Máte strach ze zvířat? Nemyslím samozřejmě prasátka, která tady nedaleko vchodu vidím...
Víte, že právě tihle - jmenují se pekari - jsou hodně kousaví? Ale zvířat se nebojím, evakuoval jsem jich desítky před povodní, to vás prověří.
Která navštěvujete nejraději?
Nemám moc rád agresivní zvířata, takže ta plachá, co musí predátorům utíkat. Je krásné, když se s vámi třeba los i přes svoji opatrnou povahu sblíží. To miluju.
Poznává vás pražský los, když za ním přijdete?
To ne... Všechna zvířata v zoo na mě kašlou, protože s nimi nemám čas navázat vztah. Musel bych u nich být denně, ale to můžu jen doma se svým labradorem Kubou.
NEJSTRAŠNĚJŠÍ TÝDEN V ŽIVOTĚ
Když je spodní část zoo pod vodou a zvířata umírají, co dělá ředitel? Sedí v lodi, anebo rozdává rozhovory?
Třeba u převozu goril, opravdu šíleného, jsem byl celou dobu. Zpočátku klidný - věděl jsem, že můžou vylézt do věže nad výběhem. Ale pluli jsme se tam s ošetřovatelem podívat a zjistili, že to nezvládají a ta nejmladší se už utopila... Voda stoupala, a tak jsme rozhodli převézt ty zbylé do bezpečí.
Měl jste čas začít se v tu chvíli bát?
Nikdy jsem neviděl nic tak vypjatého. Měl jsem strach o zvířata i o lidi... Čekalo nás dvě stě metrů po vodě, plavba přes různě silné proudy, a my jsme věděli, že máme čtyřicet minut na celý převoz. Kdyby se uspaná gorila probrala na člunu, bylo by zle.
Jak to v zatopeném pavilonu vypadalo? Všude voda, zvířatům zahynul druh... Musela být neuvěřitelně vystresovaná!
Útočila na nás, hlavně samec. Když viděl veterináře s foukací pistolí, vyskočil proti němu prudce na klec... A když bylo jasné, že střelám nezabrání, vrhly se gorily střemhlav do vody, prostě hromadná sebevražda. Stres byl silnější než jejich vůle žít. Pádly jsme je zase vyhnali nahoru.
Myslíte si, že vás v té chvíli chtěly gorily stáhnout pod vodu?
Chtěly se prostě bránit. Úplně omámený samec nám podával zpátky uspávací jehlu, ale ošetřovatel vykřikl: Neberte si ji, já ho znám! Dělá, že ji vrací, ale jak si ji vezmeme, ublíží nám! Doktor musel zasáhnout každou vyhecovanou gorilu třikrát, teprve pak usnuly.
Zatímco podobně hollywoodských scén se v trojské zahradě odehrávaly desítky, stal se z vás známý muž. Za týden povodní jste rozdal víc rozhovorů než v celém životě...
Můžete se spolehnout, že mi to bylo lidsky nepříjemné.
Tak proč jste to nenechal na tiskovém mluvčím?
Chodily mi dopisy, že jsem vrah. Média popisovala situaci v zahradě chaoticky, a i když jsme zachránili tisíc zvířat, objevovaly se absurdně kritické názory. Proto jsem se rozhodl, že i když je to nejtěžší týden v mém životě, s knedlíkem v krku vlezu před kamery a budu trpělivě odpovídat.
Kdy to bylo nejtěžší?
Pět minut před začátkem ranního televizního rozhovoru jsem se dověděl, že zemřel lachtan Gaston. To bylo v době, kdy už ho naši lidé vezli zpátky. A já musel popisovat, jak pokračují úklidové práce.
Bylo to nekonečné vysvětlování k něčemu?
Určitě, mnozí lidé nás pochopili a hrozně moc jich teď zahradě fandí. Ale to nic nemění na tom, že jsem prožil životní trauma - vždyť jsem to byl já, kdo musel rozhodnout o milosrdné smrti pro slona.
VŠEM ROCKERŮM JSEM VYKAL
Předloni jste se oženil a vychováváte dvě malé děti. V poslední době vás asi moc nevídají.
|
Petr Fejk |
Manželka nemá se zvířaty nic společného, je módní návrhářka. Jak vám pomáhala při povodních?
Cítila, jak je situace vážná, a vždycky mě jen chválila. Že jsem dobrej a jak mi věří. Ale já se na ni utrhoval. Před zaměstnanci nebo novináři jsem se udržel, ale tu nervozitu odnesla ona.
Občas si postesknete, že máte problém zaměstnat odborníky, protože platy v zoo jsou směšné. Jak je na tom ředitel?
Proti ošetřovatelům vydělávám slušně. Ale teď manželce povodeň zaplavila výrobnu, a tak se náš rozpočet zhroutil, žijeme z měsíce na měsíc. A jestli někdo z nás třeba onemocní, končíme...
