Velkopřevorském paláci. "Naproti bylo francouzské velvyslanectví. Viděl jsem, jak tam chodili naši legionáři vracet francouzská vyznamenání. Protože nás Francie prodala Hitlerovi. K nám do nakladatelství přicházeli umělci a brečeli." Josef Koblása si ulevil: "No ježišimarjá, to byl den. Byl březen a padal sníh. A němečtí vojáci táhli Nerudovou ulicí nahoru k Hradu. My Češi jsme brečeli a plivali po nich, Němci na chodnících naopak jásali. Už bych to nerad zažil." Marie Drahoňovská pracovala tenkrát jako prodavačka v obchodním domě Teta v Jungmannově ulici. "Ten den se nenakupovalo, lidi neměli chuť něco nakupovat. Jen brečeli." Paní Drahoňovská se dva roky předtím vdala za malého obchodníka s drogistickým zbožím a lékařskými potřebami. Byla sice válka, ale pořád se dalo nějak žít. Ze dne na den se všechno změnilo. Zatýkání, výslechy, rozsudky smrti. "Ve dne v noci jsem se bála. Němci mohli kdykoliv přijít na prohlídku bytu," popisuje onu dobu paní Drahoňovská. S represemi se však nakonec setkala jen jednou. "Museli jsme zaplatit pokutu čtyřicet korun, protože jsme na firemním razítku měli pořád český název ulice. Měli jsme tam Kodaňská, mělo tam být Kopenhagenstrasse." "Noviny psaly, že každý třetí muž bude popraven. Pak tehdejší ministr školství Emanuel Moravec svolal na Staroměstské náměstí tábor lidu, kde lidé odhlasovali, že jsou Hitlerovi věrní. A říkalo se, že díky tomu pak Němci upustili od toho, že každého třetího zastřelí. V nakladatelství tehdy do vedoucích funkcí přišli kolaboranti. Museli jsme si dávat velký pozor. Žít v tom bylo moc těžké. Půl roku před koncem války jsem byl nasazen k luftschutz, k protiletecké obraně," líčí svůj osud pan Koblása. Josef Koblása v těch dnech sloužil u luftschutz ve škole v Sušické ulici v Praze 6. "Drželi jsme službu u telefonu, my Češi i němečtí vojáci. A 5. května nás Němci naučili střílet z automatů a potom nám je dobrovolně předali. Jenže pár set metrů odtud byli esesáci. A když se to o těch zbraních dozvěděli, chtěli jít na nás. Zachránili nás vlasovci. A pak od Kralup přijely první ruské tanky." Marie Drahoňovská slyšela, jak se střílí, ale zůstávala doma. "My byli schovaní ve sklepě, měli jsme ho dobře zařízený jako kryt proti bombardování." Pan Koblása na to má tuto vzpomínku: "Některé Němce u nás v Dejvicích na Bořislavce postříleli kulometem, pak ještě přijel tank a přejel je. A další Němci museli vykopat hroby a ty postřílené pohřbít. Hodně příslušníků revolučních gard se hlásilo, že půjde do pohraničí odsunovat Němce. Já jsem se vrátil do práce." "Na tom Václavském náměstí jsem tehdy byl také. Jinak to nešlo, museli jsme," vzpomíná na komunistický převrat pan Koblása. "Pořád byl nábor do strany: Tady máš přihlášku a podepiš. Říkal jsem jim, že jsem nikdy v žádné straně nebyl a mohu bez toho klidně žít dál. A oni - přeci nepůjdeš proti proudu. Za rok jsem jim to podepsal." Paní Drahoňovská říká, že tím pro ni začala hodně nepěkná doba. "Už jsme s manželem tušili, že to bude naše pohroma. A taky jo. Prohlídky v bytě, obchod nám sebrali, manžel v něm ještě rok dělal aspoň vedoucího, pak už jen prodavače. Já jsem šla do parfumerie. Taky nám pořád nutili přihlášku do strany, ale my nepodepsali. Za to nás domovní důvěrníci udávali, že chodíme pravidelně do kostela a že udržujeme dál styky s přáteli v cizině." Pan Koblása se ráno probudil, aniž tušil, co se děje, a šel do práce. "Rusové projížděli ulicemi a pořád koukali do oken, jestli po nich někdo nezačne střílet. U Výstaviště byla v pohotovosti dělostřelecká baterie. Šel jsem tam a ruští důstojníci se mě ptali, co se to u nás děje. A já na to, co by, nic se tu neděje. Říkal jsem si, že snad už skončí časy, kdy neučitel může dělat školního inspektora. Teď jsem věděl, že to bude pokračovat." Pan Koblása byl v té době nemocný. Ležel v pražské nemocnici Pod Petřínem a z okna se díval na západoněmecké velvyslanectví, do něhož se tehdy uchýlily stovky občanů východního Německa v naději, že se tak dostanou na Západ. Ráno 17. listopadu ho sanitka přes celou Prahu vezla na vyšetření do jiného špitálu, vracel se až večer. Jeli přes centrum, a jak dnes pan Koblása říká, i přes sklo sanitky bylo jasné, že se tu "něco" stalo mezi studenty a policií. "To rozdělení Československa pro mě bylo hrozným zklamáním. Udělali to politici, lidi to nechtěli. Často jsem jezdil na Slovensko a chovali se tam ke mně vždycky dobře. Jen jednou mě nechtěli v Banské Bystrici obsloužit, že jsem Čech. Ale to byla výjimka. Až v posledních letech jsem cítil nějakou zášť, že jsme jim snad nějak ublížili. A přitom kdyby nebylo Čechů, neměli by Slováci nic a možná by dneska všichni mluvili už jen maďarsky," myslí si pan Koblása. Paní Drahoňovská je razantnější: "Jsem ráda, že jsme se rozdělili. Jak mluvil ten Mečiar, to bychom se od nich ještě dočkali věcí!" Marie Drahoňovská v té době byla již druhým rokem v domově důchodců. Když se dozvěděla, že jsme v NATO, řekla si: "Teď máme jistotu, kterou jsme neměli za Mnichova. Moje děti už se nemusí tolik bát o budoucnost." Josef Koblása žil v roce 1999 ještě ve svém bytě. Onu zprávu hodnotil podobně: "Jsme malý národ. Potřebujeme být součástí velkého celku." Rok nato odešel i on do domova důchodců, i když říká, že kdyby to šlo, radši by tu nebyl. "Doktoři mě chlácholí: Pane Kobláso, ve vašem věku buďte rád za každé ráno, kdy se probudíte. Ale teď jsem viděl ten útok na Ameriku. Říkal jsem si, co z toho teď bude? To by mě nenapadlo, že snad ještě zažiju třetí světovou válku. Já už tu budu jen chvíli. Ale o děti, o ty se bojím."

