Prodavač olympijských medailí

Sydney 2000. Olympijský vítěz z Barcelony a držitel stříbrné medaile z Atlanty Lukáš Pollert se týden před zahájením olympijských her ukazuje ve skvostné formě. Média se zajímají o jeho přerod z veselého kumpána pivních part od vody v cílevědomého lékaře, pro nějž zůstal vodní slalom jen jakousi okrajovou záležitostí života. V této souvislosti píše deník Sydney Sun v obsáhlém interview o Pollertově očividné averzi vůči olympijským hrám. Podle Pollertova soudu jsou natolik zkomercializované a poznamenané korupčními skandály některých členů MOV, že pro něj neznamenají víc než závod jako kterýkoli jiný. "Chci pouze vyhrát," řekl Pollert. "Olympijská medaile je mi lhostejná." Zprávu ze Sydney přináší i MF DNES.

Z olympijského skandálu viní vedení výpravy slalomáře Pollerta

S y d n e y (Od našeho zvláštního zpravodaje) - Zprávu, že vedení české olympijské výpravy hodlá za každou cenu zabránit dražbě případné medaile slalomáře Lukáše Pollerta, označil její mluvčí Ladislav Josef za nepodložené informační šumy. "Je to soukromá věc našeho reprezentanta," uvedl. "Vymyká se sice všem dosavadním zvyklostem, nicméně jak znám pana Pollerta, ten si vždy pořádně rozmyslí, než něco provede." Šéf mise František Dvořák čelí se stoupající nervozitou otázkám zástupců světových agentur poté, co Lukáš Pollert prohlásil, že je znechucen komercializací her, které jsou bezostyšně ve vleku byznysu nadnárodních monopolů. "Kokakola je mi odporná, dávám přednost českému pivu," řekl Pollert na tiskové konferenci. Analýzy agentur Reuters a AP k vyhlášení Pollertovy dražby se zatím rozcházejí. "Může snad klesnout národní hrdost reprezentanta Rumunska tak hluboko, že odmítá ozdobit státní reprezentaci olympijskou medailí a vzdává se jí napřed?" ptá se sugestivně George Smith z AP. "Američtí sportovci, hrdí na svou zem, pijí ostatně kokakolu už k snídani." Obvykle lépe informovaná agentura Reuters je už na stopě hlubších příčin Pollertovy antiolympijské averze. "Tento introvert se vydal na cestu nejen absolutní negace olympijské myšlenky, ale i popření svého vlastního jsoucna," uvádí se v agenturní zprávě. "Cítí se tak vinen spojením své osobnosti s mnoha skandály opředeným olympijským hnutím, že uniká do minulosti. Zřejmě pomocí halucinogenních látek se přenáší do historických událostí, v nichž sehrává určitou roli." Večerní schůze štábu české výpravy se v rozbouřené atmosféře protáhla do ranních hodin dne, kdy mělo dojít k vyhlášené dražbě. Zpravodaj MF DNES, zapomenutý ve všeobecném chaosu ve vedlejší ošetřovně s nedofáčovaným kolenem, vyslechl její podstatnou část. "Tak to musíme s pravdou ven," nakvašeně konstatoval Karel Bauer, místopředseda ČOV pro ekonomiku, nesnášející takové mezní situace. "Fair play je přece nade všechno," rozhorlil se Josef Dovalil, místopředseda pro olympismus, vzápětí stižen útrpnými pohledy většiny přítomných. "Tak co víme, Jardo, povídej," obrátil se předseda ČOV Milan Jirásek na Pollertova strýce Jaroslava, předsedu komise vodního slalomu v kanoistické federaci. "Pánové, jsem z toho jelen," prohlásil tento vědec, ozdobený mnoha akademickými tituly. "On Lukáš už doma takhle jednou, jak bych to řekl... No prostě byl jinej. Přítomní ani nedýchali při následném strýcově vyprávění. "Tak ten Lukáš začal básnit nad dosud neznámými zákoutími řek, nad peřejemi, tichými lagunami. Jaké jsou to prý úchvatné pocity z nádherných jiter a měsíčních nocí. Nešlo mi to dohromady, vydával se přitom za nějakého obchodníka s koňmi, co prodával hřebce české šlechtě. A byl i vášnivý rybář a jezdil na kánoi. Pádloval prý na Malši a Vltavě i Labi, on, který zná doma tak leda Trojský kanál. A přitom divně mluvil, tak nějak starobyle, prosím vás, vždyť on mi říkal vašnosto!" "A neřekl ti, jak se jmenuje, totiž ten obchodník s koňmi?" ozval se tiše z kouta člen štábu Jiří Kössl. "Oni prý byli dva, a ten jeden, počkejte, nějakej Bradley." "A ten druhý Stewens," dodal jistě historik Kössl. "Pánové, to je léto roku 1884, dva angličtí obchodníci, první sportsmani na kánoích