Příliš soukromé sféry života

Izraelský hudebník Shalev Ad - El: O manželství s Ninou mluvit nehodlám.

El: O manželství s Ninou mluvit nehodlám."

Před rokem 1998 znalo izraelského hudebníka Ad-El Shaleva jen několik jeho kolegů a úzká skupina milovníků barokní hudby. Situace se rázem změnila v okamžiku, kdy se v tisku objevily fotografie z pečlivě utajované svatby s dcerou manželky prezidenta Ninou Novákovou. Zanedlouho se mezinárodně uznávaný cembalista, dirigent, pedagog a sbormistr dočkal pozornosti podruhé - když se manželství po osmi měsících rozpadlo a následoval ještě tišší rozvod.

Stále máte byt v Praze a studujete češtinu?

Samozřejmě. Moc se mi tu líbí.

Vydal jste dobrou třicítku cédéček a již po třicítce máte ve svém oboru světové renomé. Přesto se o vás mluví nejčastěji v souvislosti s Havlovými.

Díky bohu, že nejsem třeba rocková hvězda. Naprosto mi vyhovuje, že pro moje publikum je důležitější hudba, než jaký jsem a jak vypadá můj soukromý život. Slávu nepotřebuji, v klasické hudbě není na exhibicionismus místo. Vždycky znovu mě překvapí, když zavolají z Blesku a ptají se mě: Jak se máte? Necítíte se v poslední době opuštěný? Smutný? Já odpovím, že rozhodně ne, naopak, jsem šťastný! A co vidím druhý den v titulcích? Že jsem smutný!

Jak jste reagoval?

Zasmál jsem se. Za víc to nestojí. Můj život je jinde.

Spojovaly vás s Ninou společné zájmy? Třeba hebrejština, kterou se rozhodla studovat?

Nezlobte se, o tom nemluvím.

Proč?

Nešlo jen o mě, a tak o tom zkrátka nemluvím. To už jsou příliš soukromé sféry života. Máte s Havlovými dohodu, že o nich nebudete mluvit?

Například profesor Bodner, který operoval pana prezidenta, velmi striktně rozděluje mezi lékařským tajemstvím a svými názory a zážitky, které zveřejňuje.

Profesora Bodnera znám, je to skvělý člověk. Ale jinak to nechám bez komentáře.

Kde máte opravdový domov?

Mám rodnou zemi, Izrael. K ní cítím samozřejmě něco úplně výjimečného, žije tam moje rodina. Ale jinak mám byt nejen v Praze, ale i v Bruselu, v New Yorku a teď zařizuji další v Berlíně. Jakmile je tam pračka, počítač a cembalo, jsem naprosto spokojený.

Opravdu?

Ano, v každém bytě musím mít cembalo. A to ostatní? No, vlastně stačí prádelna někde v suterénu domu a malý počítač si vozím s sebou pořád. Ten a mobil, to je moje kancelář. Víc nepotřebuji. Ještě že žiji v téhle době.

Proč jste si vybral právě tato města?

Praha mě oslovila něčím nedefinovatelným, má úžasně barokní atmosféru. A stejně jako Brusel mi umožňuje pohodlně cestovat do míst, kde pravidelně pracuji a vystupuji. New York zase představuje takovou Neameriku, proto ho miluji. Neplatí tam americká jednoduchost spojená s pedanterií - ten nápis Otevři a sněz" na sáčku se slanými buráky.

Jak často jezdíte do Izraele?

Dost pravidelně, už proto, že v Tel Avivu žijí rodiče a bratr s rodinou.

Je někdo z nich také hudebník?

Ne, otec je inženýr a matka učitelka. Otec v mládí maloval obrazy a matka hrála na piano, ale víc nic. Bratr je plastický chirurg.

Prý trávíte až dvacet dnů z měsíce v letadle. Je to pravda?

S určitou nadsázkou ano, protože cestuji opravdu hodně, ale ne vždy letadlem a ne zcela pravidelně. Nicméně letadlo mi nevadí, spíš naopak, zvlášť na dlouhých letech.

