Poslední ale co potom?

Kouřit jsem se naučil na vojně. Zejména při dlouhých přesunech auty jsem tím řešil překonávání spánku za volantem. Pak v civilu to šlo samo - jedna až dvě krabičky denně. Několikrát jsem přestával, nejdéle jsem to vydržel rok a půl. Potom přišly stresové situace v rodině a zase to začalo. Problémy přešly, ale od »hřebíků do rakve« jsem se nemohl odloučit, ač jsem chtěl. Jednou jsme měli rodinnou oslavu a debata přešla na kouření. Můj bratr i švagr si začali stěžovat, že by kouření chtěli nechat, ale nemají vůli. Navrhl jsem sázku, abychom my tři nekouřili do svátku Josefa, do kterého zbývaly čtyři měsíce. Ten, kdo nevydrží, zaplatí oslavu svátku švagra Josefa v baru pro nás tři. Sázka byla uzavřena a já čekal, jak to dopadne. Švagr se dušoval, že nekouří, ale když mne vezl autem domů, podíval jsem se do popelníku - byl plný. Zbýval ještě bratr. Ten se asi bál, kolik by ho oslava stála, a tak to vydržel přesně na den. Náš Pepa se pak při placení oslavy pěkně prohnul. A já? Je to už sedmnáct let, co jsem neměl cigaretu v ústech. Stálo to za to.
Jaroslav Blažek, Praha 10

Začala jsem s kouřením v osmnácti letech a hned rovnou pěkně do plic, ať si tělo za ty peníze užije. Postupně jsem se vypracovala na dvacet cigaret denně. Bývala jsem často nemocná, angíny a tak dále, ale kouření jsem neopustila ani při nemoci. Touha po cigaretě byla silnější než strach z rakoviny. Řekla jsem si, že nemám pevnou vůli, tak co se budu trápit. Rodina mě sice vyháněla na balkon i v zimě, ale ani mráz, ani déšť, ani hrom kuřáka neodradí... Při další angíně jsem si ale řekla, že to tajně zkusím. Schovala jsem cigarety do skříně (co kdybych nevydržela) a den po dni získávala jistotu, že to půjde. Rozlévala se ve mně radost, že s mou vůlí to přece jen není tak zlé. Také jsem se ještě rozhodla, že cigarety nebudu nahrazovat žádným jídlem, když už tak už. A dokázala jsem to, dokonce jsem zhubla. Tři čtvrtě roku jsem měla abstinenční potíže, ale vydržela jsem a zvítězila sama nad sebou. A věřte, ten pocit je k nezaplacení. Už čtvrtý rok nekouřím, zbavila jsem se angín, dýchacích potíží, mám hezkou pleť i zuby a celkově se cítím lépe. I kdybych v životě už nic nedokázala, na tohle budu vždy pyšná. Díky tomu jsem se přesvědčila, že pevnou vůli mám a dokážu jistě i jiné věci, když bude třeba - a to je mnohem větší požitek než nějaké sání a vyfukování kouře.
Otilie Valentová, Hodonín

Jestliže i vy či vaši blízcí také patříte mezi někdejší kuřáky, uvítáme, podělíte-li se se čtenáři této rubriky o své zkušenosti. Uhasit poslední cigaretu je totiž mnohem jednodušší než nezapálit si tu další... Na vaše příspěvky čekáme ve Víkendu MFD, Senovážná 4, 111 21 Praha 1, fax [phone], e-mail [e-mail].