Nemine minuta, aby někdo nepřirovnával teroristické útoky na Spojené státy k nejrůznějším scénám ze slavných akčních filmů. To srovnání je nevkusné a kulhá na obě nohy, film World Trade Center: Teror přichází z nebe" totiž postrádá všechny základní charakteristiky hollywoodských trháků: postavu spasitele, love story, strhující hudbu a happy end. Zatím. Přesto je nacházení paralel mezi realitou a scénami ze Dne nezávislosti (Godzilly, Smrtonosné pasti 3 či Klubu rváčů) naprosto pochopitelné. Poslední dny setřely poslední rozdíly mezi realitou a fikcí. Kód Charlie" pro mě byl donedávna stejně omšelou filmovou rekvizitou jako fakt, že se letadlo před nárazem do překážky elegantně naklopí, protože režisér ví, že tím zvýší dojem rychlosti, že rudočervená exploze a černý dým dokonale ladí s blankytně modrou oblohou, že oblak prachu ze zřícené budovy v minimálně jednom záběru kameru dostihne a milosrdně zahalí scénu zkázy bílou mlhou. Ale v mém bezpečném světě po skončení natáčení statisté vylezli z polystyrénových sutin, umyli si filmovou krev z tváří a odešli domů. Podle amerického psychiatra George Wallace pramení ten hrozivý pocit prázdna, který se ve většině z nás nyní rozhostil, také z toho, že náhlá skutečnost náhle neodpovídá matricím filmů, které nám Hollywood vtiskl do paměti a jež se staly naším jediným psychickým tréninkem". Výchozí situace jsou stejné, ale nekončí happy endem. Mnohé reakce veřejnosti mu dávají za pravdu: v americké televizi ABC jsem viděl ženu, která vinila záchranáře z toho, že lidi uvězněné v budovách World Trade Center nezachránili: Mohli třeba natáhnout lanovku nebo použít střešní nádrže s vodou k uhašení požáru," čímž bezděky citovala klíčové situace z filmu Skleněné peklo. Na internetových serverech lidé spekulují, co vlastně zabránilo Thomasi Burnettovi a jeho přátelům v převzetí kontroly nad letadlem zříceným v Pensylvánii, na tiskové konferenci s představiteli United Airlines se jeden novinář zeptal, zda na palubě náhodou nebyli nějací členové speciálních jednotek nebo jiných bezpečnostních složek. Samozřejmě. Když už teroristé unesou letadlo, někdo takový na palubě přece bývá, jako ve filmu Přepadení ve vzduchu. Jak to, že je nestihl speciální tým ještě ve vzduchu osvobodit jako ve filmu Boeing 747 v ohrožení? Když se Thomas Burnett s přáteli vzepřeli únoscům, jak to, že nepřevzali kontrolu nad letadlem a nenechali si ze země vysvětlit, jak přistát jako v Turbulenci? Nad těmito - šokem inspirovanými - výroky můžeme sice vrtět hlavou, ovšem existují dva dobré důvody, proč se v této pohnuté době zabývat popkulturou, a dokonce v ní možná hledat poučení. Ten první je, že během posledních dvaceti let strávili filmoví scenáristé vymýšlením nejrůznějších způsobů teroristických útoků a způsobů reakce na ně úhrnem určitě víc času než Usáma bin Ládin a jeho věrní. A jak nyní mnozí kysele poznamenávají, zřejmě i víc času než CIA a FBI. Místo pracného spřádání teorií o tom, co bude dál, možná stačí tedy pouze zajít do nejbližší videopůjčovny. Ten druhý důvod je poněkud cyničtější a realističtější. Politika a showbyznys už dávno splynuly v jedno, a pokud byli američtí politici úvodem filmu zaskočeni, jistě budou režírovat jeho druhou polovinu. Nezbývá než doufat, že si vyberou správný scénář...
Stav obležení
Dívat se na Stav obležení znamená cítit se nepříjemně, protože se může objevit v zítřejších novinách," napsal jasnozřivě v roce 1998 recenzent L. A. Times Kenneth Turan. Je to výjimečný thriller, který nás vyzývá, abychom se zamysleli nad nabezpečími, jimiž naše společnost čelí." Tři roky starý Stav obležení je pravděpodobně nejcitovanějším filmem dneška a jeho scenárista Lawrence Wright byl interviewován snad všemi televizními stanicemi. Po sérii muslimských teroristických útoků (například na budovu FBI v New Yorku či na plné broadwayské divadlo) se vláda chystá vyhlásit stanné právo a posílá do newyorských ulic armádu. Generál Deveraux se pouští do bezprecedentní operace, během níž internuje všechno arabské obyvatelstvo a bojuje proti teroristům efektivními vojenskými prostředky". Přestože ho jeho protivník, humánní šéf protiteroristické jednotky FBI Anthony Hubbard, nakonec utluče soudním příkazem ke zrušení všech opatření, nabývá poselství tohoto filmu v současných dnech neobyčejného významu. Americká vláda se k žádným takovým, akcím zcela jistě ne- chystá, ale všem je jistě v tuto chvíli jasné, že podobným teroristickým útokům lze efektivně čelit jen popíráním svobody jednotlivce: masivními odposlechy (jako ve filmu Nepřítel státu), sledováním podezřelých sousedů (Miluj bližního svého), omezením svobody pohybu a plošným kriminalizováním určitých částí obyvatelstva. Nad východním pobřežím Spojených států se totiž odehrál střet dvou ideologií - ta první až dosud stavěla na první místo život, individualitu, svobodu a pohodlí jednotlivce. Pro tu druhou má myšlenka mnohem větší cenu než tisíce lidských životů. Nepřátelé západního světa spíš připomínají mimozemšťany ve Dni nezávislosti či vesmírné brouky v Hvězdné pěchotě. Nemají tvář, jsou navzájem zastupitelní a nahraditelní. A navíc: mohou se skrývat kdekoli a v multikulturní společnosti mohou klidně bydlet vedle vás.
