Co se děje v duši člověka, který má chorobnou touhu hubnout
PŘÍBĚH ANOREKTIKA
Anorexie je nemocí především nedospělých dívek. Co však žene k tomu, aby odmítal jídlo a byl čím dál hubenější, dospívajícího kluka? Devatenáctiletý Petr Vomastek tuto nemoc zažil, překonal a s odstupem několika let o ní napsal knihu Z deníku anorektika. V současné době studuje medicínu a psychologii a problémy s jídlem už vůbec neřeší. Když vzpomíná, proč se kdysi snažil být hubený, jak jen to šlo, mluví o touze nikdy nedospět. "Anorexie hodně suovisí se sexualitou. Nespojoval bych ji s tím, jestli je někdo kluk nebo holka. Člověku začnou růst ramena, hormony zrychlí práci a je najednou postaven před své sexuální touhy a fantazie. V té chvíli tu proměnu utne v zárodku, říká Petr Vomastek. "Asi to nejzvrácenější na tělesnosti v očích anorektika je pohlaví a sexualita. Strach z tloustnutí lze chápat jako strach z vlastní plodnosti, neboť tlusté břicho je náznakem otěhotnění, popsal tento motiv v Deníku anorektika. Petr nejprve přestal jíst maso a potom si pomalu a nenápadně snižoval porce. I zbývajících kalorií se ale chtěl zbavit a běhal dlouhé trasy za každého počasí a jezdil až do vyčerpání na kole. Jeho život měl dvě polohy: hladovění, které znamenalo hyperaktivitu, energii a euforií, a naopak sytost: sžíravé pocity viny a nekonečné sebeobviňování. Tuto houpačku dobře a špatně, nahoru a dolů, nyní vidí Petr jako pomalou sebevraždu: "Není to tak rázné, jako když si podřežete žíly nebo spolknete hromadu tabletek, ale v chování nemocného anorexií je stejná sebenenávist jako u jakéhokoli jiného sebevraha. Taková hrubost. Napsat knihu, která popisuje nemoc a vyléčení, ale hlavně jeho vnitřní život v té době, trvalo Petrovi sedm měsíců. Jedním z motorů pro psaní byla zkušenost z míst, kde se anorektici léčí. "Když jsem viděl, jak je to zoufalé s pacienty v těch nemocnicích, jak se tam jeden po druhém vracejí, jednou, dvakrát, čtyřikrát, třeba iněkolik let se to s nimi vleče a jejich tělo je čím dál v horším stavu, snažil jsem se z toho sám dostat. O co člověka připraví nemoc jako mentální anorexie? "Nejsou to léta života jako třeba u lidí závislých na drogách. Jsou to spíš určité dovednosti a zkušenosti, které si všichni ostatní z toho věku odnesou. Například hravost nebo umění projevit spontánnost, vnitřní divokost. Živelnost a nespoutanost, touha jsou skřípnuté ve vězení rozumu, rozvažuje Petr Vomastek. Cesta k uzdravení vedla přes různé psychoterapeutické techniky, jako je gestalt terapie, reiki, holotropní dýchání, pozitivní myšlení a jóga, dva měsíce však strávil pobytem v nemocnici. Jeho dny a jídelníček tam měly jasný řád a hranice. "Pokud si někdo myslí, že anorektiky se snaží v léčebném zařízení někdo vykrmit, hluboce se mýlí. Porce byly úplně normální, spíš takové, čemu se říká nemocniční. Rozhodně to nebyl dvojnásobek toho, co se normálně jí. Přesto se někteří nemocní snažili švindlovat. "Někdo dával jídlo třeba ponožek, do kapes a potom ho vyhazoval. Nebo ho chodili na záchod vyzvracet, právě proto se tam také záchody zamykaly. Další se tam snažili pronést projímadla. Pocity viny jsou tak sžíravé, že se je člověk snaží alespoň trochu zredukovat. Kdyby přišel v současné době do hospody a mezi lidmi u stolu seděl anorektik, asi by ho poznal. "Mají svůj zvláštní způsob držení těla. Jsou rovní a vzpřímení, jako by spolkli pravítko. Bioenergeticky