V polovině devadesátých let jste vlastnil jeden z nejznámějších pražských rockových klubů, Belmondo. Asi jste byl zvyklý na vyšší standard.
Skutečně jsem na tom byl po všech stránkách líp, navíc moje finanční nároky byly nesrovnatelné s potřebami táty od čtyřčlenné rodiny.
Vedení klubu jste se vzdal úplně vyčerpaný. Hudba vás přestala těšit?
Já nikdy nebyl rocker, všem návštěvníkům jsem vykal. Belmondo jsem bral jako práci. A to tak únavnou, že doteď cítím nechuť ke koncertům. Když to v malém prostoru duní a je tam hodně lidí, vždycky mám strach, že se něco stane.
Takže si o víkendu na muziku nezajdete?
Žena mě občas přemluví, nedávno jsme byli na Lauře a jejích tygrech. Ale mě vždycky chytne neuróza a hned se mi chce pryč.
Raději trávíte neděle u skutečných tygrů?
Každý víkend o to s rodinou bojuju, chci tam být. Vím, že právě máme největší návaly lidí, a tak chci zjistit, jak zoo funguje.
Vyženil jste osmiletého Olivera, ten musí být šťastný, že kdykoli chce, projede se třeba na slonici.
Nebo si pohladí žirafu, že jo? Ale on si to už všechno zkusil, ale dál ho to nezajímá. Do zahrady chodí jako do samoobsluhy.
NA OŠETŘOVATELE JSEM POSLAL PSYCHOLOGA
Když jste se stal roku 1997 ředitelem, byl to poprask. Skandál, zlobili se zoologové, ten mladík o zvířatech nic neví! Měli pravdu? Co jste třeba choval v dětství?
Bydlel jsem v mosteckém paneláku a máma tam zvíře nechtěla.
Na sídlišti jste zvířatům porozumět nemohl. Chodil jste alespoň do nějakých chovatelských kroužků?
Ne, ale můj vztah k přírodě byl vždycky silný. Těžko se to vysvětluje, to byste si měl popovídat s mámou...
Proboha, řediteli, na jedinou historku, která by ukázala, že vám na zvířatech záleželo, si snad vzpomenete!
Od začátku pražských studií jsem chodil do zoo čtyřikrát ročně. A tři roky jsem bez přemýšlení sponzoroval puštíka bradatého, to je sova. Přispíval jsem mu na žrádlo. Nemohlo by to jako důkaz stačit?
Mohlo. Předpokládám, že se vám ty procházky úplně nezamlouvaly, když jste později zahájil malou zoologickou revolucí.
Odcházel jsem z nich naštvaný. Vystál jsem si dlouhou frontu na lístky, potom se špatně najedl buřta a koukal na tygra, jak přechází v malé kleci sem a tam.
Všechno se mění. Budu myslet hlavně na spokojenost návštěvníků, vyhlásil jste při nástupu do ředitelské kanceláře. Spousta zaměstnanců byla proti vám a napjatá atmosféra panovala léta...
To máte pravdu, ale teď počkejte.
Zdravim vás, pane Šíšo. Jdete do slonice? Za chvilku se tam stavím za váma.
Tak tohle byl šéf slonařů a odborářů. Byli jsme proti sobě, protože jemu leží návštěvníci v žaludku a já pro ně chci stoprocentní servis. Ale když přišla povodeň, byl to v ohrožení vlastního života naprosto nejlepší muž.
Po vašem nástupu se objevily u vchodu píchačky. Všichni zaměstnanci museli začít chodit včas a některým z nich třeba vadilo, že jste zakázal pít v práci alkohol. Moc populární jste nebyl.
A to přišly další rozpory: chtěl jsem napříkad, aby byly v sezóně některé procházky po zahradě organizované. S jednou zastávkou třeba u krmení klokanů, druhou u cvičení slonů... A ošetřovatel měl do mikrofonku o zvířatech několik minut vyprávět.
Ale to už přece funguje!
Zpočátku to nechtěli dělat. Najměte si nějakého osvětáře, odpovídali mi, ale já do nich hučel: Lidi obdivují vás, že jste denně s klokany. Jenže ošetřovatelé mnohdy komunikují skvěle se zvířaty, vůči lidem mají bariéru. Tu jsem musel odstranit. Trvalo to dva roky, chodíval sem kvůli tomu pravidelně i psycholog...
Byl jste přísný. Změnilo se to po srpnovém neštěstí?
Určitě. Spousta věcí, která mi před dvěma měsíci neseděla, je najednou malicherná. Když s někým nesete gorilu v náručí, dalšího vidíte, jak se skoro topí, aby zachránil ptáka, a třetí vytahuje z výběhu slonici, která ho může zašlápnout... Ta situace vás sblíží. K těmhle lidem už nikdy nebudu tak nekompromisní.
