Preiss: Nechtěl jsem hrát Husáka

Říká, že je samotář, líný, nejistý, nerozhodný... Když přidáme lehce posmutnělý úsměv a chování džentlmena z předválečných filmů jeto docela nebezpeč na směs. Výsledek? Diváci ho obdivují, kritici uznávají. Důkazem je cena TýTý pro nejoblíbenějšího herce a představení ve vinohradském divadle vyprodaná na měsíce dopředu.

* Když jste přebíral cenu TýTý, co převažovalo? Radost? Nebo obavy, že budete zase o něco více centrem pozornosti, což prý tolik nemáte rád?
Měl jsem radost. Já byl celá ta léta kromě roku 1998 spíše "přísedícím", i když mě pravidelné nominace vždycky potěšily. Takže jsem svoji účast vnímal spíš jako slušnost vůči lidem, kteří mi posílali své hlasy. Kdybych s tím předem počítal, možná bych si to dovedl taky víc užít. V přímém přenosu z hotelu Hilton, v hlavním vysílacím čase, jenom o ulici dál od místa, kde jsem jako kluk vyrůstal a chodil do školy. V tom kdysi tak černém Karlině, kousek od Negrelliho viaduktu. Takhle mi to proběhlo hlavou, ale tu větu jsem prostě v tu chvíli nebyl schopen dát dohromady.

* Vždycky mě překvapí, když herci, kteří jsou zvyklí být řadu let na jevišti a v televizi, mluví o tom, že je pozornost a ocenění diváků zaskočí, že nevědí, co říci. Nezlobte se, ale v těch chvílích si říkám: Nehrajou to jen tak na nás?
Máte pravdu, možná je to profesionální chyba. Hamlet říká: "Být připraven, toť vše..!" Někdo neponechá nic náhodě, pečlivě si zkoncipuje řeč, ale mně by co stejně nebylo nic platné. Já takhle zkrátka věci nedomýšlím. Vždycky mě znova překvapí, kolik lidí si dá tu práci, jak říkal Marek Eben, a mačká palečkama nebo prostě píše rukou ten hlas pro mě. Skoro deset tisíc lidí, to je přece sama o sobě obdivuhodná energie a síla. V tu chvíli člověk opravdu nechápe, čím si zasloužil jejich pozornost a zájem.

* Copak vy si nejste vědom toho, že vás diváci rádi vidí?
Já bych nechtěl, aby to vypadalo jako póza nebo falešná skromnost. Ale vzhledem k tomu, že nejsem seriálový herec ani se neobjevuji s matematickou pravidelností v televizi, mě vždycky překvapí, že mě určitá skupina diváků sleduje, nějak vnímá a. že jim to čas od času působí i jisté potěšení. Alespoň z dopisů, které dostávám, mám takový pocit. A to je docela zavazující.

* Řekla bych, že by to vašemu sebevědomí mělo dělat moc dobře.
Byl bych asi velký ješita a primitiv, kdybych popadl zrcátko, spiklenecky mrkl do diváků, řekl: Díky, nazdar lidi, pište a příští rok zase touhle dobou... To si ani neumím představit. Tak jsem se prostě nenarodil.

Nezapomenutelné role Viktora Preisse

Divadlo

Viktor Preiss a Hana Maciuchová v Molierově
hře Zdravý nemocný, kterou uvádělo Divadlo na Vinohradech. Toto představení se hrálo v roce 1992.

Film

Ve filmu Andělské oči z roku 1994. Viktor Preiss je vpravo, vedle něj jsou Pavel Kříž a Josef Abrhám.

Televize

Nemocnice na kraji města, nejslavnější seriál všech dob. V první sérii z roku 1977 hrál hokejistu Přemysla Rezka, do kterého se zamiluje doktorka Čeňková. Tu hrála Eliška Balzerová.

