Není ten váš obvykle nepřístupný výraz spíš nějakým bůhvíproč hraným gestem?
Kdepak, opravdu nic nepředstírám. Kdo mě zná, dobře ví, že nepřístupný nejsem. Jen se asi neusmívám tak často, jako většina ostatních. Pokud jde o to řečnění, vždycky jsem se držel spíš vzadu, na hřišti jsem se snažil upoutat pozornost raději dobrou hrou. A třeba i dnes, když jdu hrát s kamarády tenis, hledím si hry a hlasité hecování i vtipkování nechávám jiným. Naučil jsem se i naslouchat druhým, nepouštět se do zbytečných hádek a názory okolí si v klidu třídit. Prostě nejsem člověk, který nadělá málem víc řečí než práce. A snažím se také být celkově zdrženlivý. Říci většinou méně než více mi jako trenérovi reprezentace připadá chytřejší a taktičtější než mluvit, mluvit a zase mluvit. A jestli tomu někdo říká alibismus, nebudu mu to brát.
Váš kousek ze 7. dubna 1995, kdy jste se v derby Slavia - Sparta po pěti měsících manažerské práce v letenském klubu vrátil na trávník, ale napovídá leccos také o dobrodružnosti vaší povahy.
Dobrodruh tedy rozhodně nejsem, ale byl jsem tenkrát postaven před hotovou věc. Mužstvo trénovalo před odjezdem na soustředění, když vtom si mě zavolal tehdejší sparťanský šéf Mach a říká: Jozef, zítra nastupuješ na liberu. Já na to, že se zbláznil, a zapálil jsem si. Pět měsíců bez tréninku, to přece nemůže dobře dopadnout, co když se zesměšním? Nakonec jsem kývl, přestože jsem moc dobře věděl, že dávám hlavu na špalek. Rozhodující pro mě bylo, že ten můj záskok brali spoluhráči. Ujistili mě, že to bude v pohodě, že mi na hřišti pomůžou, ale že prostě hraju. Tak jsem si jel domů pro kopačky a pak za mužstvem na soustředění. Můj start se tajil do poslední chvíle, ani jsem se nešel rozcvičovat ven a soupeř se to dozvěděl až ze zápisu. Dnes se mi to pořád víc jeví spíš jako psychologický tah, protože slávisty, kteří v té době ligu vedli, to opravdu zaskočilo. Derby jsme tenkrát vyhráli. A nakonec i celou ligu.
Jak se kluk "odnikud" dostal do velkého fotbalového světa?
Tatínek dělával v rodných Dolných Kočkovcích u Púchova správce hřiště, na kterém jsem proto byl jako doma. Pro púchovský klub, protože u nás žáci nebyli, výborná průprava se vším všudy. Asi jsem to uměl, protože jsem se začal objevovat ve slovenských mládežnických výběrech. Nejdřív se ozvali z bratislavských klubů Slovanu a Interu a maminka lomila rukama, co všechno by se jejímu jedinému synovi - mám ještě dvě sestry - mohlo v tom velkoměstě přihodit. Takže když u nás pak zaklepala delegace ze Sparty, byla málem na mrtvici, protože to by raději brala tu Bratislavu. Uklidnil ji až tátův bratr František Chovanec, který byl v té době na Letné velkou hvězdou. Ten svatosvatě slíbil, že jí Jozífka ohlídá. A strýc mi pak v začátcích ve Spartě hodně pomohl. Ze všeho nejdřív jako spoluhráč, protože jsem ještě stihl závěr jeho kariéry.
Kdy vás poprvé napadlo, že vás fotbal uživí?
Až ve chvíli, kdy jsem v lednu 1989 podepisoval profesionální smlouvu s holandským Eindhovenem. Doma jsem začal pětiletý učební obor s maturitou, ale jenom jsem se v púchovských gumárnách vyučil provozním chemikem, protože po třech letech jsem přestoupil do Sparty. Znovu jsem se rozhoupal až po čase a s Tomášem Skuhravým jsme se pustili dálkově do střední hotelové školy v Poděbradech. Do toho ale přišel Eindhoven a z maturity zas nic nebylo. Jenže právě tehdy už mi bylo jasné, že mým živobytím se stane fotbal.
Jaké výhody mělo to, že jste byl oporou Sparty?
