PRŮJMY A IKONY

- Pavel Marek zazářil jako amatér ovlivněný surrealismem, po smrti svého kameramana Romana Včeláka se protrápil pražskou FAMU, aby pak o sobě dal znovu vědět svým filmovým celovečerním debutem Mrtvý brouk.

Kdy vás poprvé napadlo zabývat se filmem?
Kdysi jsem dělal amatérské divadlo Zavadilka na Hanspaulce. Zinscenoval jsem dvě hry podle vlastního scénáře. V roce 1983 jsem se dostal se zánětem ledvin do nemocnice, kde jsem potkal Romana Včeláka, který tam zrovna bojoval o modrou knížku. Pracoval v laboratoři vrcholové atletiky a měl k dispozici "šestnáctkovou" kameru. Řekli jsme si, že zkusíme něco natočit - krátké animované etudy. Na to, že jsme o tom nic nevěděli, se nám docela dařilo, a tak jsme se rozhodli udělat skutečný film. Natočili jsme desetiminutový film Kotelna, na inverzi, neexistovala žádná kopie. Hned na premiéře v Deltě ten film někdo ukradl, takže já sám jsem ho viděl jen jednou.

Kotelna už nesla značku Bulšit film?
Ano, na tom názvu jsme se dohodli někdy v roce 1984, když jsem studoval na "elektru". Na škole jsem měl kolegu, který posléze emigroval do USA a stal se šéfem programátorského týmu BORLANDU. Ve škole ho to děsně nebavilo, protože už všechno znal, raději si tedy četl pod lavicí paperbacky. Když ho vyvolali, vždycky byl strašně otrávený a mezi zuby ucedil "bullshit". Mně se to líbilo, tak jsme to převzali za název naší "společnosti".

Pak vzniklo dalších třináct filmů, většinou ovlivněných surrealismem...
Dvanáct krátkometrážních a jeden středometrážní. Ale spíš bych řekl fantaskních, imaginativních, protože na slovo "surrealistický" má u nás patent Česká - dříve Československá - surrealistická skupina a já jsem nikdy nebyl jejím členem. Nemohu tedy tvrdit o svých filmech, že jsou surrealistické.

Potom jste se rozhodl jít na FAMU?
Poprvé jsem se hlásil v roce 1989 a skončil jako poslední. O rok později jsem ale byl se stejnými pracemi na místě prvním. To mi přišlo surrealistické!. Při studiu jsem sice pětkrát dostal cenu na festivalu FAMU, ale vysloužil jsem si i podmínečné vyloučení za "nelidskost".

Co jste provedl hrozného?
Natočil jsem ateliérové cvičení Sklizeň. Je to o tom, jak jistý pán s rodinou jede navštívit do domova důchodců maminku a splete se. Celou dobu si povídají s někým úplně jiným a když si všimne jména na teplotním diagramu, říká té paní: Maminko, ty jsi přece Zahradníková! A ona říká: Ne, já jsem Böhmová. Koukají na sebe a kousek vedle se ozve: Já jsem Zahradníková. Tak té první babičce zase odeberou čokolády, pomeranče, kytky a jdou si povídat s druhou babičkou... Ten film dostal na festivalu FAMU cenu diváků, takže jsem byl za to podmínečné vyloučení rehabilitován.

Rok po vás se dostal na FAMU i Roman Včelák...
Roman se dostal na FAMU asi na osmý pokus - čtrnáct dní nato se dozvěděl, že má leukémii. Jedinou možností pro něj byla transplantace od nepokrevního dárce, což tehdy prakticky nešlo. Nakonec jsme zjistili, že by mohl být operován v Londýně, na FAMU začala sbírka a v roce 1992 jsme odjeli do Londýna. Vše bylo marné. Roman v dubnu 1993 umřel. Bulšit film skončil.

Nepřispělo to k vaší dlouhodobé rezignaci na film?
Přišlo období, které si radši ani nechci připomínat, období hrozného vnitřního smutku a naprosté pasivity. Všechno kolem filmu mi připomínalo spolupráci s Romanem.