Prezident hrdina
V posledních letech se začal ve filmech objevovat nový hrdina: prezident Spojených států. George W. Bush má velké rivaly, s nimiž teď ve zmatených myslích Američanů bojuje. Hrdinný prezident James Marshall (Harrison Ford) ve filmu Air Force One: Vzkazuji teroristům: Amerika se už nebude bát. Teď se budete bát vy", prezident Jack Ryan z knihy Toma Clancyho Z rozkazu prezidenta, který odpoví na teroristický útok tak, že nechá tajné agenty označit speciálním zařízením dům, v němž nepřítel přespává, a pak jej během svého projevu v přímém přenosu odpálí řízenou střelou. Prezident Whitmore (Bill Pullman), bývalý pilot, který sám sedne do letadla a velí útoku, jímž ubrání zemi před útokem vetřelců na Den nezávislosti. Ale i skutečný prezident (a filmová hvězda) Ronald Reagan, který vážně postřelen atentátníkem Johnem Hinckleym dokázal po vzoru svých filmových postav drsně ucedit směrem ke své ženě Sorry, zlato, zapomněl jsem se skrčit." George W. Bush je v této chvíli jediným hlavním hrdinou špatného akčního filmu, v němž žijeme. Už je jasné, že nezmlátí teroristy sám jako Harrison Ford a nedokáže pronést tak plamenný a vybroušený projev jako Bill Pullman. Mohl by se prostě jen snažit klidně a lidsky pomoci lidem přežít následky katastrofy (jako černošský prezident Tom Beck v Drtivém dopadu). Ovšem na to se až příliš často cituje název dalšího velkofilmu, který je v našich kinech právě dnes. Pearl Harbor.
Pearl Harbor
Producent Jerry Bruckheimer a režisér Michael Bay se při přípravě tohoto filmu potýkali se stejným problémem jako my dnes: nedostatkem happy endu. A se stejným problémem se v té době potýkal prezident Roosevelt. Všichni zmínění potřebovali razantně změnit poraženeckou náladu diváků či veřejnosti. Potřebovali vyhrát. Sotva ve filmu utichnou poslední výbuchy japonských pum a torpéd, přeneseme se v čase o půl roku dopředu a sledujeme odvážné piloty ze speciálního oddílu plukovníka Doolittla, kteří se na rozkaz prezidenta vydávají na sebevražednou misi - překvapivé bombardování Tokia. Mise se podaří a někteří z nich dokonce přežijí a podle plánu přistanou na území Číny. Před Doolittleovým útokem Amerika znala pouze porážku. Pak nám svitla naděje na vítězství. Japonsko si uvědomilo, že může prohrát, a začalo ustupovat... Byla to válka, která změnila Ameriku i svět," zní závěrečný komentář. Komentáře historiků dodávají, že Doolittleův útok znamenal nejen smrt tisíců japonských civilistů, ale dokonce i čtvrt milionu Číňanů, jimž se japonská armáda pomstila za poskytnutí pomoci americkým pilotům. Z čistě filmového hlediska tento apendix poškodil dramatickou strukturu filmu tak, že mnozí kritici doporučují odejít z kina třicet minut před koncem. Z filmu, v němž žijeme, ale odejít před koncem nemůžeme. A ať už si scenáristé pro nás v tuto chvíli připravují jakkoli překvapivé rozuzlení, neměli by zapomínat na diváky. A snažit se jich zabít co nejméně. Skutečná krev se nesmyje tak snadno jako ta filmová.