by se to dalo vysvětlit tak, že energie v nich neproudí a mají svaly stažené do pevného korzetu. Další pohled na věc ale je, že tito lidé mají velkou sebekontrolu a morálku, která se takhle navenek projevuje. U mě to tak bylo, říká V omastek. Kromě toho anorektik nereaguje na své okolí jako ostatní. "Už ani není pozorovatelem, působí dojmem, že je úplně mimo, je hodně strnulý a upjatý, nemáte z něj pocit uvolněnosti a štěstí. Co by Petr V omastek doporučil těm, kteří mají ve svém okolí někoho, o kom vědí, že má problémy s příjmem potravy? "Anorexie má shodné rysy třeba s drogovou závislostí nebo s alkoholismem. V určitých situacích je nutný nátlak. Je třeba, aby nemocný přijal nějaký řád, jiný, než ten, který si určil sám a je z podstaty neslučitelný s životem, radí. Racionální argumenty podle něj nemocným příliš nepomohou. "Jsou to lidé obvykle šíleně intelektově nadaní. Dokážou si všechno vysvětlit, zdůvodnit a udělají to obvykle zase po svém. Říkat dívce, která se trápí tím, že musí zhubnout: Neblázni, vždyť jsi takhle krásná, nemá cenu. Vybere si jen to, co jí vyhovuje, a to ostatní je pro ni plané, říká V omastek. "Možná by takovému člověku pomohlo, kdyby se dozvěděl, že je opravdu odpovědný za svůj život, uvažuje V omastek. "On ho totiž neprožívá, neprociťuje. Vidí ho jen jako nespočet možností, z nichž si má vybrat. Zvažuje argumenty pro a proti, přičemž je schopen o nich uvažovat do nejmenších detailů: První varianta mi dá tohle a druhá zas tohle, tak co si vezmu? Dospělý člověk je připravený přijmout rozhodnutí i se všemi jeho následky, zato anorektik vše prokalkuluje na sto procent, ale rozhodnout se už nechce. Cestou je nenechat za sebe rozhodovat někoho jiného, dodává.
PŘÍBĚH ANOREKTIKA
Anorexie je nemocí především nedospělých dívek. Co však žene k tomu, aby odmítal jídlo a byl čím dál hubenější, dospívajícího kluka? Devatenáctiletý Petr Vomastek tuto nemoc zažil, překonal a s odstupem několika let o ní napsal knihu Z deníku anorektika. V současné době studuje medicínu a psychologii a problémy s jídlem už vůbec neřeší. Když vzpomíná, proč se kdysi snažil být hubený, jak jen to šlo, mluví o touze nikdy nedospět. "Anorexie hodně suovisí se sexualitou. Nespojoval bych ji s tím, jestli je někdo kluk nebo holka. Člověku začnou růst ramena, hormony zrychlí práci a je najednou postaven před své sexuální touhy a fantazie. V té chvíli tu proměnu utne v zárodku, říká Petr Vomastek. "Asi to nejzvrácenější na tělesnosti v očích anorektika je pohlaví a sexualita. Strach z tloustnutí lze chápat jako strach z vlastní plodnosti, neboť tlusté břicho je náznakem otěhotnění, popsal tento motiv v Deníku anorektika. Petr nejprve přestal jíst maso a potom si pomalu a nenápadně snižoval porce. I zbývajících kalorií se ale chtěl zbavit a běhal dlouhé trasy za každého počasí a jezdil až do vyčerpání na kole. Jeho život měl dvě polohy: hladovění, které znamenalo hyperaktivitu, energii a euforií, a naopak sytost: sžíravé pocity viny a nekonečné sebeobviňování. Tuto houpačku dobře a špatně, nahoru a dolů, nyní vidí Petr jako pomalou sebevraždu: "Není to tak rázné, jako když si podřežete žíly nebo spolknete hromadu tabletek, ale v chování nemocného anorexií je stejná sebenenávist jako u jakéhokoli jiného sebevraha. Taková hrubost. Napsat knihu, která popisuje nemoc a vyléčení, ale hlavně jeho vnitřní život v té době, trvalo