„Sledujeme soutěžící kamerami čtyřiadvacet hodin denně. Děláme vše pro to, aby nedošlo k nějakému násilí a krvavým scénám.“
„Vždy, když jsou lidé nějak izolováni, dochází k ponorkové nemoci,“ říká psychiatr Jan Cimický. „Navíc lidé ve vile nevědí, co je čeká. Na tuto strunu je tento pořad orientován. Uvést je do nejistoty. U nepříliš sebejistých lidí to vede k tomu, že přítomní čekají na ortel. To je ten pomyslný ‚trest smrti‘. Odchod z vily. Uvnitř vily si všichni v sobotu mysleli, že není možné, aby Regina neodešla. Ale diváci a hlasující nechtějí klid. Naopak. Chtějí drama.“
Podle Cimického je vila nabita emocemi, které se mění každou chvíli. Agresi, která tam následkem toho vzniká, může pochopitelně umocnit i alkohol. Nemusí se projevit jen vůči lidem, ale i vůči věcem. I když jsou všude kamery, nelze úplně zabránit tomu, aby se tam někdo takzvaně nezbláznil a nezačal se chovat naprosto nepředvídatelně. „Může to být cokoliv – od ostrého slova a výhrůžky až po nějakou ránu,“ podotýká.
Dá se vůbec zabránit tomu, aby i přes stabilní sledování kamerami nedošlo k tomu, čeho se už nyní – a to jsme teprve na začátku hry o mnoho milionů, něco někomu nestalo? „Bude to chtít, aby ti, kteří mají tento projekt na starosti, nenechali nic takového rozvinout. Není to jenom hra.“ To každopádně! Hláška, která už navždy zůstane ve spojení s VyVolenými, zde platí dvakrát. Při podobném vypětí a psychické zátěži je riziko něčeho podobného veliké. „Regina vnesla do pořadu velmi dramatický a zároveň nebezpečný prvek,“ říká Cimický. „Primě se podařilo vytvořit určitý vzorek populace, který národu zaručí to, že se bude bavit. Reality show je zkrátka fenomén, který slibuje velice silnou masáž lidských mozků.“
 Vladko dovádí s Reginou |