* Čím byste se mohl živit, kdybyste nebyl hercem?
Nevím, jestli bych se uživil - ale čím jsem starší, tím konkrétnější mám představu. Nedávno to v rozhovoru řekla jedna kolegyně. Chtěl bych být asi výtvarníkem. Nejlépe úspěšným, samozřejmě. Ten individualistický způsob práce by mi vyhovoval. Tím, že většinu času strávím mezi lidmi, hledám naopak samotu. Takový výtvarník z ní může kdykoli vystoupit a zase se do ní vrátit. Je to trochu zjednodušující, protože ta profese tím spíš vyžaduje sebekázeň, pracovitost a vůli, ale máte-li k tomu ještě takovou maličkost, jako je talent, kontakty, štěstí a uznání, může to dávat dokonce chvílemi smysl.

* Pokud vím, vy přece kreslíte. Obrázky, které namaloval Viktor Preiss, by šly docela na odbyt.

Myslíte? Ačkoliv máte pravdu, nějaké jsem věnoval pro nadační účely a těm dětem vydělaly pár korun. Ale spíš bych řekl, že si jen tak čmárám a přitom relaxuju. Myslím, že valnou hodnotu to nemá. Nedávno jsem někde četl, právě v souvislosti s prodejní výstavou malujících osobností, jak na podobné akce profesionální výtvarníci žehrají. Obvykle jenom díky tomu, že nějaký obrázek namaloval známý zpěvák nebo herec, vyšplhá se jeho cena na x tisíc korun, zatímco jeho skutečná hodnota je sporná. To chápu. Ale jsou mezi námi výjimky, které potvrzují pravidlo a zaslouží si uznání.

* Máte přátele spíše mezi herci, nebo jsou to lidé jiných profesi?
Možná vás to překvapí, ale já moc přátel nemám. Nebo možná mám, ale nevím o nich.

* Myslela jsem pár nejbližších.
Jsem spíš samotář. Říká se, že by člověk měl mít přítele, kterému by mohl kdykoli v noci zavolat. Tak "přítele na telefonu" taky nemám. Ledaže bych zavolal rovnou k nám domů...

* Bývalo to tak vždycky?
Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, ale myslím, že to přichází s časem. Vždycky jsem se pohyboval v určitém společenství, které se jevilo v podstatě přátelsky. Takže jsem neměl nějaké zvláštní pochybnosti. Nevím, že bych měl někdy nějaké vyslovené nepřátele. Což je docela příjemný pocit, ne? Ale třeba o nich taky jenom nevím. Možná bych se nakonec divil. Nevědomost je milosrdná. Každému nemusím být sympatický.

Dneska bych nechtěl začínat

* V Městských divadlech pražských i teď na Vinohradech jste spolupracoval s legendárními herci, například s Milošem Kopeckým, Vlastimilem Brodským. Jaké jste měl s nimi vztahy?
Já jsem do obou divadel přišel, jak se říká, za pět minut dvanáct, když tam ještě hrála ta stará garda. Vzali mě laskavě mezi sebe a chovali se skvěle. Už jenom přítomnost těch osobností byla pro mne radost a čest. A mrzí mě, že se to z divadla trochu vytrácí.

* Jak tomu mám rozumět?
Když mladý člověk přijde do podobné konstelace, má motivaci, chuť a vůli obstát. Má konkrétní představu a příklad, kdy by to chtěl umět jako jeho vzor. Když se mu ještě navíc někdo systematicky věnuje, je předpoklad, že se jeho talent rozvine, že na sebe časem upozorní a bude se dál zdokonalovat. To neříkám samozřejmě nic nového. Soukromé a státní divadelní školy chrlí absolventy, vznikají nové soubory a divadelní společnosti, mladí herci migrují, hledají své místo na slunci a ne všichni najdou uplatnění.

* Počkejte, ale není to normální stav jako v každé jiné profesi? Konkurence, ve které zvítězí ti nejlepší?
Já vím, že podobná praxe je ve světě běžná., a přestože se říká, že skutečný talent se ca sem tak jako tak prosadí, nejsem si jist, zda na to v takových podmínkách bude mít dost vytrvalosti, sil a příležitostí. Takových příležitostí, aby na nich mohly vyrůst osobnosti, na které se bude chodit. Tak, jako se dnes chodí třeba na Trojana do Dejvic, na Cibulkovou a Langmajera pod Palmovku, na Potměšila do Celetné, na Lábuse do Ypsilonky atd. atd. Zkrátka chodit na "své" herce do "svých" divadel. Tak jak tomu bývalo vždycky. A to nejenom v Praze.