Böhmen und Mähren

Vůdce Adolf Hitler přijal presidenta českého státu dr. Háchu ve své pracovně. President českého státu prohlásil, že klade osud českého národa a České země s plnou důvěrou do rukou Vůdce Německé říše. Vůdce přijal toto prohlášení a rozhodl se, že přijímá český národ pod ochranu Německé říše.
Večerní České slovo, 15. března 1939

Atentát na Heydricha

Dne 27. května 1942 asi v 10.30 hod. byl spáchán atentát na Zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Heydricha. Kdo by mohl podati o tom informace, ale nesdělí je z vlastní vůle policii, bude se svou rodinou zastřelen.
A-Zet, 29. května 1942

Český lid povstal

Česká národní rada se ujímá dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska. Zanikl takzvaný Protektorát Čechy a Morava, který nám byl Němci vnucen.
Rudé právo, 6. května 1945

Okupanti nás obsadili!

Večer 21. srpna obsadila sovětská okupantská vojska redakci a tiskárnu Mladé fronty v Panské ulici, zahnala nás do jedné místnosti a věznila nás se samopaly po celou noc. Teprve dnes ráno před osmou hodinou se nám podařilo proniknout z obsazené budovy Mladé fronty. Můžeme konečně zase svobodně mluvit ke svým čtenářům. Čekají nás strašné a těžké dny. Ale ať se okupanti snaží jak chtějí, svobodu v našich srdcích neušlapou.
Mladá fronta, 22. srpna 1968

Ať žije Gottwald!

Ve středu odpoledne přišly na pražské Václavské náměstí průvody pracujících. Ministr informací V. Kopecký konstatoval, že v republice bude musit vládnout jen lid. Dokončíme očistu, aby nebylo špionů, spekulantů a sabotérů a aby se mohlo vládnout pro blaho lidu. Poté - nadšeně uvítán - přijel předseda vlády Kl. Gottwald. Oznámil, že přijíždí právě od presidenta republiky, který přijal demisi odstoupivších ministrů.
Národní osvobození, 26. února 1948

Odsun Němců uznán

Po zakončení porad hlavních tří velmocí v Postupimi bylo vydáno společné komuniké o rozhodnutí Velké trojice. Polsko, Československo a Maďarsko se žádají, aby přerušily odsun německého obyvatelstva, a to do té doby, kdy tato otázka nebude podrobněji prozkoumána, přičemž se však tento odsun zásadně uznává.
Národní osvobození, 3. srpna 1945

Studentské shromáždění

U příležitosti 50. výročí 17. listopadu 1939 se dnes v Praze uskutečnilo studentské shromáždění k uctění památky studenta Jana Opletala. Akci i následný průvod zneužila skupina osob, nechvalně známých z různých protispolečenských vystoupení v minulém období. Pořádkové jednotky byly nuceny přijmout opatření k zajištění pořádku.
ČTK, 17. listopadu 1989

První den samostatného českého státu

Ve Vladislavském sále Pražského hradu se dnes, v den vzniku samostatného českého státu, konala první slavnostní schůze Poslanecké sněmovny jeho parlamentu. Předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde uvedl, že nebylo v silách politiků zabránit rozpadu Českloslovenska.
ČTK, 1. ledna 1993

Jsme v NATO

Missouri, USA - Česká republika se dnes předáním ratifikačních listin v americkém městě Independence ve státě Missouri stala členem Severoatlantické aliance (NATO). Spolu s ní byly do NATO přijaty Polsko a Maďarsko.
ČTK, 12. března 1999

Vzniklo Československo!

Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných kulturních států světa. Lide československý, vše, co podnikáš, podnikáš od tohoto okamžiku jako nový svobodný člen velké rodiny samostatných svobodných národů.
České slovo, 29. října 1918

Mnichov - o nás bez nás

Vláda republiky podrobila svědomité úvaze mezinárodně-politickou a vojenskou situaci, jak se utvořila po usnesení čtyř velmocí na konferenci v Mnichově dne 29. září. Usnesení této konference bylo oznámeno československé vládě dnes dopoledne. Po všestranné úvaze a zkoumání všech naléhavých doporučení, jež jí byla tlumočena vládou francouzskou a britskou, a s plným vědomím historické odpovědnosti, odhodlala se československá vláda k tomu, aby mnichovská usnesení čtyř velmocí přijala.
České slovo, 1. října 1938

Krach na burze

Nový York 25. října. Při čtvrtečním krachu na novoyorské burse změnilo majitele 13,881.000 akcií, čímž kursovní ztráty překročily pět miliard dolarů, to je asi 170 miliard Kč. Předseda dozorční rady First National Backer prodělal na 22.000 akciích 350 milionů Kč. Wallstreet je od včerejška střežen policií, aby se zabránilo dalším bouřlivým scénám.
Lidové noviny, 26. října 1929

Adolf Hitler u moci

Berlín - (ČTK) Říšský president Hindenburg jmenoval včera Adolfa Hitlera říšským kancléřem a na jeho návrh jmenoval novou říšskou vládu. Hitlerovo jmenování kancléřem znamená evropskou sensaci prvního řádu. Nová vláda je po osobní stránce složena tak, že se může obratem ruky proměnit v diktaturu.
České slovo, 31. ledna 1933

Atentát na Rašína

Dnes po 9. hod. dop. rozlétla se po Praze zpráva, že na min. financí Dra. Rašína spáchán byl revolverový atentát. Ukázala se pravdivou. Byly naň vypáleny dvě rány z revolveru asi 21letým, elegantně oděným mladíkem, v němž později zjištěn úředník pojišť. Šoupal z Německého Brodu.
Večerní České slovo, 5. ledna 1923
Autor:



Nejčtenější

Marta Jandová si roli matky užívá. Práce má na nějakou dobu stopku.
Marta Jandová o dalším dítěti: Nejsem nejmladší a vím, jak to je

Zpěvačka Marta Jandová (43) prozradila, že by si dovedla představit vetší rodinu. S manželem Miroslavem Vernerem (39)...

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět....



Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si...

Dominika Mesarošová
Mužům se líbí má madla lásky, nikdo si nestěžoval, říká Mesarošová

Modelka Dominika Mesárošová (31) je sice se svým vzhledem spokojená, přesto občas ráda něco doladí. Zákroky však prý...

Andrea s manželem Mikolášem při výběru kočárku pro jejich miminko (2017)
Andrea Růžičková konečně porodila. Jméno syna hned neprozradila

Herečka Andrea Růžičková (33) několik dní přenášela a snažila se vyvolat porod všemožnými cestami. Vždy ale sázela...

Další z rubriky

Priscilla Presley na sedmdesát nevypadá, ale obličej má ztuhlý botoxem.
Priscilla Presley: Když jsem Elvise potkala poprvé, připadal mi odporný

Herečka Priscilla Presley (72) čtyřicet let po smrti Elvise Preslyeho zavzpomínala na jejich milostné začátky. Stačilo...

Marta Jandová si roli matky užívá. Práce má na nějakou dobu stopku.
Marta Jandová o dalším dítěti: Nejsem nejmladší a vím, jak to je

Zpěvačka Marta Jandová (43) prozradila, že by si dovedla představit vetší rodinu. S manželem Miroslavem Vernerem (39)...

Lindsey Vonnová na cenách Emmy (Los Angeles, 18. září 2016)
Vonnová s Tigerem, Stewartová s milenkou. Unikly fotky nahých celebrit

Hackeři opět napadli telefony celebrit a zveřejnili jejich nahé fotky. Nejnovějšími obětmi útoku jsou lyžařka Lindsey...

Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran
Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran

Člověk, který vybočuje nejen svým osobitým stylem, ale také svými kritickými názory.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.