Fakt nekecám!
Normálně jsem bydlela v Ženských domovech. Sto bab na patře.
Ale byla jsem v té době historicky nejhubenější. Víš proč? Každý ráno jsem vzteky bez sebe vstala, poslepu nazula kecky, tepláky a letěla Smíchovem.
Jo, to jsem chodila s Pavlem. Počkej - takhle si to napiš: Měla jsem Pavla, který mi dovolil, abych s ním chodila. Vždycky říkal: "Ty jsi moje kamarádka, viď," a já jsem chtěla slyšet něco úplně jinýho. Neřekl. Nikdy. Srab. Ale bylo to i hezký.
Jednou na jaře čekal na vrátnici a v kapse mačkal větvičku kvetoucí hrušky. Mám ji usušenou v knížce Příběh jednoho manželství - hele, to si přečti! Ne, to není žádná červená knihovna, ani trochu. On je z New Yorku, nadějný malíř a jednou potká normální holku z vesnice a vezme si ji. To se nedá jen tak vyprávět, četla jsem to aspoň pětkrát.
Asi jsme se měli i hezky, ale nikdy mi nedopřál - nebo já jsem si nepřipustila - takový ten pocit, že jsem středem světa. Že jsem ta princezna. Neříkal mi, že mi to sluší nebo... víš, ty řečičky. Spali jsme spolu, jezdili na hory, on bydlel na koleji a pak jsem vyměnila dekretované lůžko - tak se říkalo posteli v Ženských domovech - za garsonku v Bohnicích. Pavel měl akorát po promoci, já jsem už dávno dělala v CKM a najednou ve vzduchu viselo - hop nebo trop. Jednoho dne na něj tak koukám - byl u mě v bytě - snědli jsme špagety, sedli si k lahvi bílého a já si v duchu říkám: No tak, šup, řekni to! Řekni! A on mlel o Sázavě, jak ji sjede a zastaví se u kámoše, a pojedeš taky? Aha, ty pracuješ... Takhle mluvil a pak zas usrknul vína a mlčel.
Odjel na Sázavu a já makala. Bylo to... asi v osmdesátým osmým?... strašný horko v Praze. A najednou mi volá Věra a říká: Heleď, potkala jsem na vodě Pavla s nějakou blondýnou.
A bylo to! Sedm let mi říkal: Ty moje kamarádko a neměl - srab - ani odvahu říct, že se chce rozejít. Muselo to dopadnout takhle zbaběle. Utekl. A já hlupačka čekala, že mi u vína řekne tak normálně: Tak se vezmeme, ne?
No jo, brečim, brečim, ale to neva, teď už ne. To tehdy jsem skákala z mostu. Za rok se ženil, novomanželská půjčka, paneláček, první kluk do jeslí... idylka.
A já jsem si seděla v garsonce
A dva roky nic. Něco špatnýho jsem musela mít v očích, kluci mě prostě neviděli. Taky přišla revoluce, nikdo nevěděl, co bude zítra. Vlastně vidíš, jeden si mě všimnul! Takový monstrum tlustý. Povídá mi jednou ve výtahu: Seš nějaká smutná, Kláro - nepůjdem to zahnat dobrým jídlem? Šla jsem. Stálo to milion, skončili jsme v posteli a já jsem z jeho nevkusnýho a nejspíš strašně drahýho bytu v noci mazala...
Holky mi pak říkaly, když jsem si to vyčítala: No co, vždyť to nebylo nic jinýho než sem-tam, sem-tam a nic víc. Co šílíš? No právě proto! křičela jsem na ně. Já nechci žádný sem-tam, sem-tam. Já chci normálního kluka! Mazlit se, povídat, plánovat, řehtat se. Nemám tušení, kde takoví kluci chodí, kde jsou!
A mamka mi říkala: Klárko, neblázni, vždyť nehoří, je ti teprve šestadvacet, dneska už se holky nevdávají v osmnácti. Utěšovala mě, ale já jsem věděla, že si s tátou říkají, že by si na chalupu rádi vozili vnoučata.
Ani nevím, jestli jsem se už tehdy chtěla vdávat, možná mi jenom - říkám jenom, ale ono je to všechno - scházel hezký vztah s klukem. Taková vzájemnost.
Tak jsem to vzala do svých rukou: něco s tím provedu, slíbila jsem si. Začnu od hlavy: musím se naučit mít ráda sama sebe - psali to v Cosmopolitanu. Aby k tomu došlo, potřebuju zhubnout - zkusím Lenku Kořínkovou. A cvičit podle Šípkový. A do práce pěšky.
Koupila jsem si knížku Kořínkový, boty na aerobik za dva a půl tisíce, oblečky na cvičení - ty za tisíc, předplatný do fitcentra šest set padesát a den jsem začala na Havelském tržišti u stánků se zeleninou a ovocem. Zhubla jsem za měsíc jeden a půl kila. Za tak šílený trápení jeden a půl kila!
Ženáči? To je hrob
První byl Ruda. Takový pořízek z Moravy. Celý život se motá po různých stavbách, za bolševika řídil stavbu někde na Středním východě a tak. Zkrátka byl zvyklý žít po maringotkách, ženě posílat výplatu a dětem exotický pohledy. Vybíral si u nás zájezd, ptal se na podrobnosti a najednou se zakoukal a řekl: Slečno, vy máte ale hezký oči!