Posloucháte hudbu? Spíte?

Ani jedno. Hudbu neposlouchám, při tom si rozhodně neodpočinu, ani moc nečtu, a nikdy v letadle neusnu. Zato udělám nejvíc práce. Nezvoní mobil, nic mě nerozptyluje.

Jakou práci myslíte?

S notami. Studuji a učím se skladby.

Vybíráte si repertoár pro svá vystoupení sám?

Ano, a je to velká radost. Někdy se na to vysloveně těším. To když objevím dosud nikdy nehranou nádhernou skladbu a vím, že jsme úplně první, kdo ji představí publiku.

To trávíte tolik času v archivech?

Ne, mám v Německu jednu paní, skautku, která to pro mě dělá. Většinou na dost přesnou objednávku. Třeba když se ke mně dostane, že v kyjevském archivu, který stále skrývá mimořádné hudební poklady, je mnoho Händelových skladeb, dosud pouze v originálu. To znamená tam jet, vyluštit často hrozný škrabopis autora a přepsat výsledek do současného notového zápisu. Když ho potom na palubě nějakého letadla uprostřed noci čtu, slyším tu hudbu ve své hlavě a cítím, jak báječná to je skladba.

Myslíte v tu chvíli i na publikum?

Ne, raduji se sám za sebe. Publikum někdy bývá opravdu nevypočitatelné. Pravda, existují i výjimky. Takřka spolehlivě však nezklame například v Číně. Tam stejně jako v Americe jsou než celý koncert na festivalu důležitější společenské události. Někdy mě zdržely natolik, že jsem se na pódium dostal až těsně před začátkem koncertu, nebyl čas ani naladit cembalo. Hrůza, to přece uslyší naprosto každý, i laik, říkal jsem si. Ale dopadlo to jinak všichni v publiku se tak nahlas bavili a mluvili do mobilů, které stále zvonily, že jsem nakonec neslyšel ani sebe, ani ten příšerně rozladěný nástroj. Tehdy to vlastně dopadlo dobře, ale bylo to poučení pro další cesty na východ. Teď už věnuji mnohem větší péči detailům ve smlouvách, jako například co se ode mne očekává a co vyžaduji.

Stane se vám, že přijedete dirigovat orchestr, který předem neznáte, a až na místě zjistíte, že výsledek musí skončit katastrofou?

Občas ano. Jediné řešení je zatnout zuby, po koncertě jít zkontrolovat konto, jestli alespoň dobře zaplatili, a pak na to co nejrychleji zapomenout.

Také se vám někdy stalo, že jste nedostal zaplaceno?

Ano, tady v Čechách. Dal jsem to k soudu.

Nikde jinde za celou vaši kariéru se vám to nestalo?

Ne, nikdy. Vlastně ano, u vás v Praze se mi to stalo ještě jednou, ale měl jsem štěstí. Toho lumpa jsem náhodou potkal na ulici. Vzal jsem mu peněženku a pohrozil, že mu ji nevrátím, dokud nezaplatí.

Bylo v ní dost peněz na váš honorář?

Ne, ale kreditní karty. Čechy jsou vůbec známé tím, že se tu často neplatí. Nejvíc mě štve, že ve všech případech, o kterých vím, jsou neplatiči podstatně zámožnější než ti, kteří nedobrovolně hráli zdarma.

Když dirigujete, je to pro vás větší práce s lidmi, nebo s hudbou?

S lidmi. Rozhodně s lidmi, ale až v okamžiku, kdy dokonale ovládám hudbu. Proto patří k mým koníčkům psychologie. Ta mě zajímá nesmírně, ale nikdy bych se jí nechtěl věnovat profesionálně. Přišlo by mi to, jako kdybych si objednal v restauraci jen hranolky jako celý hlavní chod. Jako dirigent používám i některé postřehy ze studia vojenské taktiky a také matematiku. Dalším mým zájmem je právo, to se mi celkem vyplatí studovat (směje se), a také antropologie. Sleduji, jak se v různých koutech světa lidi chovají, jak chápou hudbu, co pro ně znamená. Na Západě často hovoří o tom, jestli je skladba rychlá či veselá nebo důstojná, v Číně zase uslyším: Tohle mi připomíná zážitky z dětství.