Po FAMU jste dva roky čekal, až vás sám oslovil - což je dost netypické - producent Pavel Melounek.
To ano, dnes mají všichni režiséři problémy se sháněním peněz, já navíc nikdy nezvládal technologii šplhu... I proto jsem se už s filmem vlastně definitivně loučil a smiřoval se s tím, že zřejmě nejsem nadán žádnou vlastností, která by mi umožnila dostat se k penězům na film. Vyzkoušel jsem všechny varianty, v hospodách prožvanil tisíce hodin s tisíci lidmi, kteří mě vždy nabudili a pak šlo všechno do ztracena. Takhle to bylo dva roky, až jsem si řek, že nejspíš vzbuzuji nějakou nedůvěru. Nabídka přišla, až když jsem se vnitřně smířil s tím, že já a film spolu nesouvisíme. Najednou zavolal Pavel Melounek, že by chtěl natočit celovečerák, ta situace se mi jevila v podstatě jako zázrak.

V té chvíli jste žádný námět na celovečerní film ještě neměl?
Něco jsem za ty dva roky samozřejmě v hlavě nosil, ovšem zase spíš v emocionální rovině. Je těžké třeba rok pracovat na scénáři a připravovat film, když vám chybí vize, že se uskuteční. Psaní scénářů je trochu interaktivní, musíte přemýšlet, do čeho se vejdete nebo nevejdete - jestli film děláte s pěti kamarády za sto tisíc, nebo na něj máte alespoň pět milionů. Jestli natočíte regulérní celovečerák, nebo se film bude odehrávat v jedné místnosti vypůjčené chalupy - to vše při psaní ovlivňuje formu.

Asi vám museli producenti dost důvěřovat, neboť námět Mrtvýho brouka se asi těžko vysvětloval. Líčit, jak se dva milenci sejdou v blázinci a pak se zase rozejdou, mohlo znít banálně...
To máte sice pravdu, ale Pavel Melounek o mně už něco věděl, sedával v porotách amatérských festivalů a my pořád dostávali první ceny. Když mě nakonec oslovil, napsal jsem mu třístránkový námět asi za pět hodin. Byl ve mně obrovský přetlak. Z toho, jak a s jakou energií byl scénář napsán, asi cítil, že to pro mne není zakázka, které jsem se chytil, jen abych něco dělal.

Byl jste nervózní, když jste poprvé stál před velkým štábem a měl celý ten kolos řídit?
Říkal jsem si, že co dokážu, to dokážu, a když nic nedokážu, tak je to holt moje smůla. Neměl jsem si na co stěžovat - měl jsem naprostou svobodu ve výběru námětu, herců, štábu... Jediným omezením byl čas. Zpracovat za rok námět, scénář a realizovat i film je možná místní rekord. Z toho asi vyplývají i mouchy, které film má. Třeba Petr Zelenka psal scénář pro svůj film pět let, průměrný scénář se píše přes rok.

Neznemožňoval vám nedostatek času potřebný odstup? Udělal byste dneska něco jinak?
Hodně věcí! Odstup je skutečně důležitý. Má dvě fáze - za prvé když napíšete první verzi scénáře, dáte ji někomu přečíst a na dva měsíce se od ní odříznete. Za druhé po hrubém sestřihu - po něm byste měl mít aspoň měsíc čas jen občas se na to mrknout. Já jsem ale musel pracovat na jeden zátah.

Je váš film autobiografický?
Myslím si, že když člověk dělá třeba jen adaptaci nějaké předlohy, z emocionálního hlediska je výsledek vždy aspoň z části autobiografický. Člověk vždy musí něco ze sebe investovat.