Petrovi sedm měsíců. Jedním z motorů pro psaní byla zkušenost z míst, kde se anorektici léčí. "Když jsem viděl, jak je to zoufalé s pacienty v těch nemocnicích, jak se tam jeden po druhém vracejí, jednou, dvakrát, čtyřikrát, třeba iněkolik let se to s nimi vleče a jejich tělo je čím dál v horším stavu, snažil jsem se z toho sám dostat. O co člověka připraví nemoc jako mentální anorexie? "Nejsou to léta života jako třeba u lidí závislých na drogách. Jsou to spíš určité dovednosti a zkušenosti, které si všichni ostatní z toho věku odnesou. Například hravost nebo umění projevit spontánnost, vnitřní divokost. Živelnost a nespoutanost, touha jsou skřípnuté ve vězení rozumu, rozvažuje Petr Vomastek. Cesta k uzdravení vedla přes různé psychoterapeutické techniky, jako je gestalt terapie, reiki, holotropní dýchání, pozitivní myšlení a jóga, dva měsíce však strávil pobytem v nemocnici. Jeho dny a jídelníček tam měly jasný řád a hranice. "Pokud si někdo myslí, že anorektiky se snaží v léčebném zařízení někdo vykrmit, hluboce se mýlí. Porce byly úplně normální, spíš takové, čemu se říká nemocniční. Rozhodně to nebyl dvojnásobek toho, co se normálně jí. Přesto se někteří nemocní snažili švindlovat. "Někdo dával jídlo třeba ponožek, do kapes a potom ho vyhazoval. Nebo ho chodili na záchod vyzvracet, právě proto se tam také záchody zamykaly. Další se tam snažili pronést projímadla. Pocity viny jsou tak sžíravé, že se je člověk snaží alespoň trochu zredukovat. Kdyby přišel v současné době do hospody a mezi lidmi u stolu seděl anorektik, asi by ho poznal. "Mají svůj zvláštní způsob držení těla. Jsou rovní a vzpřímení, jako by spolkli pravítko. Bioenergeticky by se to dalo vysvětlit tak, že energie v nich neproudí a mají svaly stažené do pevného korzetu. Další pohled na věc ale je, že tito lidé mají velkou sebekontrolu a morálku, která se takhle navenek projevuje. U mě to tak bylo, říká V omastek. Kromě toho anorektik nereaguje na své okolí jako ostatní. "Už ani není pozorovatelem, působí dojmem, že je úplně mimo, je hodně strnulý a upjatý, nemáte z něj pocit uvolněnosti a štěstí. Co by Petr V omastek doporučil těm, kteří mají ve svém okolí někoho, o kom vědí, že má problémy s příjmem potravy? "Anorexie má shodné rysy třeba s drogovou závislostí nebo s alkoholismem. V určitých situacích je nutný nátlak. Je třeba, aby nemocný přijal nějaký řád, jiný, než ten, který si určil sám a je z podstaty neslučitelný s životem, radí. Racionální argumenty podle něj nemocným příliš nepomohou. "Jsou to lidé obvykle šíleně intelektově nadaní. Dokážou si všechno vysvětlit, zdůvodnit a udělají to obvykle zase po svém. Říkat dívce, která se trápí tím, že musí zhubnout: Neblázni, vždyť jsi takhle krásná, nemá cenu. Vybere si jen to, co jí vyhovuje, a to ostatní je pro ni plané, říká V omastek. "Možná by takovému člověku pomohlo, kdyby se dozvěděl, že je opravdu odpovědný za svůj život, uvažuje V omastek. "On ho totiž neprožívá, neprociťuje. Vidí ho jen jako nespočet možností, z nichž si má vybrat. Zvažuje argumenty pro a proti, přičemž je schopen o nich uvažovat do nejmenších detailů: První varianta mi dá tohle a druhá zas tohle, tak co si vezmu? Dospělý člověk je připravený přijmout rozhodnutí i se všemi jeho následky, zato anorektik vše prokalkuluje na sto procent, ale rozhodnout se už nechce. Cestou je nenechat za sebe rozhodovat někoho jiného, dodává.