Autor je šéfredaktorem filmového měsíčníku Premiere
Stav obležení
Dívat se na Stav obležení znamená cítit se nepříjemně, protože se může objevit v zítřejších novinách," napsal jasnozřivě v roce 1998 recenzent L. A. Times Kenneth Turan. Je to výjimečný thriller, který nás vyzývá, abychom se zamysleli nad nabezpečími, jimiž naše společnost čelí." Tři roky starý Stav obležení je pravděpodobně nejcitovanějším filmem dneška a jeho scenárista Lawrence Wright byl interviewován snad všemi televizními stanicemi. Po sérii muslimských teroristických útoků (například na budovu FBI v New Yorku či na plné broadwayské divadlo) se vláda chystá vyhlásit stanné právo a posílá do newyorských ulic armádu. Generál Deveraux se pouští do bezprecedentní operace, během níž internuje všechno arabské obyvatelstvo a bojuje proti teroristům efektivními vojenskými prostředky". Přestože ho jeho protivník, humánní šéf protiteroristické jednotky FBI Anthony Hubbard, nakonec utluče soudním příkazem ke zrušení všech opatření, nabývá poselství tohoto filmu v současných dnech neobyčejného významu. Americká vláda se k žádným takovým, akcím zcela jistě ne- chystá, ale všem je jistě v tuto chvíli jasné, že podobným teroristickým útokům lze efektivně čelit jen popíráním svobody jednotlivce: masivními odposlechy (jako ve filmu Nepřítel státu), sledováním podezřelých sousedů (Miluj bližního svého), omezením svobody pohybu a plošným kriminalizováním určitých částí obyvatelstva. Nad východním pobřežím Spojených států se totiž odehrál střet dvou ideologií - ta první až dosud stavěla na první místo život, individualitu, svobodu a pohodlí jednotlivce. Pro tu druhou má myšlenka mnohem větší cenu než tisíce lidských životů. Nepřátelé západního světa spíš připomínají mimozemšťany ve Dni nezávislosti či vesmírné brouky v Hvězdné pěchotě. Nemají tvář, jsou navzájem zastupitelní a nahraditelní. A navíc: mohou se skrývat kdekoli a v multikulturní společnosti mohou klidně bydlet vedle vás.
Prezident hrdina
V posledních letech se začal ve filmech objevovat nový hrdina: prezident Spojených států. George W. Bush má velké rivaly, s nimiž teď ve zmatených myslích Američanů bojuje. Hrdinný prezident James Marshall (Harrison Ford) ve filmu Air Force One: Vzkazuji teroristům: Amerika se už nebude bát. Teď se budete bát vy", prezident Jack Ryan z knihy Toma Clancyho Z rozkazu prezidenta, který odpoví na teroristický útok tak, že nechá tajné agenty označit speciálním zařízením dům, v němž nepřítel přespává, a pak jej během svého projevu v přímém přenosu odpálí řízenou střelou. Prezident Whitmore (Bill Pullman), bývalý pilot, který sám sedne do letadla a velí útoku, jímž ubrání zemi před útokem vetřelců na Den nezávislosti. Ale i skutečný prezident (a filmová hvězda) Ronald Reagan, který vážně postřelen atentátníkem Johnem Hinckleym dokázal po vzoru svých filmových postav drsně ucedit směrem ke své ženě Sorry, zlato, zapomněl jsem se skrčit." George W. Bush je v této chvíli jediným hlavním hrdinou špatného akčního filmu, v němž žijeme. Už je jasné, že nezmlátí teroristy sám jako Harrison Ford a nedokáže pronést tak plamenný a vybroušený projev jako Bill Pullman. Mohl by se prostě jen snažit klidně a lidsky pomoci lidem přežít následky katastrofy (jako černošský prezident Tom Beck v Drtivém dopadu). Ovšem na to se až příliš často cituje název dalšího velkofilmu, který je v našich kinech právě dnes. Pearl Harbor.
Pearl Harbor
Producent Jerry Bruckheimer a režisér Michael Bay se při přípravě tohoto filmu potýkali se stejným problémem jako my dnes: nedostatkem happy endu. A se stejným problémem se v té době potýkal prezident Roosevelt. Všichni zmínění potřebovali razantně změnit poraženeckou náladu diváků či veřejnosti. Potřebovali vyhrát. Sotva ve filmu utichnou poslední výbuchy japonských pum a torpéd, přeneseme se v čase o půl roku dopředu a sledujeme odvážné piloty ze speciálního oddílu plukovníka Doolittla, kteří se na rozkaz prezidenta vydávají na sebevražednou misi - překvapivé bombardování Tokia. Mise se podaří a někteří z nich dokonce přežijí a podle plánu přistanou na území Číny. Před Doolittleovým útokem Amerika znala pouze porážku. Pak nám svitla naděje na vítězství. Japonsko si uvědomilo, že může prohrát, a začalo ustupovat... Byla to válka, která změnila Ameriku i svět," zní závěrečný komentář. Komentáře historiků dodávají, že Doolittleův útok znamenal nejen smrt tisíců japonských civilistů, ale dokonce i čtvrt milionu Číňanů, jimž se japonská armáda pomstila za poskytnutí pomoci americkým pilotům. Z čistě filmového hlediska tento apendix poškodil dramatickou strukturu filmu tak, že mnozí kritici doporučují odejít z kina třicet minut před koncem. Z filmu, v němž žijeme, ale odejít před koncem nemůžeme. A ať už si scenáristé pro nás v tuto chvíli připravují jakkoli překvapivé rozuzlení, neměli by zapomínat na diváky. A snažit se jich zabít co nejméně. Skutečná krev se nesmyje tak snadno jako ta filmová.
Autor je šéfredaktorem filmového měsíčníku Premiere