Některé scény filmu mi připomínají historky s policií, které občas ve společnosti vyprávíte. Mívám z nich pocit, že jste hrozný smolař, ale když jsem vás viděl - nikoliv "pod vlivem" - čůrat na rušné pražské křižovatce Ohrada v tramvajovém kolejišti mezi dvěma zastávkami plnými lidí, říkal jsem si, že sám provokujete...
To je tak. V odborných knihách se dočtete, že dosáhne-li objem močového měchýře 750 ml, povolí svěrač i proti lidské vůli... Ale vážně, máte pravdu, žádný svatoušek nejsem... Ovšem z toho, o co ve filmu jde, jsem neprožil nic, v blázinci jsem nebyl.

Není asi jednoduché zachytit ve filmu prostředí blázince tak, aby to nebylo laciné. Je to choulostivé téma.
Strašně jsem se toho bál. Nicméně jsem předem neuvažoval, jak to dopadne - to bylo sekundární. Primární pro mne bylo, jestli vlastně něčeho nezneužívám. Brzy jsem se ale uklidnil, pocítil jsem k pacientům blízký vztah, i když jsem sám nikdy pacientem psychiatrické kliniky nebyl, hodně procesů, které tam lidi prožívají, jsem na určité úrovni řešil. Extrémní pocity osamocení, bolesti... Asi to hodně souviselo s úmrtím Romana.

Nemáte dojem, že svět uvnitř blázince je v něčem mnohem čistší a zdravější než blázinec na vnější straně plotu?
Tuhle myšlenku jsem použil jako platformu, na které jsem chtěl takové pocity rozvinout. Nehledal jsem odlišnosti, ale spíš skutečnosti, které oba světy spojují - touhu po citu, lásce. Může to znít banálně, ale hledal jsem to a také nacházel, a to v naprosto obnažené podobě. Psychiatričtí pacienti tím, jako by vše "světské" ztratili, mnohé jiné našli. Nesetkal jsem se s tím, že by se tam někdo jakkoliv přetvářel. Přetvářka je prostředek k dosažení nějakého cíle, a cílem těch lidí je přežít.

Jak se vás dotýkají reakce na film?
Kritiky na Mrtvýho brouka jsou zatím hodně rozporuplné, velmi dobré, ale i negativní. Některé mě mrzí, jiné mne však mrzet nemohou, protože k tomu, byť jsou i negativní, nedávají důvod. Jedna negativní byla například napsána na základě servisky stočené z videa, která ještě neměla kompletní zvuk. Ta mne nijak nemrzela, neboť byla projevem profesního amatérismu. Některé reakce mne spíš udivily - třeba články redaktora Respektu. U nich jsem získal dojem, že jde o produkty podivného negativního automatismu, který nemá s kritikou nic společného, protože je v něm příliš cítit lidská zloba a potřeba zraňovat. Jsou samozřejmě skutečnosti, které mě opravdu mrzí. Například když vysloví závažné výhrady někdo, koho si vážím.

Od "plyšové revoluce" se podle mne moc filmů nepovedlo, v poslední době se však objevili Knoflíkáři Petra Zelenky a právě váš Mrtvej brouk. Přichází něco nového, zásadního?
Podle mě ne. Ale takhle zásadně lze posuzovat až při hodně velkém časovém odstupu.

Kritici a publicisté už ale vymýšlejí další novou vlnu...
Že jde o nějakou rodící se novou vlnu jsem taky zaslechl. Zní to docela romanticky a já bych si to samozřejmě moc přál, chtěl bych být její součástí. Ovšem zda to není opravdu jen nafouklá bublina, to nejsem zatím schopen posoudit. Že vzniklo pár jinak udělaných filmů může být jenom náhoda, všechny ty filmy jsou nízkorozpočtové a už jen rozpočet filmy určitým způsobem unifikuje. Formální podobnost však nemusí znamenat podobnost duchovní. Vzniklo Indiánské léto, Šeptej, Mladí muži poznávají svět, Jízda, Mňága - Happy end, Knoflíkáři, Mrtvej brouk. Tyhle filmy jsou si možná něčím podobné, ale nějakou novou "Novou vlnu" vidím spíš skepticky.

