... ale co potom?
Můj otec, ročník 1900, byl náruživým kuřákem. Podle vlastních slov začal pravidelně kouřit ve svých dvanácti letech. Byl výpravčím vlaků, pracoval v turnusových směnách 12/24 hodin. Kouřil denně padesát až šedesát tehdejších cigaret Vlasta nebo sto cpaných dutinek. To odpovídá váhově dnešním pětatřiceti až čtyřiceti cigaretám. Na počátku roku 1936, v tuhé zimě, mu na nástupišti mezi kolejemi ochrnula pravá tvář. Měl zavřené oko, svěšený koutek úst a špatně mluvil. Lékař mu na to dával různé mastičky, obrna však trvala beze změny už několik týdnů. Jednou dostal nový druh masti. Podle návodu ji tlustě namazal na nahřátou plenu a přilepil na tvář. Pak si zapálil cigaretu. Ozval se ohlušující výbuch. Mast totiž obsahovala benzol. Kromě ožehnutého obočí a vlasů se otci nic nestalo (v nemocnici mu pak navíc obrnu elektroléčbou vyléčili), výbuch však měl přece jen jeden následek: otcův šok byl tak veliký, že do konce života už nevzal cigaretu do úst. S tím zmizely i jeho zažívací potíže, kterým se říkalo žaludeční neuróza.
Luboš Kotnauer, Plzeň
V roce 1986 vyšla v tisku stránka s osobnostmi, které přestaly kouřit: Václav Postránecký, Václav Hybš a další včetně Jaroslava Cíglera. Ten odpověděl reportérovi na dotaz po jeho pocitech takto: "Prvé tři dny bych málem lezl po stropě, ale pak to každý další den bylo vždy o něco lepší - kašel i dýchání." A to pan Cígler byl aspoň dvakrát silnější kuřák než já. Dal jsem mu za pravdu, vyšlo to, a těch třináct roků bez cigarety bylo blahodárných.
J. Prudil, Střelské Hoštice
Kuřácká vášeň mne postihla v šestnácti letech a v průběhu dalších čtrnácti jsem se svou "pílí a svobodnou vůlí" dopracoval k pětadvaceti marlborkám denně. Asi šedesátkrát jsem přestával kouřit. Nejdříve se slávou a za asistence přátel. Čím více však bylo účastníků mých slavnostních kuřáckých derniér, tím s větším studem a frustrací jsem si znovu zapaloval. V jakémsi časopise jsem se jednou dočetl, jak slovenský zpěvák Richard Müller přestal kouřit na newyorském letišti, jelikož možnost ukončit svou náklonnost k tabáku zrovna na takovém místě už jen tak mít nebude. Nevím, zdali se pan Müller nemusel na newyorské letiště znovu vracet, ale mne tento jeho počin inspiroval. Blížily se moje třicátiny. Prohlásil jsem tedy den třicátého výročí mého zrození zároveň i dnem úmrtí mého tabakismu. A právě vědomí toho, že možnost přestat kouřit zrovna v den svých třicátých narozenin už asi mít nebudu, mi stále pomáhá. Dnes už nekouřím dva a čtvrt roku a za neprokouřené peníze se chystám se svým synem navštívit New York.
Tomáš Čapek, Ostrava
Jestliže i vy či vaši blízcí také patříte mezi někdejší kuřáky, uvítáme, podělíte-li se se čtenáři této rubriky o své zkušenosti. Uhasit poslední cigaretu je totiž mnohem jednodušší než nezapálit si tu další... Na vaše příspěvky čekáme ve Víkendu MFD, Senovážná 4, 112 21 Praha 1, fax 02/22062412, e-mail vikend@mafra.cz.
Můj otec, ročník 1900, byl náruživým kuřákem. Podle vlastních slov začal pravidelně kouřit ve svých dvanácti letech. Byl výpravčím vlaků, pracoval v turnusových směnách 12/24 hodin. Kouřil denně padesát až šedesát tehdejších cigaret Vlasta nebo sto cpaných dutinek. To odpovídá váhově dnešním pětatřiceti až čtyřiceti cigaretám. Na počátku roku 1936, v tuhé zimě, mu na nástupišti mezi kolejemi ochrnula pravá tvář. Měl zavřené oko, svěšený koutek úst a špatně mluvil. Lékař mu na to dával různé mastičky, obrna však trvala beze změny už několik týdnů. Jednou dostal nový druh masti. Podle návodu ji tlustě namazal na nahřátou plenu a přilepil na tvář. Pak si zapálil cigaretu. Ozval se ohlušující výbuch. Mast totiž obsahovala benzol. Kromě ožehnutého obočí a vlasů se otci nic nestalo (v nemocnici mu pak navíc obrnu elektroléčbou vyléčili), výbuch však měl přece jen jeden následek: otcův šok byl tak veliký, že do konce života už nevzal cigaretu do úst. S tím zmizely i jeho zažívací potíže, kterým se říkalo žaludeční neuróza.
Luboš Kotnauer, Plzeň
V roce 1986 vyšla v tisku stránka s osobnostmi, které přestaly kouřit: Václav Postránecký, Václav Hybš a další včetně Jaroslava Cíglera. Ten odpověděl reportérovi na dotaz po jeho pocitech takto: "Prvé tři dny bych málem lezl po stropě, ale pak to každý další den bylo vždy o něco lepší - kašel i dýchání." A to pan Cígler byl aspoň dvakrát silnější kuřák než já. Dal jsem mu za pravdu, vyšlo to, a těch třináct roků bez cigarety bylo blahodárných.
J. Prudil, Střelské Hoštice
Kuřácká vášeň mne postihla v šestnácti letech a v průběhu dalších čtrnácti jsem se svou "pílí a svobodnou vůlí" dopracoval k pětadvaceti marlborkám denně. Asi šedesátkrát jsem přestával kouřit. Nejdříve se slávou a za asistence přátel. Čím více však bylo účastníků mých slavnostních kuřáckých derniér, tím s větším studem a frustrací jsem si znovu zapaloval. V jakémsi časopise jsem se jednou dočetl, jak slovenský zpěvák Richard Müller přestal kouřit na newyorském letišti, jelikož možnost ukončit svou náklonnost k tabáku zrovna na takovém místě už jen tak mít nebude. Nevím, zdali se pan Müller nemusel na newyorské letiště znovu vracet, ale mne tento jeho počin inspiroval. Blížily se moje třicátiny. Prohlásil jsem tedy den třicátého výročí mého zrození zároveň i dnem úmrtí mého tabakismu. A právě vědomí toho, že možnost přestat kouřit zrovna v den svých třicátých narozenin už asi mít nebudu, mi stále pomáhá. Dnes už nekouřím dva a čtvrt roku a za neprokouřené peníze se chystám se svým synem navštívit New York.
Tomáš Čapek, Ostrava
Jestliže i vy či vaši blízcí také patříte mezi někdejší kuřáky, uvítáme, podělíte-li se se čtenáři této rubriky o své zkušenosti. Uhasit poslední cigaretu je totiž mnohem jednodušší než nezapálit si tu další... Na vaše příspěvky čekáme ve Víkendu MFD, Senovážná 4, 112 21 Praha 1, fax 02/22062412, e-mail vikend@mafra.cz.