Ve Spartě asi byly vždycky větší peníze než v jiných klubech. Ale co bylo hlavní, jako populární fotbalista jste měl všude plno známých a s nimi všude otevřené dveře. Sehnal jsem maso, banány, další úzkoprofilové zboží, nebyly potíže v autoservisu, ti nejlepší neměli problémy s přidělením bytu a tak dále. Stejně tak ale měli ve své době výhody třeba Bican a Franta Veselý, velké hvězdy Slavie, nebo ve Spartě svého času Kvašňák. A že Sparta tehdy byla prominentním komunistickým klubem, jak mnozí říkali, to jsem na žádném konkrétním případu nepocítil. Výhodou prostě bylo to, že hrajete za Spartu. A když už jsme u prominentů, co třeba někdejší pražská Dukla, ve které z ryze profesionálních podmínek těžil už v padesátých letech trenér Kolský a po něm jeho následovník Vejvoda? To byl prominentní klub jak vyšitý, se vším všudy a přitom docela oficiálně.
Popularita je většinou velice příjemná. Zažil jste chvíle, kdy jste ji proklínal?
Dvakrát. Poprvé, když se v novinách spekulovalo, že jsem za přestup do Eindhovenu dostal na ruku milion marek. Do týdne jsem měl na sídlišti v Modřanech vykradený byt. Podruhé, když mi sparťanský šéf Mach v lednu ve čtyřiadevadesátém předával před televizními kamerami sedm milionů korun za podepsanou smlouvu. Vzpomněl jsem si na ty Modřany a tak jsem nějaký čas nechal hlídat naši vilku na Zbraslavi. Kdyby si náhodou někdo myslel, že jsem ten balík vrazil doma do matrace. A v mých začátcích ve Spartě na mě fanoušci při zápasech na Slovensku často řvali, že jsem odrodilec.
Po rozdělení Československa jste se pak "odrodil" úplně, když jste požádal o české občanství.
Už dlouho předtím jsem věděl, že zůstanu v Čechách. Poznal jsem tu manželku, dcery tu chodí do školy, mám tu strýce, fajn kamarády a známé, zkrátka domov. Dalo by se říci, že jsem v Praze zapustil druhé kořeny. Tak proč tu žít věčně se slovenským pasem?
Hodně lidí tvrdí, že jste ke všemu, co jste dosud ve fotbale dělal a děláte, přišel příliš snadno a rychle.
Jestli snadno, o tom by se dalo polemizovat. A jestli rychle, tak to je jen dobře. Když jsem ve čtyřiadevadesátém dělal hrajícího trenéra, napadlo mě přihlásit se na studium první trenérské třídy. Chtěl jsem u fotbalu zůstat a tak jsem šel na trenérskou školu, abych se o něm dozvěděl co nejvíc. Měl jsem nejvyšší čas, protože mi bylo čtyřiatřicet, kariéra u konce a ničím jsem nebyl. Rozuměl jsem hlavně fotbalu. Ale že to vezme takový spád, to jsem opravdu netušil.
Jenže navenek to vypadá, že jste cílevědomě čekal, až převezmete posty lidí, kteří se klubovému vedení znelíbili. Všemocný Mach vyhodil v říjnu 1994 manažera Nehodu a na jeho místo nastoupil Chovanec, všemocný Rezeš vypoklonkoval v září 1996 trenéra Petrželu, na jeho židli usedl Chovanec...
Když mi Mach nabízel místo manažera, což by mě předtím ani ve snu nenapadlo, ve stejný den mě na Letné jako hráče nabízel tehdejšímu drnovickému šéfovi Gottvaldovi. Naštěstí mi dal na vybranou. Stěhováním do Drnovic bych si k pár milionům sice pomohl, ale to jsem zrovna tak mohl jít v létě ve dvaadevadesátém do Slavie, jejíž tehdejší mecenáš Korbel mi nabízel mnohem víc než Sparta, která jaksi váhala s mou profesionální smlouvou. Jelikož se ale pořád cítím sparťanem, Drnovice jsem odmítl a šel dělat manažera. Pak přišlo září v šestadevadesátém, Sparta se potácela na dně tabulky a tehdy mě sparťanský generální ředitel Šesták naložil do auta a odvezl do Piešťan na schůzku se sparťanským nejvyšším šéfem. Majitel klubu Rezeš chtěl vědět, co s tím uděláme. Něco jsme navrhovali, ale nezdálo se mu to. Najednou vstal ze židle, ukázal na mě a řekl, že nemá rád polovičaté řešení, Petržela s Borovičkou pryč, a trenérem že budu já. A ukažte mi někoho, kdo má čerstvou první trenérskou třídu, dostane šanci vést Spartu, a odmítne.
Zažil jste ve Spartě dva neomezené vládce Petra Macha a Alexandra Rezeše. Jak se vám jevili?