Rád se v zahraničí potkáváte s místními lidmi?

Mám hodně známých, i když ne zrovna přátel. Rád s nimi mluvím, protože jsem takový sběratel zkušeností a osudů.

Kolika jazyky mluvíte?

Samozřejmě hebrejsky, pak anglicky, německy, španělsky působím hodně na Kubě, která má mimochodem vlastní skvělou barokní hudbu - a holandsky. Předně jsem tam studoval, a pak mám v Belgii vlámský soubor, se kterým mluvím holandsky. Také se snažím používat češtinu. Zajímají mě však i vztahy mezi různými jazyky a jejich vývoj. Ne jen si na trhu umět říct o rajčata a banány...

...a v češtině si objednat pivo.

To už vůbec. Alkohol nepiji, ne z přesvědčení, ale protože mi nechutná.

Máte hodně rychlé životní tempo?

To ani tak ne. Spíš jsem poznal a prozkoumal tolik zemí a životních stylů, že bych o žádný nechtěl přijít, chci si ho alespoň krátce trochu užít, proto také tolik cestuji. Naštěstí mě to pořád ještě baví. A jsou stále ještě místa, kde jsem nebyl. Teď se chystám třeba do Rio de Janeira, kde jsem ještě nikdy nebyl, a příští rok mám naplánované velké turné po Austrálii. Těším se, že si tam obejmu nějakého pořádného medvídka koalu a vyberu nějaké báječné dárky pro mého synovce (směje se).

Kolik mu je?

Synovci jsou čtyři a strašně rád mu vybírám různé dárky. Jsem šťastný, že mám někoho, komu můžu vozit dárky. Sám si žádné suvenýry nepořizuji, stačí mi zážitky.

Kolik let se již věnujete hudbě?

Rodiče mi koupili klavír, když mi bylo sedm. To je docela běžné, ale mnohem kuriózněji jsem se dostal ke hře na cembalo. Chtěl jsem si je koupit a zašel jsem za čerstvým ruským imigrantem. Ten uměl špatně hebrejsky, a tak mě místo rady, jaký nástroj si pořídit, začal učit. Přišel jsem tomu na chuť.

Kdo objevil váš talent?

Talent je jedna věc, rozhodnutí věnovat se hudbě profesionálně a po celý život věc druhá. U mnoha dětí se projeví takřka zázračné vlohy, ale přesto se rozhodnou pro pohodlnější nebo pro ně výhodnější povolání. Za mě, jak už to bývá, nejdřív rozhodli rodiče - každý kluk by radši studoval na slavného fotbalistu než na hudebníka. Já jsem chtěl hrát profesionálně basketbal. Ten mi opravdu šel, byl jsem i členem ligového klubu. Hudbu jsem začal brát vážně až někdy v šestnácti. Ale že se budu muset usadit jinde, jsem si jasně uvědomil až později, když jsem dokončil studia v Holandsku a potom povinnou tříletou vojenskou službu.

Je těžké se v Izraeli uživit klasickou hudbou?

Přímo v Izraeli ano. Je nás pět milionů, to není příliš široké publikum, a navíc jsou tu přistěhovalci z Ruska, mezi kterými je každý druhý muzikant, většina profesionálů. Kdo se chce prosadit, musí odejít. Jsme taková malá továrna na hudební vývoz.

***

SHALEV AD-EL, 33 let, izraelský cembalista, dirigent, sbormistr a pedagog. Vede soubor staré hudby Accademia Daniel, pravidelně působí například v USA, na Kubě, v Norsku nebo v Belgii, v Brně pak působí v Akademii pro starou hudbu při Masarykově univerzitě. Má evropské předky - rodiče jeho matky pocházejí z Ruska, otec je z rumunské Bukoviny.