v Čechách, hosté knížat Kinského a Schwazenberga. Byla to tenkrát jedinečná plavba, až v Roudnici se při bouřce skoro utopili." "Proboha," zaúpěl někdo. "Ten Pollert se zbláznil. To má z toho piva." "Z piva to nemá, sleduju ho," ujistil šéf Českého domu Jan Bělohlávek, dosud známý tím, že počet piv počítal jen u novinářů. Nad olympijský štáb se sneslo mrazivé ticho. "Nezbláznil, jen převtělil," ozval se zádumčivý hlas psychologa Miroslava Vaňka, kterého telegraficky povolali do Sydney. "Víte, co Lukáš čte?" zeptal se psycholog a hodil na stůl útlou knížku." Tohle jsem našel v jeho pokoji." "Brána posledního spasení," přeslabikoval někdo titul. "Co je to za škvár?" "To je o převtělování, něco z orientální filozofie. Návod k úniku pro lidi, kteří už nedokážou snést šalbu, lež a předstírání světa," řekl Vaněk. "Je to dost složité, ale kupodivu to funguje." "Jak funguje?" zeptal se nedůvěřivě doktor Jurák, věřící na sílu vědy a svých receptů. "Ve snu. Vypěstovanou silou podvědomí se přesunete do doby, kdy žily vám příbuzné duše. Je to neškodné, ale jeden háček to má." Psycholog udělal dramatickou pauzu. "Pokud toho člověka probudíte, zůstává i při vědomí ve stavu, o kterém snil." "Ježíšmarjá, tak už jsem doma," zaúpěl Pollertův strýc Jaroslav. "Vždyť já ho tenkrát probudil. A včera také." "Ty chodíš na pokoje budit naše reprezentanty?" káravě zahřímal šéf mise Dvořák. "Činím tě zodpovědného za ztrátu každého našeho bodu." "Já totiž, jen jsem se chtěl přesvědčit, zda si vzal Lukáš do Sydney reprezentační oblek. Vždyť víte, jak chodil v Atlantě, v džínách a tričku. A jak vrzla skříň..." Jarní vltavská voda bouřila, hladina mezi strmými břehy stoupla o dva a půl metru a zaplavila i potahové stezky podél řeky. A tak jsme své lodě dopravili koňským povozem přes kopce a vesničku Slapy, vzdor zaklínání bodrých plavců štěchovických, pohlížejících s nedůvěrou na lehounké kocábky. Jak skvostné to byly lodě, Commager, Michigan a Tulák, s jasanovými žebry, potažené silnou plachtovinou, přilepenou lodním klihem na trup. Jízda to byla úchvatná, na mnoha místech hrozily i dvoumetrové vlny, v nichž kánoe zouplna mizely. A ve Štěchovicích na nás čekaly nadšené zástupy... "No a kdy to bylo, mi Lukáš nedovyprávěl," dokončil jeho strýc. "Roku 1910, zřejmě o svatodušních svátcích," zašátral v paměti historik Kössl. "Proslulá první plavba Svatojánskými proudy." "Uspal jsi ho alespoň?" zajímal se lékař. "Práškem do piva, hned zase chrněl." Památná schůze štábu dospěla alespoň k jednomu usnesení: Pollerta ze spánku nerušit. Následné ráno se média shromáždila v nebývalém počtu k dražbě případné Pollertovy medaile. Do hloučku zájemců o licitaci se zařadil i zástupce českého pivovaru Bernard. Čekalo se už jen na Lukáše Pollerta. "Už tu bude,"ujistil Jiří Kynos, ubytovatel a finančník výpravy. "Musel jsem ho jít vzbudit." Smrtelná bledost zachvátila po těchto slovech pány z českého štábu. A jakmile vstoupil Lukáš Pollert do přeplněného sálu, krve by se v nich nedořezal. Český sportovec měl ve vlasech zatknuto indiánské péro. "Pane Pollerte, slyšeli jsme, že výnos ze své medaile hodláte poskytnout na dobročinné účely?" zeptal se někdo. "Jsem Uncas, poslední z Mohykánů, přítel Sokolího oka," řekl Pollert s tváří plnou hrdosti. "Přicházím z krajů, kde voda je bílá jako sníh, jindy zelená jako tráva. Vrhá se do hlubokých propastí, až země duní, je ale též laskavá jako dívčí dlaň. A má kánoe se na ní vznáší jako posel míru mezi rudými a bílými bratry." Protřelí muži tisku, otrlí jinačejšími prohlášeními, se nenechali zmást. "Co si myslíte o olympijských hrách, když se zbavujete medaile, aniž byste ji vůbec měl?" "Bledé tváře propadly lesku zlata, pachtí se po slávě, jsou divoké v boji a lstivé po něm. Vše proměňují v zisk, i vítězství, jež jim uděluje Velký duch. Nepůjdu po této stezce, je temná jako noc. Howgh!" V e dražbě uspěl zástupce newyorského Muzea kuriozit. "Deset tisíc dolarů stojí za to," prohlásil. "Vedle pana Havla jsme v naší velké demokratické zemi dosud dalšího bláznivého snílka nepoznali."