NEJSEM PŘÍRODNÍ DOBRODRUH
Shrnu svůj dojem - po vašem nástupu tu opravdu ubylo mříží, výběhy jsou větší než kdy dřív a mísí se v nich různé živočišné druhy. Neubližují si někdy navzájem?
Jeden problém nás překvapil - pokusili jsme se vytvořit australskou expozici a spojit v ní klokany s emu, pštrosovitými ptáky. Měla by to být banalita, ale klokani po plachých emu tak šli, že jsme je museli oddělit. Takže musíme počkat na odvážnější pár ptáků a zkusit to znovu.
Zdá se, že v Praze vytváříte safari, ale podívejte se na geparda - moc prostoru nemá.
Tu výtku beru, ale musím jít při svých změnách cestou kompromisu. Pražská zahrada je všeobecná a sloni nebo gepardi sem patří. Podmínky se jim budou zlepšovat tempem, které bude odpovídat našim silám a penězům. Slibuju, že gepardi už brzy dostanou prostor na velkém pahorku v dolní části zahrady.
Sebevětší výběh však šelmě přírodu nenahradí. Jak bráníte tomu, aby zvířata nezakrněla?
U každého druhu je to jiné. Pro některé je přirozené zažít strach, jiné zvíře motivuje hlad. Dáme třeba tygrům do výběhu krmení jen na několik vteřin denně, a když ho neobjeví, dá si příště větší pozor. Bude v střehu.
Zemřít hlady snad žádného chudáka nenecháte?
Ne, ale komplikovat mu přístup ke krmivu nepřestaneme. Bystříme tak jeho schopnosti. Opravdu je rozdíl, jestli medvěd musí vylézt na strom a vyškrabat si med ze skuliny, anebo dostává všechno v pravidelnou hodinu na talíři.
Jak si při hledání potravy vedou třeba právě gepardi?
Těm jsme připravili lov. Na šňůře jen prolétlo jejich výběhem maso, ale oni to za čtrnáct dnů prokoukli. Našli si místo, na kterém jim stačil jednoduchý pohyb, kterým si kořist stáhli. A můžeme vymýšlet znova.
Teď vás čekají dva úkoly: opravit zničený spodek zahrady a dokončit projekt „indonéské džungle“. Letěl jste se kvůli přípravám tohoto výběhu podívat do Indonésie?
Vůbec nejsem přírodní dobrodruh. Neuměl bych se tam pohybovat, jsem tak strašně civilizačně zatížený, že nedokážu vystoupit s ruksakem třeba v Nairobi a nasávat tam atmosféru divočiny. Nemám vlastně vůbec rád cestování, hned se mi stýská.
Hloupá vlastnost u ředitele zoo.
Je to nevýhoda. Že nejsem zoolog je mimochodem ještě větší handicap. Uznávám, že mám spoustu informací jen zprostředkovaných, ale věřím svému citu a vkusu. S jejich pomocí dokážu vše vstřebat a to dobré dát v Praze dohromady.
DO DŮCHODU TU NEZŮSTANU
Zkusím hádat vaše koníčky: literatura. Tady bych se neměl mýlit, vystudoval jste ji.
Dokonce jsem se považoval za specialistu na české meziválečné autory a diplomku psal o Holanovi. Ale je to pryč, nemám čas přečíst jedinou knihu.
Tak odpočíváte se psem.
Abych byl upřímný, žena mi vždycky říká, že je ten Kuba nějak smutný. A je to pravda, protože ani na psa nemám čas. Zvykl si, že ho beru kamkoliv s sebou, ale v zahradě to nejde.
Tak alespoň divadlo? Přece jste vystupoval s Baletní jednotkou Křeč...
... než jsem se oženil. Abych to zkrátil - neustále se snažím zvládnout poměr mezi zoo a rodinou.
Mám pocit, že tohle zaměstnání vám dává zabrat. Nepřemýšlíte o výpovědi?
Za pár let skončím, ale teď je potřeba dát dohromady tu spoušť. To je důvod. Ale není dobré zůstat zajatcem jednoho podniku, stal bych se jeho přítěží. Musí přijít člověk, který dá zoo novou šťávu.
 "Navěky v zoo nezůstanu," říká Petr Fejk. "Ale tuhle spoušť tu ještě musím vyřešit." |
 "Nemám moc rád agresivní zvířata, spíš ta plachá, co musí predátorům utíkat," říká Petr Fejk. Občas se ale přijde pomazlit i se slonicí. |
 Hroch Slávek záplavy v pražské zoo přežil. Když ho našli nad stájemi slonů, hladový samec je přivítal velmi naštvaně. Ošetřovatel ale ví, jak na něj... |
 Gaston při povodni uhynul, samičky Miška, Bára a Julinka zůstaly i s mládětem samy. |
 "Jestli si tygr nenajde včas potravu, bude hladovět," upozorňuje Fejk. "Musí být ve střehu, aby nezakrněl." |