Na takovou banalitu a pitomost jsem naletěla. Fakt. Zkrátím to: za měsíc u mě bydlel v garsonce a na zájezd jsme jeli spolu. Tehdy řídil stavbu někde v Písku, kde měl tu svoji maringotku, ale skoro každý den přijel za mnou. Zbláznila jsem se totálně: denně měl teplou večeři, vínečko, pak jsem mu koupila džínovou košili, voňavku Calvin Klein... no prostě jsem si ho hýčkala. A Rudík občas přinesl kytku, sedli jsem si, kecali - jo, bylo to dobrý.
Taky s ním byl ohromný sex, aspoň se mi to tehdy tak zdálo, byla jsem dost vyprahlá. Dva roky jsem vlastně s nikým nespala.
No a co dál? Staly se dvě věci: za první jsem si nemohla nevšimnout, že mi na sporožiru na konci měsíce nejenže nic nezbývá jako dřív, ale že padám pěkně do mínusu. Hošík se prostě nechal ode mě vydržovat. Byla jsem zamilovaná a dělalo mi radost vařit mu kdejakou specialitu, oblékat si ho a tak.
A ta druhá věc? Víš, k normálnímu vztahu asi patří i vzájemná péče o sebe. Že on ti spraví nebo zařídí, aby někdo spravil auto. Že ona vypere nebo zařídí, aby někdo vypral košile. A tak. On tedy uměl spravit, když kapal kohoutek nebo vypadly pojistky, ale já jsem toho moc od něj nepotřebovala. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem si všimla, jak Ruda pěkně rozlišuje: džínovou košili ode mě hodí koše se špinavým prádlem u mě v koupelně, ale ty svoje kostkatý flanelky hezky střádá do tašky.
Každý druhý pátek pak sbalil tašku, řekl: Tak v pondělí ráno buď hezky připravená! a mizel. Ztratil se na Moravě, kam svý ženě přinesl to špinavé prádlo za čtrnáct dnů. Nechtěla jsem tomu věřit, ale pak mi někdo vyprávěl, že je to starý trik montážníků, že zkrátka vozí domů špinavý prádlo... A třetí věc: na konci roku přišly Vánoce, po nich Silvestr, pak moje narozeniny o víkendu. Nikdy nebyl se mnou. Mohla jsem se ubrečet vzteky, lítostí. Dlouho jsem se připravovala na to: buď, anebo!
Teprve před Velikonocemi, když si zase rovnal v tašce špinavý košile, mu říkám: Heleď, Rudíku, vezmeš si mě za ženu? Zvednul hlavu, celý se začervenal, ale rychle se vzpamatoval. Co tě to takhle při jaru napadá? Přece by ses nechtěla vdávat za takovýho páprdu? Koukala jsem na něj a čekala, co řekne dál. No dobrá, tak vážně - začal. Podívej, klukovi je patnáct, holce osmnáct, manželka je bez práce, copak jim to můžu udělat?
Cože? Poslední ženáč? To si piš, že ne! Byli další dva, ale v tý nejdrsnější podobě. Stýkali jsme se vlastně jen v posteli. Nikam jinam jsem s ním nesměla, ničím jiným jsem nebyla zajímavá. Hrůza, děs, nikomu to nepřeju. Kolik řečí, jak si nerozumí s manželkou, jak je úžasný manažer a jak mu všichni zobou z ruky, jsem si naposlouchala. Víš, co mi jeden z nich řekl? Volala jsem mu, že mám lístky na premiéru do Divadla v Řeznický, jestli se mnou nechce jít. A on bez zaváhání pravil: Ale beruško, vždyť víš, že mě bavíš jen v horizontální poloze.
Dejte mi do ruky raketu
Když mi to hovado sebevědomý řeklo, že ho zajímám jen v horizontální poloze, zastavila jsem se.
A udělala dvě rozhodnutí. Už nikdy si nekoupím Elle, Cosmopolitan, Bazaar, Story, Lucky Jim, Ženu a život. Ne, nekoupím. Ať si svoje rady-porady strčej za klobouk. A to druhý: na internetu jsem objevila adresu jednoho ďáblickýho sqaushovýho centra. Píšu jim, že nic neumím, nic nemám a chci tam. Napsali, ať přijdu, že mají všechno i sparingpartnera. Letěla jsem hned. Stál tam takovej fousáč s manželkou a psíkama. Do ruky mi vrazili raketu a víš co? Bylo to úúúúžasný. Lítala jsem, běhala, skákala, padala. Ne, ne - žádný chlapík, žádný kluk před šatnou. Nic. Jen já jsem cítila sama sebe.
To není všechno. Přijdu domů, dám si sprchu a stoupnu si nahá před zrcadlo. To bylo jako ve třinácti, když mi rostly prsa. Koukala jsem se na sebe - ze strany, zezadu, namazala jsem se pleťovým mlíkem... Byla jsem hezká.
Jsem hezká.
18. října 2001 11:46
