Stav obležení
Dívat se na Stav obležení znamená cítit se nepříjemně, protože se může objevit v zítřejších novinách," napsal jasnozřivě v roce 1998 recenzent L. A. Times Kenneth Turan. Je to výjimečný thriller, který nás vyzývá, abychom se zamysleli nad nabezpečími, jimiž naše společnost čelí." Tři roky starý Stav obležení je pravděpodobně nejcitovanějším filmem dneška a jeho scenárista Lawrence Wright byl interviewován snad všemi televizními stanicemi. Po sérii muslimských teroristických útoků (například na budovu FBI v New Yorku či na plné broadwayské divadlo) se vláda chystá vyhlásit stanné právo a posílá do newyorských ulic armádu. Generál Deveraux se pouští do bezprecedentní operace, během níž internuje všechno arabské obyvatelstvo a bojuje proti teroristům efektivními vojenskými prostředky". Přestože ho jeho protivník, humánní šéf protiteroristické jednotky FBI Anthony Hubbard, nakonec utluče soudním příkazem ke zrušení všech opatření, nabývá poselství tohoto filmu v současných dnech neobyčejného významu. Americká vláda se k žádným takovým, akcím zcela jistě ne- chystá, ale všem je jistě v tuto chvíli jasné, že podobným teroristickým útokům lze efektivně čelit jen popíráním svobody jednotlivce: masivními odposlechy (jako ve filmu Nepřítel státu), sledováním podezřelých sousedů (Miluj bližního svého), omezením svobody pohybu a plošným kriminalizováním určitých částí obyvatelstva. Nad východním pobřežím Spojených států se totiž odehrál střet dvou ideologií - ta první až dosud stavěla na první místo život, individualitu, svobodu a pohodlí jednotlivce. Pro tu druhou má myšlenka mnohem větší cenu než tisíce lidských životů. Nepřátelé západního světa spíš připomínají mimozemšťany ve Dni nezávislosti či vesmírné brouky v Hvězdné pěchotě. Nemají tvář, jsou navzájem zastupitelní a nahraditelní. A navíc: mohou se skrývat kdekoli a v multikulturní společnosti mohou klidně bydlet vedle vás.
Prezident hrdina
V posledních letech se začal ve filmech objevovat nový hrdina: prezident Spojených států. George W. Bush má velké rivaly, s nimiž teď ve zmatených myslích Američanů bojuje. Hrdinný prezident James Marshall (Harrison Ford) ve filmu Air Force One: Vzkazuji teroristům: Amerika se už nebude bát. Teď se budete bát vy", prezident Jack Ryan z knihy Toma Clancyho Z rozkazu prezidenta, který odpoví na teroristický útok tak, že nechá tajné agenty označit speciálním zařízením dům, v němž nepřítel přespává, a pak jej během svého projevu v přímém přenosu odpálí řízenou střelou. Prezident Whitmore (Bill Pullman), bývalý pilot, který sám sedne do letadla a velí útoku, jímž ubrání zemi před útokem vetřelců na Den nezávislosti. Ale i skutečný prezident (a filmová hvězda) Ronald Reagan, který vážně postřelen atentátníkem Johnem Hinckleym dokázal po vzoru svých filmových postav drsně ucedit směrem ke své ženě Sorry, zlato, zapomněl jsem se skrčit." George W. Bush je v této chvíli jediným hlavním hrdinou špatného akčního filmu, v němž žijeme. Už je jasné, že nezmlátí teroristy sám jako Harrison Ford a nedokáže pronést tak plamenný a vybroušený projev jako Bill Pullman. Mohl by se prostě jen snažit klidně a lidsky pomoci lidem přežít následky katastrofy (jako černošský prezident Tom Beck v Drtivém dopadu). Ovšem na to se až příliš často cituje název dalšího velkofilmu, který je v našich kinech právě dnes. Pearl Harbor.
Pearl Harbor
Producent Jerry Bruckheimer a režisér Michael Bay se při přípravě tohoto filmu potýkali se stejným problémem jako my dnes: nedostatkem happy endu. A se stejným problémem se v té době potýkal prezident Roosevelt. Všichni zmínění potřebovali razantně změnit poraženeckou náladu diváků či veřejnosti. Potřebovali vyhrát. Sotva ve filmu utichnou poslední výbuchy japonských pum a torpéd, přeneseme se v čase o půl roku dopředu a sledujeme odvážné piloty ze speciálního oddílu plukovníka Doolittla, kteří se na rozkaz prezidenta vydávají na sebevražednou misi - překvapivé bombardování Tokia. Mise se podaří a někteří z nich dokonce přežijí a podle plánu přistanou na území Číny. Před Doolittleovým útokem Amerika znala pouze porážku. Pak nám svitla naděje na vítězství. Japonsko si uvědomilo, že může prohrát, a začalo ustupovat... Byla to válka, která změnila Ameriku i svět," zní závěrečný komentář. Komentáře historiků dodávají, že Doolittleův útok znamenal nejen smrt tisíců japonských civilistů, ale dokonce i čtvrt milionu Číňanů, jimž se japonská armáda pomstila za poskytnutí pomoci americkým pilotům. Z čistě filmového hlediska tento apendix poškodil dramatickou strukturu filmu tak, že mnozí kritici doporučují odejít z kina třicet minut před koncem. Z filmu, v němž žijeme, ale odejít před koncem nemůžeme. A ať už si scenáristé pro nás v tuto chvíli připravují jakkoli překvapivé rozuzlení, neměli by zapomínat na diváky. A snažit se jich zabít co nejméně. Skutečná krev se nesmyje tak snadno jako ta filmová.
Autor je šéfredaktorem filmového měsíčníku Premiere