Potkali se před deseti lety na Národní třídě

- Před vojenským soudem stanuli 13. března 1990. On byl obžalovaný, ona poškozená. Viděli se potřetí v životě. Předtím si krátce pohlédli do očí pouze před vyšetřovateli. A poprvé se setkali v listopadu 1989. Nadporučík SNB Jaroslav Oudrán tehdy na Národní třídě zbil osmadvacetiletou doktorku filozofie Kateřinu Vávrovou. Uplynulo deset let. Každý žil jinou dobu.

V pátek 17. listopadu byla Kateřina Vávrová doma. Celé odpoledne poslouchala BBC a ošetřovala dceru a manžela, kteří měli angínu. Do města si troufla vyrazit až po osmé večer. Když došla na Národní třídu, policejní kordon se už rozestoupil. Na zemi zbyly kusy oblečení, boty, krev. Přidala se k lidem, kteří věci sbírali a rozsvěceli na zemi svíčky.

Vzápětí zastavil nedaleko policejní autobus, vystoupili dva muži a začali ostrůvky světel rozdupávat. "Tohle vám také vadí?" Policista si s odpovědí hlavu nelámal. Uhodil drobnou ženu nejdříve pěstí do tváře. Pak ji chytil za vlasy a otloukal její hlavu o nejbližší sloup. Posledních několik kopanců naštěstí nemířilo na ledviny. Poté Jaroslav Oudrán nastoupil do autobusu a odjel.

Krásných deset let

"Co jsem čekala? Nic příjemného, ale ani to, že mne ztluče. Pár dní předtím, 28. října, mě chytili na ulici s praporem v ruce. Noc na cele předběžného zadržení byla poučná. Ještě nás nebili."

Má-li Kateřina Vávrová popsat své tehdejší rozpoložení, charakterizuje se jako "naštvaný občan". Chartu 77 nikdy nenašla odvahu podepsat, ale poslední rok už měla všeho dost. Z Národní třídy ji odvezli do nemocnice Pod Petřínem. Se zhmožděním mozku a četnými podlitinami strávila následujících deset dní na lůžku. Domů ji pustili v den generální stávky.

V přívalu událostí zapomněla na zranění. Obavy z následků si připustila, až když se potvrdilo, že je těhotná. "Naštěstí mi tehdy rentgenovali jen hlavu. Dítěti se nic nestalo. Rodila se nová doba, nový život. Tak jsem to cítila a bylo mi báječně!" Honzíkovi je dnes deset, o pět méně Vojtovi. Jejich matka strávila takřka sedm let na mateřské dovolené. Jak říká, bylo to úžasné období. I když její místo mezitím ve Výzkumném ústavu architektury zaniklo, našla si posléze zajímavou práci v městské knihovně.

"Na Národní třídu si už nevzpomenu. Vybavuju si spíš hlavonožce, které naše tříletá Eliška tehdy malovala. První se jmenoval Busch a druhý Havel. Dnes je pro ni listopadová revoluce bitvou u Solferina. A pro mne? Každý den se dívám na zprávy, někdy na obrazovku křičím, ale pocitem zklamání netrpím. Letos na jaře mi lékaři řekli, že mám rakovinu. Když jsem se z toho šoku probrala, zjistila jsem, že mám okolo sebe skvělé lidi. Rodinu, přátele i lékaře, kteří mi nedovolují zmalomyslnět."

Těžká kapitola

Do soudní síně přišel shrbený, zlomený... Tak popisovali novináři policistu, který byl souzen za "Národní třídu" jako první. Jaroslav Oudrán svůj agresivní útok vysvětloval náhlým afektem a svou psychickou nevyvážeností. Do policejního autobusu se dostal skoro omylem. Službu si vyměnil na poslední chvíli s kolegou. Nečekal, že se střetne s demonstranty.

Jako zlomeného člověka si ho pamatuje i Kateřina Vávrová. Už na začátku prosince 1989 se s ním znovu setkala na policii. Mezi několika muži ho poznala na první pohled. "Držel v ruce cedulku s číslem a třásl se po celém těle. Až mi ho bylo líto. Strejda, kterého poslali na chuligány a on si bouchl do těhotné ženské." Sám ji požádal o odpuštění. Přišel za ní hned poté,co se dozvěděl, že půjde na čtyři a půl roku do vězení. A pak odtamtud ještě poslal omluvný dopis. Postupně pobýval ve věznicích na Pankráci, v Litoměřicích a v Českých Budějovicích. Odtud ho propustili na podmínku 8. dubna 1992, našel si práci údajně jako zemědělský technik. Žije dnes na pražském sídlišti, často pobývá se svou ženou na chalupě.

"»Byla to pro nás těžká kapitola. Dnes je uzavřena a otec se k ní už nechce vracet," říká dcera Jaroslava Oudrána ve dveřích bytu. Blíž si někdejší trápení své rodiny nepustí. "Byl to poctivý člověk, sám se přiznal. A odnesl to za všechny," tvrdí o něm bývalý kolega z břevnovského policejního oddělení.

"Už se tady neobjevil a zřejmě ani neobjeví. Bere to tak, že nám udělal ostudu. Všichni si myslíme,že si to nezasloužil. Vždyť se dnes trestá čtyřmi lety vězení třeba i vražda!" Za obětního beránka považuje Jaroslava Oudrána i jeho dcera. A dnes si to myslí také Kateřina Vávrová. "Byl to asi příliš vysoký trest pro tak malou rybu. Dávno jsem mu odpustila. Ale vím, že kdyby ho tenkrát neobvinili prokurátoři, udělala bych to sama. Z principu! Do bezbranných ženských se prostě kopat nesmí."

Statistika z Národní třídy

Na Národní třídě bylo podle šetření nezávislé komise zdravotníků zraněno 568 osob, z toho 434 mužů a 134 žen. V souvislosti s brutálním zásahem bylo obžalováno 28 bývalých příslušníků Sboru národní bezpečnosti, nad jedenácti z nich vynesl soud rozsudek. Kromě Jaroslava Oudrána dostali nepodmíněné tresty ještě Michal Danišovič (na tři a půl roku) a Bedřich Houbal (na tři roky), kteří zásahu na Národní třídě veleli. Oba se však odvolali a případ ještě nebyl uzavřen. Miloš Radimecký, Petr Šesták a Milan K očí, tzv.červené barety, vyvázli s podmínkou. Ač je to s podivem, v současné době nikdo - ani státní zastupitelství, ba ani Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu - nemají přehled, jestli už byly všechny kauzy uzavřeny.

Potkali se před deseti lety na Národní třídě a poté u soudu: Kateřina Vávrová jako svědkyně, Jaroslav Oudrán jako obžalovaný