* Pane Preissi, chtěl byste být mladší? Myslím v této době.
To je docela těžká otázka. Nejsem si jistý, jestli bych dneska chtěl znovu začínat. A právě v tomhle oboru. Ale kdo by nechtěl být v určitém věku mladší?

* Jenže ani doba, ve které jste začínal, nebyla zrovna idylická. Vždyť jste
končil DÁMU po srpnu 1968. Pamatujete si, co jste dělal ve dnech, kdy nás obsadili sovětští vojáci?
Byli jsme se ženou poprvé v severní Itálii. Ještě jako studenti, jenom na občanku. To bylo takové krátké období, kdy to bylo možné. Pozval nás spolužák, student režie na divadelní fakultě. Takový bohémský Ital. Nadechli jsme se a po pár dnech v Terstu bylo všechno jinak.

Viktor Preiss

Narodil se 13. března 1947 v Praze. Vystudoval DÁMU. První angažmá dostal v roce 1969 v Městských divadlech pražských. V roce 1983 přešel do Divadla na Vinohradech, kde je dosud. Hrál v desítkách televizních a rozhlasových inscenací. Má Cenu Františka Filipovského za dabing, cenu TýTý jako nejoblíbenější herec za roky 1998 a 2004 a cenu Thálie za rok 1999 za roli v muzikálu Muž z La Manchy, kterou uvedlo Divadlo Na Fidlovačce. Jeho ženou je herečka Jana Preissová. Starší syn Martin je také herec - člen činohry Národního divadla, navíc uvádí Chcete být milionářem? na Nově. Mladší syn Jan se zabývá počítačovou grafikou v oblasti reklamy.

* A dál?
V televizi krev na vlajkách, mrtví, Rusové na tancích, hořící domy u rozhlasu... Záběry vysílané na všech kanálech od rána do večera. Rychle jsme se sbalili a vlakem se snažili dostat co nejdříve do Prahy.

* Hodně lidí jelo právě opačným směrem, pryč z republiky. Vás emigrace nenapadla?
Ne. Mačkali jsme se proti davu, který mířil opačným směrem, měli jsme smíšené pocity a nevěděli jsme, co nás doma čeká. Moje matka byla překvapená, když jsem se vrátil. Ani později, přestože byla příležitost, jsme toho nebyli schopni. Chtěli jsme žít tady.

* Jaké byly herecké začátky v dobách nejtvrdší normalizace?
Paradoxně s koncem pražského jara nám začínal nový život. Končili jsme školu, dostali místo v pražských divadlech. Přišly první příležitosti v rozhlase, televizi a filmu. Práce. Klasické začátky od nuly. Bez bytu a zázemí, všední starosti, začátek existence. Kolem vznikala kvalitní umělecká díla, na druhé straně úlitby bohům. Měli jsme štěstí, mohli jsme pracovat a zároveň jsme nemuseli mít pocit, že jsme úplně bezcharakterní.

* Zkuste být konkrétnější, myslím, že dneska si mladí lidé takové manévrování nedovedou představit. Vy jste byl vytipován, abyste ve slovenském filmu Povstalecká história zahrál Gustava Husáka. Jak se z takové nabídky dalo vyvléknout bez následků?
Občas jsem míval pocit, že skončím v síti jako zajíc, a na tuhle chvíli si živě vzpomínám. Je to jak scéna od Viewegha. Stojím s lopatou nad hromadou písku, za zády zbořený plot a míchačka, před starým domkem se honí moje dvě děti. Do toho záběru přijede černá Tatra 603, vystoupí řidič se štosem scénářů v červených deskách, na jejichž hřbetě se skví zlatý nápis Povstalecká história, a vloží mi je do rukou. Já vůbec nejsem hrdina. Prostě jsem to tehdy nedělal a. ono se nic nestalo. Jako zkušený alkoholik cítí, že už by přebral a nepokračuje, mám i já záklopku proti nevolnosti, která i dnes v určitých situacích spolehlivě funguje.