Propojení může být v "nové vlně" neherců. Mají na jejich využívání u nízkorozpočtových filmů vliv honoráře?
Určitě to hraje velkou roli. Ovšem opět nemohu říci, zda dnešní využívání neherců znamená něco hlubšího. V šedesátých letech neherectví frčelo, ale tehdy šlo spíš o to, že se tím projevovala revolta vůči šablonovitosti.

Jak jste vybíral herce? Konkursem, nebo jste předem měl své typy?
Dělal jsem rozsáhlé castingy. Přicházely stovky a stovky lidí. Hlavní ženskou roli, Pavlu Jiráskovou, jsem nakonec našel v baru Al Capone, kde roznášela pití. Vlastně nejznámější herec, který v Mrtvým broukovi hraje, je pan Teplý. Pak tam hrají výborní divadelní herci, kteří nejsou známí z plátna - Hanka Seidlová, Ondřej Malý, Tomáš Turek a další. Důležitý byl také okruh herců - pacientů z Bohnic. Původně jsem myslel, že budou především z Bohnické divadelní společnosti, ale pak se shromáždila skupina opravdu těžkých pacientů, které však hraní strašně bavilo. Zřejmě pro ně plnilo funkci určité terapie. Jejich podíl na filmu je slovy nepopsatelný. Byla to nádherná práce, oni byli nepřetržitě pozorní, připravení a na každé natáčení se skutečně těšili.

Zkoušel jste je nějak herecky vést?
Moc jsem je nevedl. Práce probíhala tak, že třeba Jirka, těžký maniodepresivní psychotik, za mnou přišel, dal si na hlavu hrnek, začal si v něm míchat kafe a říkal, hele rejžo, to je dobrý ne? Natoč to. Tak jsem to natočil. Byl ovšem velký odpad materiálu, protože běžně docházelo k takovým situacím, že se uprostřed natáčení před objektiv vyklonil pacient a řekl - promiňte, promiňte, můžu si odskočit? Nikoho to ale neznervózňovalo, bylo to v klidu.

Ti dva, co se ve filmu mají rádi, se prý ve skutečnosti moc rádi neměli...
Moc ne, ale je zajímavé, že jejich reálný vztah trochu odpovídá tomu, co se s nimi děje ve filmu.

Film je hotový, ale kolotoč nekončí, musíte absolvovat spoustu rozhovorů, které nemáte zrovna v lásce...
Pravdou je, že ve mně probíhají spíš entropické procesy, kdy si kladu nesmyslné otázky, na které hledám ještě nesmyslnější odpovědi a v těch kolech se zmítám, což asi není nic neobvyklého, to je asi problém spousty lidí. Ale těch rozhovorů jsem už poskytl několik a ono si to tak jakoby sedne. Člověk si vlastně nacvičí určitý standardizovaný verbální průjem, který má svoje vyjadřovací ikony, ze kterých se pak všechno seskládá jako puzzle. Je to  zajímavé, protože je otázka, jestli vůbec člověk může jít při určitých limitech - třeba vzdělanostních - dál. Verbální vyjadřování má svoje určité hranice a ve chvíli, kdy by se člověk ponořil hlouběji do procesů zdánlivě chaotických a takových hodně niterných, mohl by z toho snadno vylézt úplně stejný chaos navenek, i na ten papír. Ale pak je otázka, jestli by to někoho zajímalo, když to nemá žádnou jinou hodnotu - třeba zvukomalebnou - že to není krystalická poezie. Myslím, že o těch úplně nejinternějších věcech člověka mají mluvit lidé, kteří jsou třeba filozofové s velkým F.

Pavel Marek zazářil jako amatér ovlivněný surrealismem, po smrti svého kameramana Romana Včeláka se protrápil pražskou FAMU, aby pak o sobě dal znovu vědět svým filmovým celovečerním debutem Mrtvý brouk.