... ale co potom?
Při jedné rodinné oslavě jsem se setkala s člověkem, na kterém mi záleželo, a chtěla jsem si s ním tykat. Dostalo se mi odpovědi, že si budeme měsíc tykat, ovšem pokračování je možné pouze za předpokladu, že přestanu kouřit. Dala jsem tento slib a po měsíci, kdykoli jsem si chtěla zapálit, jsem si na něj vzpomněla a nedokázala to porušit. Myslím, že kdybych to udělala, sama sebe bych si už nemohla vážit.
Kateřina Kaňková, Liberec
První tahy z cigarety jsem ochutnal s kamarády krytý kukuřičným porostem v jedenácti letech. Matka se to tehdy dověděla a já slíbil, že kouřit nebudu. Vydrželo mi to ale jen pár let. Před jedenadvaceti lety onemocněl můj starší bratr - měl nález na plicích a zbývalo mu jen několik měsíců života. Někdy na jaře jsem se s ním toulal lesem pár kilometrů od Zlína. Já jako kuřák jsem si jednu cigaretu zapálil a po několika šlucích mě bratr napomenul (kouříval až sto cigaret denně): »Nech toho, ten kouř mi smrdí.« Já mu na to odpověděl, že kouřit přestanu, ale termín jsem neurčil. Když jsem se od bratra vracel, musel jsem ve Zlíně můstkem přes řeku Dřevnici. Pochopitelně jsem měl v ruce cigaretu a kouřil. V půli jsem se ale zastavil a jako bych slyšel bratrův hlas: »Nekuř!« Z části vykouřenou cigaretu jsem odhodil do řeky. Sáhl jsem i do kapsy saka a vyhodil také zbytek cigaret i se zápalkami. Nahlas jsem řekl: »Brácho, plním svůj slib, to byla moje poslední cigareta.« Bratr pak za čtyři měsíce zemřel. Od mého slibu uplynulo malinko přes jedenadvacet let. Nekouřím a kouř z cigaret mi vadí a smrdí, jak by řekl bratr. Recept na nekouření? V mém případě jsem byl inspirován na smrt nemocným bratrem. Ale zlomí tento zlozvyk nějaký recept? Jen z poloviny. Recepty mohou být různé, ale rozhodujícím činitelem v rozhodnutí nekouřit, a hlavně vydržet, je opravdu jen silná vůle.
Jan Burian, Uničov
Kuřili jsme s manželem už od sedmnácti let. Já s přestávkami na mateřské. Někdy v roce 1980 jsme přestali a vydrželi rok, ale dcera měla autonehodu, tak jsme zase sáhli po cigaretě. Manžel přestal kouřit na oslavě sedmdesátých narozenin mé matky. Přehnal to s cigaretami, takže mu bylo zle, a už si nezapálil, přestože pracoval jako číšník. Já se snažila, ale moc mi to nešlo. V bytě jsem si ale už nezapálila - chodila jsem kouřit na balkon. V zimě jsem si brala kabát a mrzla. Když byly vnučce tři roky, tak jsme s ní měli jet na dovolenou - a to byl pro mě důvod, proč přestat. Začala jsem se stydět, že děda nekouří a já ano, a také to už dost lezlo do peněz. Ze dne na den byl konec.
Zdena Grünová, Svitávka
Jestliže i vy či vaši blízcí také patříte mezi někdejší kuřáky, uvítáme, podělíte-li se se čtenáři této rubriky o své zkušenosti. Uhasit poslední cigaretu je totiž mnohem jednodušší než nezapálit si tu další... Na vaše příspěvky čekáme ve Víkendu MFD, Senovážná 4, 111 21 Praha 1, fax 02/22062412, e-mail vikend@mafra.cz.
Při jedné rodinné oslavě jsem se setkala s člověkem, na kterém mi záleželo, a chtěla jsem si s ním tykat. Dostalo se mi odpovědi, že si budeme měsíc tykat, ovšem pokračování je možné pouze za předpokladu, že přestanu kouřit. Dala jsem tento slib a po měsíci, kdykoli jsem si chtěla zapálit, jsem si na něj vzpomněla a nedokázala to porušit. Myslím, že kdybych to udělala, sama sebe bych si už nemohla vážit.
Kateřina Kaňková, Liberec
První tahy z cigarety jsem ochutnal s kamarády krytý kukuřičným porostem v jedenácti letech. Matka se to tehdy dověděla a já slíbil, že kouřit nebudu. Vydrželo mi to ale jen pár let. Před jedenadvaceti lety onemocněl můj starší bratr - měl nález na plicích a zbývalo mu jen několik měsíců života. Někdy na jaře jsem se s ním toulal lesem pár kilometrů od Zlína. Já jako kuřák jsem si jednu cigaretu zapálil a po několika šlucích mě bratr napomenul (kouříval až sto cigaret denně): »Nech toho, ten kouř mi smrdí.« Já mu na to odpověděl, že kouřit přestanu, ale termín jsem neurčil. Když jsem se od bratra vracel, musel jsem ve Zlíně můstkem přes řeku Dřevnici. Pochopitelně jsem měl v ruce cigaretu a kouřil. V půli jsem se ale zastavil a jako bych slyšel bratrův hlas: »Nekuř!« Z části vykouřenou cigaretu jsem odhodil do řeky. Sáhl jsem i do kapsy saka a vyhodil také zbytek cigaret i se zápalkami. Nahlas jsem řekl: »Brácho, plním svůj slib, to byla moje poslední cigareta.« Bratr pak za čtyři měsíce zemřel. Od mého slibu uplynulo malinko přes jedenadvacet let. Nekouřím a kouř z cigaret mi vadí a smrdí, jak by řekl bratr. Recept na nekouření? V mém případě jsem byl inspirován na smrt nemocným bratrem. Ale zlomí tento zlozvyk nějaký recept? Jen z poloviny. Recepty mohou být různé, ale rozhodujícím činitelem v rozhodnutí nekouřit, a hlavně vydržet, je opravdu jen silná vůle.
Jan Burian, Uničov
Kuřili jsme s manželem už od sedmnácti let. Já s přestávkami na mateřské. Někdy v roce 1980 jsme přestali a vydrželi rok, ale dcera měla autonehodu, tak jsme zase sáhli po cigaretě. Manžel přestal kouřit na oslavě sedmdesátých narozenin mé matky. Přehnal to s cigaretami, takže mu bylo zle, a už si nezapálil, přestože pracoval jako číšník. Já se snažila, ale moc mi to nešlo. V bytě jsem si ale už nezapálila - chodila jsem kouřit na balkon. V zimě jsem si brala kabát a mrzla. Když byly vnučce tři roky, tak jsme s ní měli jet na dovolenou - a to byl pro mě důvod, proč přestat. Začala jsem se stydět, že děda nekouří a já ano, a také to už dost lezlo do peněz. Ze dne na den byl konec.
Zdena Grünová, Svitávka
Jestliže i vy či vaši blízcí také patříte mezi někdejší kuřáky, uvítáme, podělíte-li se se čtenáři této rubriky o své zkušenosti. Uhasit poslední cigaretu je totiž mnohem jednodušší než nezapálit si tu další... Na vaše příspěvky čekáme ve Víkendu MFD, Senovážná 4, 111 21 Praha 1, fax 02/22062412, e-mail vikend@mafra.cz.