* Nedal se ten Husák třeba považovat za hereckou výzvu, možnost zahrát ho dobře? Pak ho vzal tehdejší slovenský idol divaček Michal Dočolomanský. Viděl jste ho v té roli?
Víte, že jsem to pak nikdy neviděl? Opravdu ne.

Malá role? Radost

Jak si vybíráte role teď? Proč nehrajete v televizních seriálech?
Je pravda, že jsem žádným neprošel tak, abych s ním byl výrazně spojován. Kromě několika počátečních dílů Nemocnice na kraji města. Ale nikdy jsem nebyl "hlavním hrdinou". Což je možná dobře. Když divák vidí tři seriály za sebou a ve všech se opakují stejné tváře, je to pro něj asi trochu matoucí. Ale to ze mě nemluví závist, prosím!

* Z té vás rozhodně nepodezírám. Spíš mě zajímá, jak to, že si občas vystřihnete i úplně malinkou "bezvýznamnou" roličku, jako byl nedávno třeba barman ve filmu Mazaný Filip.
Protože mě to baví. Byl bych hloupý, kdybych si myslel, že mě "malá" věc prostě není hodná. Někdy taková miniaturka, která zdánlivě nestojí za řeč, přinese víc uspokojení než kdovíjak rozsáhlý a dramatický úkol. Čas od času samozřejmě. Kdysi jsem dělal sedm figur v jednom představení, sedm charakterů. Bavilo mě to, mohl jsem si vymýšlet, pohybovat se na hraně, improvizovat. Komedii miluju, těší mě, když se divák upřímně zasměje, a je mi ctí, když jsem občas k smíchu, jak by dodali kolegové. Čas od času se mi to povede a to je v sedmapadesáti docela úspěch, nemyslíte?

* Když jsme u toho věku, jak se cítíte coby dědeček? Užíváte si vnučku více než zamlada svých synů?
Je to tak. Má to svoji logiku a souvisí to s životním tempem. I když nemám žádné výčitky vůči tomu, jak jsme vychovali svoje děti. Nemyslím si, že jsme jim zůstali něco dlužní. Ale časem člověk mění rytmus a zjišťuje, co je vlastně podstatné a co vůbec ne. Tím nemyslím, že by lidé měli mít děti v pozdním věku, nebo jak vyznává současný trend, až po vybudování kariéry.

* Jestli jsem to dobře počítala, váš první syn byl malý a druhý se narodil krátce předtím, než vaše manželka Jana hrála své nejznámější role ve filmech Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Bylo to náročné období?
Bylo. Zvlášť pro ženu. Martinovi bylo pět let a Honzovi dva měsíce. Točilo se naštěstí v létě v Českém ráji a byly z toho nakonec docela hezké prázdniny. Nedávno jsme objevili záběry, jak si náš Martin užíval s Tomáškem Holým, když měl zrovna chvíli mezi natáčením. Vzpomínky zrůžověly a já si teď nedovedu zpětně představit, jak je možné, že jsme některé situace zvládli. Ale zvládli.

* Tyhle filmy pořád patří v televizi co do divácké oblíbenosti k hitům. Na co se v televizi díváte rád vy?
Dívám se čím dál míň. Pokud jsem doma, tak na zprávy, ale často nevím, o čem byly. Když se dívám na počasí, zpětně zjistím, že nevím, jak bude. Zajímavé věci na dvojce jdou třeba pozdě v noci a já bych potřeboval, aby se vysílaly už v devatenáct hodin.

* Řekněte, co tedy děláte, když nejste zrovna vytížený hraním?
V tomhle čase, pokud mě nevytáhne ven sluníčko, upadám do absolutní letargie. Kolem páté odpoledne, kdy to nejmíň potřebuju, ve vodorovné poloze, čekám na jaro.

* Aha. A jak často máte večer představení?
V poslední době jich není moc. Bývaly doby, kdy jsme hrávali třeba sedmadvacet-krát třicetkrát do měsíce, ale to už nebylo o radosti. Teď hraju v takové míře, že by mě to mělo těšit.

* Netěší snad? Vždyť se na Vinohrady chodí "na Preisse". Představení Brouk v hlavě má přes sto osmdesát repríz a je vyprodáno. Neměl byste být přímo šťasten, smim-li použít tak troufalé slovo?
Samozřejmě. Měl bych být...