Machovi je ke cti, že na té Spartě opravdu seděl a byl prostě v obraze. Diskutovat se s ním moc nedalo, měl svou hlavu a moc, což rád dával znát. Když se pro něco rozhodl, udělal to, i kdyby proti němu stál celý svět. Byl to takový mladý střelec, který samozřejmě občas přestřelil, ale řekl bych, že to bylo jeho věkem a nezkušeností. Rezešova potíž byla v tom, že řídil Spartu z Košic, což je v případě takového velkoklubu nemyslitelné. Zpočátku na Letnou přinesl obrovské peníze a hráči tam mají dodnes báječné podmínky. Ale zároveň to byl takový naivní nadšenec, který leckdy netušil, jak se ve velkém fotbale věci mají. Když například žil představou, že do Sparty přivede Matthäuse z Bayernu Mnichov, nebylo to od něj tlučhubovství. On tomu opravdu bláhově věřil. Nejspíš se vyzná v jiných profesích mnohem líp než v té fotbalové.
Při trenérské premiéře jste se Spartou obhájil titul a po dalším půlroce jste od předsedy fotbalového svazu dostal nabídku vést po odstoupivším trenéru Uhrinovi národní mužstvo. Ozvalo se hodně pochybovačů, že ještě nemáte potřebné zkušenosti, že jste příliš mladý...
Když mě pan Chvalovský jmenoval mezi možnými kandidáty, udělalo mi to dobře, co bych zapíral. A když mě pak oslovil, rád jsem nabídku přijal. A docela mě potěšilo, když v novinách kdosi prohlásil, že už by se mohla zbourat představa, že trenérem reprezentace musí být padesátník. Nepotěšil jsem ale manželku, která se mě zeptala, jestli teď budu mít víc volna. I když s mužstvem nepracujete každý den jako v klubu, přece jen práce reprezentačního trenéra zabere času víc.
A kdyby se zeptala, jestli teď budete mít víc peněz?
Zase bych ji nepotěšil, protože ve Spartě jsem bral víc. Trénovat reprezentaci v zemi s fotbalovou tradicí i s výraznými úspěchy není pro žádného kouče otázkou peněz, ale věcí ctižádosti a cti. K takovým týmům většinou přicházejí lidi, kteří už jsou finančně zajištěni. Já nejsem výjimkou a jistě i proto se žena neptala na peníze.
Když jste přebíral reprezentaci, neřekl jste si, že zkusíte nenutit mužstvo hrát nudný fotbal? Složení týmu a útočná taktika v podzimním vítězném zápase v Bosně tomu nasvědčuje.
S krédem hrát na krásu do toho nejde žádný trenér. Když budete hrát nádherný fotbal pro diváka, nedáte šance a jeden gól dostanete, po několika takových zápasech půjdete od válu. Navíc za souhlasu těch fanoušků, kterým jste tu nádheru nabízel. Na posledním mistrovství Evropy hráli Portugalci i Francouzi určitě pohlednější fotbal než my, ale do finále se dostali Češi. A to finále je pro mě argument. Samozřejmě chci hrát atraktivní fotbal, ale je nemyslitelné, abyste dnes vynechali taktiku. Takže musíte spekulovat zápas od zápasu, podle soupeře, vymýšlet, jak nejlíp se mu dostat na kobylku. V Bosně to nebyl bezmyšlenkovitý riskantní tah, ale byl jsem přesvědčen, že ofenzivní taktika by na nepříliš jistou domácí obranu mohla platit. Ale s tímto nelze vyrukovat na urostlé chasníky z Litvy nebo ve Skotsku.
Jozef Chovanec se narodil 7. března 1960 v Dolných Kočkovcích, s fotbalem začal v Púchově, v létě 1978 přestoupil do Sparty. Od ledna 1989 působil v holandském PSV Eindhoven, v říjnu 1991 se vrátil do Sparty. Na podzim 1994 dělal necelé dva měsíce hrajícího trenéra, v říjnu téhož roku byl jmenován manažerem, s aktivní činností skončil a začal studovat první trenérskou třídu. Po jarním návratu na hřiště v dubnu 1995 se od června téhož roku začal definitivně věnovat práci manažera. V září 1996 coby čerstvý majitel trenérského průkazu byl ve Spartě jmenován trenérem.
Jako hráč získal se Spartou sedm titulů, nastoupil ve 382 ligových utkáních a dal 59 gólů. V roce 1986 byl vyhlášen Fotbalistou ČSSR, loni českým Trenérem roku. V reprezentaci nastoupil v 52 zápasech, hrál na mistrovství světa 1990 v Itálii. V roce 1997 dovedl Spartu z trenérské lavičky k titulu. Od ledna 1998 je koučem národního mužstva, které pod jeho vedením vyhrálo všech pět dosavadních utkání kvalifikace na mistrovství Evropy 2000.
 "Když budete hrát nádherný fotbal pro diváka, nedáte šance a jeden gól dostanete, po několika takových zápasech půjdete od válu. Navíc za souhlasu těch fanoušků, kterým jste tu nádheru nabízel," říká trenér fotbalové reprezentace Jozef Chovanec. |