* A nejste?
Je to zvláštní zákonitost, ale ty šťastné vnitřní okamžiky si člověk uvědomuje až zpětně, když pominou. Pak teprve říkáme: Aha, ono už to bylo! Vychutnat věci v jejich průběhu, právě když se dějí, to je kumšt. Naše generace třeba nostalgicky vzpomíná na léta šedesátá nejenom proto, že jsme byli mladí, ale že se už nikdy nic podobného nemůže opakovat. Byl to fenomén své doby. Ale v tu chvíli jsme to nevěděli. Tak je to se vším. Neplácám moc?

* Proč vás to napadlo?
Mám k rozhovorům zvláštní vztah a už se to o mně obecně ví. Člověk se nutně opakuje. Musel bych si vymýšlet nebo se stylizovat a dělat hodně chytrého, abych aspoň trochu zaujal.

* Tak už s těmi pochybnostmi dost, prosím!
Dneska je vlastně všechno málo. Vzpomínám si, jakou událostí byl v osmdesátých
letech rozhovor s Milošem Kopeckým. Půjčovali jsme si ten časopis, který byl totálně vyprodaný - pan Kopecký v něm poprvé otevřeně mluvil o svých psychických potížích a těžkých depresích, které dnes prožívá nejméně polovina veškeré populace. Paradoxně to byl jeden z nejlepších rozhovorů, které jsem kdy četl. A nebyla to jenom zvědavost či "pikantní" odhalení, co čtenáře lákalo. Byl v tom úděl člověka, který jim byl blízký. To má obecný smysl.

* Od člověka, který se hlásil na DAMU, bych místo nejistoty a skromnosti čekala spíš sebedůvěru až exhibicionismus. Co vás přivedlo k herectví?
To si kupodivu pamatuji docela přesně. Otec mě, asi pětiletého, přivedl na zkoušku do Divadla Rokoko, kde moje matka hostovala ve hře Svátek pana ředitele. Dali mi na hlavu hornickou čepici s kšiltem, pod nos nalepili veliký knír a někdo udělal fotku. Druhá, pozdější vzpomínka je na venkovskou štaci, myslím v Sezimově Ústí u Tábora, kde tehdejší zájezdové Vesnické divadlo hrálo Ibsenovu hru John Gabriel Borkmann. Maminka hrála jeho ženu. V sále byla zima, venku plno sněhu, uvnitř vysoká kamna na uhlí. Nic z toho jsem nevnímal. Jen tu iluzi tragického příběhu, který mi v tu chvíli připadal autentický, protože se emocionálně spojil s mými osobními zážitky. Když se rozsvítilo, měl jsem mokrý kapesník a nechtělo se mi ven. Tak tomu bylo ostatně vždycky, když mě iluze příběhu vtáhla a zaujala natolik, že se mi nechtělo zpátky do reality. Takovou moc a kouzlo by divadlo mělo mít.

Viktor Preiss a Jiří Sovák.

Viktor Preiss.

Viktor Preiss v představení Brouk v hlavě.

Jedním z překvapení večera byla cena pro Viktora Preisse. Do hotelu Hilton ho doprovodila manželka Jana.(21.2. 2004)

Viktor Preiss se stal vítězem kategorie herec v anketě TýTý o nejpopulárnější osobnosti televizní obrazovky, která byla vyhlášena 21. února v Praze. Cenu mu předala jeho bývalá kolegyně z Divadla na Vinohradech Dagmar Havlová.

"Zájem mě vždycky překvapí," říká držitel ceny Týtý 2003 pro nejoblíbenějšího herce.

"Bývaly doby, kdy jsme hrávali třeba třicetkrát do měsíce. Teď hraju v takové míře, že by mě to mělo těšit," říká Viktor Preiss.

Herec Viktor Preiss.

"Chtěl bych být asi výtvarníkem. Nejlépe úspěšným, samozřejmě. Ten individualistický způsob práce by mi vyhovoval," říká sedmapadesátiletý herec.

Herec Viktor Preiss.

Herec Viktor Preiss.